Draco Malfoy tiše stál u upraveného hrobu v luxusní části starého kouzelnického hřbitova a v ruce svíral kytici bílých růží, které jeho matka milovala.

„Ahoj, mami,“ zašeptal a ladně se svezl na kolena do pečlivě udržované trávy. „Chybíš mi,“ pronesl do ticha a prsty přeběhl po dokonale vyleštěném mramoru. Kouzlem nechal zmizet uvadlou kytici, kterou zde zanechal při své poslední návštěvě. Mohl by sice květiny opatřit kouzlem proti uvadnutí, ale nechtěl. Jeho matka milovala čerstvé květiny s jejich jemnou vůní a on jí to chtěl dopřát i dál.

Vložil novou kytici do vázy a zlehka upravil pomačkané lístky, než se postavil na nohy a spokojeně se pousmál. Věděl, že by měla radost, vždy se radovala, když si mohla přivonět k čerstvým květinám.

Pohledem zkontroloval druhou vázu, tu, kam dával své květiny jeho otec. Růže už vadly. Asi neměl čas, pomyslel si zklamaně a nedokázal potlačit zamračení. Už delší dobu si myslel, že jeho otec někoho má, že na matku zapomněl, ale pořád se snažil sám sebe přesvědčit, že prostě jen nemá čas.

„Mám tě rád, mami,“ zamumlal směrem k chladnému kameni a se staženým hrdlem se vydal k východu.

Bylo to už několik let, co zemřela, a on si stále nezvykl na její nepřítomnost. Vždy tu byla pro něho, vždy se o něho starala a teď najednou nic, je pryč. Už napořád.

Zběsile zamrkal, aby zahnal slzy, které se mu draly do očí. Věděl, že život jde dál, že jeho otec tu ztrátu už pravděpodobně překonal a možná znovu někoho miloval, ale on to nemohl pochopit, pro něho byla Narcissa jediná a nikdo ji nemohl v jeho srdci nahradit.

Zhluboka se nadechl, aby dostal své emoce pod kontrolu, a přemístil se domů. Vstoupil do jídelny a pohledem spočinul na otci, který v ruce pevně svíral vidličku a mračil se na něco v novinách.

„Dobré ráno, otče,“ pozdravil tiše a pozvedl obočí, když sebou Lucius trhl, jako by ho při něčem nachytal.

„Draco,“ odpověděl starší Malfoy a kývl hlavou na pozdrav, zatímco znechuceně odhodil noviny na stůl a pokynul synovi, aby se k němu připojil. „Kde jsi byl?“ zeptal se, když zpozoroval synův vycházkový plášť.

„Na hřbitově,“ odpověděl Draco, zatímco si naléval z konvičky čaj, a po očku otce sledoval. Vážně chtěl vědět, jestli někoho má, ale nechtěl vyzvídat.

„Ach,“ povzdechl si Lucius a v jeho tváři se objevil smutek. „Taky bych měl,“ zamumlal spíš pro sebe než pro syna a pohledem zabloudil zpět k novinám.

„Květiny už uvadají,“ potvrdil mu Draco, že je nejvyšší čas, aby za matkou zašel, a snažil se, aby to neznělo jako obvinění. Věděl, že otec matku miloval, ale že život šel dál a pokud někoho má, je to jen jeho věc, ale také věděl, že ať si našel otec jakoukoli partnerku, jemu matku nikdy nenahradí.

„Zajdu tam hned,“ rozhodl se Lucius nečekaně a odhodil vidličku do talíře s téměř nedotčenou snídaní.

„Určitě by to počkalo až po jídle,“ podotkl Draco opatrně, nejistý, co tuhle reakci vyvolalo. Vážně se snažil, aby to neznělo, že otci něco vyčítá, a byl si docela jistý, že se mu to podařilo. „Matka by se určitě nezlobila.“

„Vím, Draco, jen…“ odmlčel se Lucius a pohledem zaletěl k novinám. „Potřebuji se projít, srovnat si myšlenky…“ připustil zamyšleně, jako by mluvil spíš k sobě než k synovi, který ho pozorně sledoval. „Zajdu za matkou, ty se v klidu nasnídej. Uvidíme se později,“ pronesl rozhodně a mírně se na syna pousmál než vyklouzl z místnosti.

Draco ještě chvíli hleděl za otcem a přemýšlel, co to mělo všechno znamenat, když si vzpomněl na výtisk novin ležící stále na stole, tam, kde ho Lucius zanechal.

Natáhl se a s pocitem očekávání zvedl mírně pomuchlaného Denního věštce, stále otevřeného na straně, kterou jeho otec tak zamračeně sledoval.

Potter! problesklo mu hlavou okamžitě, když spatřil tu rozcuchanou kštici na přiložené fotografii. Ten člověk se snad nikdy nenaučí učesat, pomyslel si znechuceně předtím, než svou pozornost stočil ke článku, který musel jeho otce tak rozhněvat.

Nechápal to. V tom článku nebylo nic, co by mělo otce nějak zvlášť zajímat. Obvyklé spekulace o životě Chlapce, který nás všechny zachránil. Odfrkl si. Novináře asi začalo bavit vymýšlení přiblblých pojmenování, vyhodnotil a nedokázal zabránit myšlence na to, jak se asi cítí Potter, když tyhle blbosti čte.

Zavrtěl nad sebou hlavou. Vážně nebyl důvod, aby Pottera litoval. Koneckonců ho přece vůbec neměl rád. Ale musel si přiznat, že po válce se všechno změnilo a Potter už pro něj nebyl takový nepřítel jako dřív. Nebyl důvod ho nesnášet a Draco to už dávno připustil.

Sjel pohledem k další fotografii na stránce a zarazil se.

„Zrzka?“ hlesl a fascinovaně sledoval tvář Ginny Weasleyové, která zde byla zachycena v zelených šatech, zavěšená do Harryho Pottera při odchodu z jakéhosi večírku. „Kdy z ní vyrostla taková kočka?“ zamumlal, neschopen odtrhnout zrak od jemného úsměvu, který ale nebyl určen jemu. Zamračil se. Záviděl Potterovi. Ne jeho slávu, ale jeho… Sklouzl pohledem k popisku. „Snoubenku?“ vydechl šokovaně a znovu se zadíval na fotku.