Ginny seděla na širokém parapetu okna ve svém pokoji a snažila se ignorovat veselý hovor, který byl tlumeně slyšet z přízemí. Musela pryč, alespoň na chvíli. Harryho přiznání, i když už vážně moc nevěřila tomu, že by se oni dva ještě někdy mohli dát dohromady, ji stejně rozhodilo. Opravdu Harrymu a vlastně všem svým blízkým přála, aby byli šťastní, ale nemohla si pomoci, aby jim to jejich štěstí nezáviděla.

Opřela si hlavu o okenní tabulku a povzdechla si. Pohled upírala do prázdna a v hlavě si přehrávala události posledních chvil.

Harry Potter se jim přiznal, že chodí s Luciusem Malfoyem. Nemohla popřít, že to pro ni byl šok, i když už delší dobu tušila, že Harry někoho má, jen by ji ani ve snu nenapadlo, že to bude zrovna Malfoy. Kdyby to byl aspoň Draco, z toho vyrostl docela sympatický chlapík, pomyslela si mimoděk, když si vzpomněla na jeho fotku v novinách, kterou viděla před pár týdny. Lucius mě vždycky trochu děsil, ale hlavně, že je Harry šťastný, rozhodla se nakonec, ale nedokázala potlačit bodnutí závisti. Vážně přála Harrymu, že někoho má a je s ním šťastný, ale taky chtěla takové štěstí i pro sebe. Byla si vědoma toho, že to Harry s Luciusem nebudou mít lehké a že reakce veřejnosti asi nebude nic, co by Harrymu měla závidět, ale ani přesto si nemohla pomoci. Oni to přijali, dokonce i Ron vypadal, že se s tím dokáže vyrovnat, a to bylo očividně všechno, na čem Harrymu záleželo. Ovšem ještě je zde Draco, uvědomila si, co Harryho a Luciuse ještě čeká, ale když to zvládl Ron, tak Draco to nejspíš zvládne taky, ušklíbla se pro sebe.

Ze zamyšlení ji vytrhlo vrznutí vchodových dveří. Zvedla hlavu a spatřila Harryho, který se vzdaloval od domu, aby se mohl přemístit. Pravděpodobně jde za Luciusem, blesklo jí hlavou.

Oči se jí zalily slzami. Už jako malá si vysnila, že se jednou za Harryho Pottera vdá a budou spolu mít spoustu dětí. A i když v posledních letech už tím nebyla tak posedlá jako dřív, stále k Harrymu něco cítila.

„Musím se vzchopit,“ zamumlala, když zaslechla zdola další smích, a zatnula ruce v pěst. Harry byl Luciusův, s tím nemohla bojovat, mohla jen závidět, že Lucius získal to, co chtěla ona sama. Nejhorší ale bylo, že to, jak moc Harryho chtěla, všichni věděli a teď ji litovali. Nesnášela to.

Zvrátila hlavu dozadu a zadívala se na pavučinu v rohu místnosti. Byla tam už pár dní, ale jejího majitele ještě neviděla. Někdy by taky chtěla umět zalézt tak, aby ji nikdo nenašel, pomyslela si přesně ve chvíli, kdy se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále,“ houkla a snažila se tvářit klidně.

„Ginny? Jsi v pořádku?“ ozvala se tiše Hermiona, jen co za sebou zavřela dveře.

Ginny v duchu zaskřípala zuby a protočila očima, ale navenek se jen lehce pousmála. Mohla čekat, že Hermiona přijde na to, jak se cítí.

„Budu,“ vyhodnotila a pokrčila rameny. „Jen…“ zmlkla. Nevěděla, jak to vysvětlit.

„Co ‘jen‘, Ginny?“ zeptala se Hermiona a přistoupila blíž, aby mohla své mladší kamarádce položit ruku na rameno.

„Jen, že všichni někoho mají,“ vyprskla Ginny a začala vypočítávat na prstech. „Harry má Malfoye, Malfoy má Harryho, ty máš Rona, mamka má taťku, Bill Fleur, dokonce i Percy si někoho našel,“ vykřikla a otřásla se. Vážně nechápala, co kdo může vidět zrovna na Percym.

„Ale vždyť si můžeš taky někoho najít. Teď, když víš…“ Hermiona utichla. Nechtěla Ginny ubližovat, ale bylo potřeba, aby si uvědomila, že na Harryho vážně nemá cenu čekat.

„To není tak lehké, Hermi,“ vzdychla Ginny a zadívala se z okna. „Celý život jsem myslela, že si vezmu Harryho. Pořád jsem doufala, že se dáme dohromady,“ přiznala tiše. „A teď, i když vím, že to tak nebude, nemůžu jen tak zapomenout a najít si někoho jiného. Nevím jak. Navíc, všichni si myslí, že jsem Harryho snoubenka. Kdo by tak asi chtěl zkoušet přebrat přítelkyni zachránci kouzelnického světa?“ dokončila s úšklebkem a unaveně si opřela hlavu o okno. „Někdy bych chtěla, abych Harryho nikdy nepotkala,“ zamumlala a když uslyšela Hermionin prudký nádech, rychle ji umlčela. „Ne tak, mám ho ráda, jsem vděčná, že ho znám, ale někdy si říkám, že ostatní dívky, ty, které s ním nejsou spojovány, to mají jednodušší. Minimálně jim novináři nepořádají zásnuby,“ vydechla a oči se jí zalily slzami. Tak dlouho si to přála a teď věděla, že se to nikdy nestane.

Hermiona ji sledovala. Chápala ji. Muselo být těžké smířit se s tím, že nikdy nebude mít toho, po kom roky toužila. Ovšem to, že všichni předpokládali, že jsou spolu, to muselo být ještě horší.

„Mrzí mě to, Gin,“ hlesla a svezla se na okno vedle své kamarádky. „Bude to lepší, až Harry s Luciusem vyjdou se svým vztahem na veřejnost,“ snažila se ji povzbudit.

„Merline,“ hlesla Ginny a vytřeštila na Hermionu oči. „Dovedeš si představit, co nastane? Novináři se z toho budou moct zbláznit. Harry bude všude. A –“ zarazila se. „Všichni si myslí, že jsem zasnoubená s Harrym,“ vydechla. „Dovedeš si představit, jak mě budou litovat? Jako by nestačilo, jak se na mě dívá máma,“ zaskřehotala. „Já chci pryč!“

„Ginny?“ zeptala se Hermiona opatrně a sledovala, jak mladší dívka seskočila z okna a začala přecházet pokojem.

„Jen si to představ! Každý mě bude litovat, protože si bude myslet, že mě Harry opustil a zrušil zásnuby, které ve skutečnosti nikdy neproběhly. Novináři mě budou nahánět kamkoliv se vypravím. A ani doma nebudu mít klid, protože mě bude mamka propalovat lítostivými pohledy. Co mám dělat?“ vzdychla a rozhodila rukama.

Hermiona se zamyslela. Ginny měla pravdu. Oni jsou Harryho přátelé, sice jim bude taky věnována nějaká pozornost, ale rozhodně ne taková, jaká se snese na chudáka Ginny. A navíc mají všichni svoje domovy, kde se můžou schovat před zvědavými či lítostivými pohledy. Měla Molly vážně ráda, a chápala, že si nemůže pomoci ve svých obavách o Ginny, ale taky věděla, že  doma chce mít člověk klid a ne být neustále litován.

„Nejlepší by bylo, kdybys mohla někam odjet. Aspoň na čas, než se to přežene,“ upřesnila Hermiona, když se na ni Ginny překvapeně podívala.

„Jo, ale kam? Nechci zde naše nechat úplně samotné. Charlie je v Rumunsku, Bill má vlastní život, dvojčata jsou pořád v krámku nebo něco vymýšlí, Percy je Percy,“ rozhodila rukama. „To není, jako když jsme byli v Bradavicích –“ zarazila se a zorničky se jí rozšířily. Vrhla se ke stolu a chvíli se přehrabovala v papírech než našla ten inzerát ve Zdravotnickém věstníku. „Mám to!“ zajásala a strčila danou stránku Hermioně pod nos. „Pojedu do Bradavic. Madam Pomfreyová hledá pomocníka. Vzdělání na to mám, tak snad mě vezme. Budu blízko, něco se naučím a vyhnu se novinářům,“ zajásala nadšeně.

„Ale tam nikoho nepotkáš,“ připomněla jí Hermiona jemně začátek jejich rozhovoru. „Pokud si teda nehodláš začít se studentem nebo profesorem Snapem,“ ušklíbla se.

„No, to nehodlám,“ zamítla to Ginny okamžitě a na chvíli se zamyslela. „Víš, možná potřebuji být nějakou dobu sama, abych se s tím vším nějak vyrovnala,“ prohlásila tiše.

„V tom případě je to skvělý plán,“ uzavřela Hermiona s úsměvem a zvedla se z okna, aby se mohla připojit v obývacím pokoji ke svému příteli, který už ji určitě postrádal, a nechala Ginny, aby napsala dopis, který by jí mohl pomoci se z toho všeho vzpamatovat.