Tichou chodbou bradavického hradu se neslo veselé pohvizdování, následované zvukem pomalých kroků na kamenné podlaze. Albus Brumbál se procházel. Zvykl si chodit po večerce prázdnými hradními chodbami a užívat si klid, který se zde s odchodem studentů do postelí rozhostil.

Válka byla pryč a on, ačkoliv to vlastně vůbec nečekal, přežil a měl tak možnost dál vést školu, kterou tolik miloval. Užíval si každý den, kdy mohl pozorovat studenty bezstarostně se hemžící po chodbách, poslouchat Severusovy stížnosti na neschopnost a nevychovanost vybraných jedinců, ač od odchodu Harryho Pottera to už nemělo ten správný říz, a diskutovat s Minervou o chodu školy a možných inovacích, které nepochybně pocházely z hlavy slečny Grangerové, se kterou byla Minerva v pravidelném kontaktu. Konečně měl pocit, že svět je zase v pořádku.

Ztracený v myšlenkách zašmátral v kapse svého purpurového hábitu a spokojeně se pousmál, když sevřel v prstech citronový bonbón zabalený v ostře žlutém celofánu. Zastavil se ve výklenku u okna, kterým pronikalo tlumené světlo měsíce, aby odstranil poslední překážku dělící ho od jeho oblíbené pochoutky.

Zrovna si vhazoval bonbón do úst, něco, co dělal výhradně, když byl sám, protože jak mu Minerva nezapomněla nikdy zopakovat, když už se musí ve svém věku cpát sladkostmi, měl by to dělat alespoň na úrovni a nechovat se jako malé dítě, když koutkem oka zahlédl na školních pozemcích postavu spěšným krokem směřující k hradu.

Rozkašlal se, když bonbón využil toho, že bylo jeho soustředění narušeno, a skočil mu až do krku. V duchu musel dát Minervě za pravdu, že tento způsob konzumace už asi nebude pro něj, což jí ovšem nikdy nehodlal dobrovolně přiznat.

Když popadl dech a dostal cukrovinku tam, kam patřila, naklonil se blíž k oknu a přimhouřil oči ve snaze rozpoznat, kdo je tím člověkem, který se v tuto hodinu potloukal po školních pozemcích. Byl si jistý, že to není žádný zapomenutý Smrtijed nebo jiná podlá existence chystající se zaútočit na spící studenty, na to se ten člověk pohyboval moc jistě a klidně. Navíc po válce opatřili hrad velmi důmyslnými kouzly proti nezvaným hostům, takže nebyla šance, aby se sem jen tak bez povšimnutí někdo dostal a ani nekulhal. Chvíli zvažoval, jestli náhodou nevidí studenta, který se toulá po večerce, ale rychle tuhle možnost zavrhl, protože student by se určitě alespoň pokusil úkryt se ve stínech.

Dál si návštěvníka pečlivě prohlížel. Brzy si byl jistý, že to není ani nikdo z personálu, za ty roky, co je znal, dokázal každého z nich poznat jen podle chůze. Severus se pohyboval svižně a rázně a jeho plášť za ním vždycky elegantně vlál. Sibyla se při chůzi vždy trošku motala a nikdo si nemohl být jistý, kterým směrem se dá. Pravděpodobně ani ona sama. Minerva našlapovala zlehka a opatrně jako kočka, Prýtová se kolíbala a Filius zase drobně poskakoval. Ten člověk venku měl kroky jisté a pevné a bez zaváhání směřoval k hlavní bráně a nikomu ze zaměstnanců se svou chůzí nepodobal.

Albus naklonil hlavu na stranu a pozorně nočního návštěvníka sledoval. Z cesty, kterou zvolil, bylo jasné, že se zde vyzná, ale to se dalo říct o tisícovkách lidí, bývalých studentů a zaměstnanců a dalších návštěvníků, které starý hrad za ty roky přivítal, takže se z toho o totožnosti nočního návštěvníka nedalo nic moc usuzovat. Naklonil se blíž, až přitiskl nos na chladné sklo. Zmocnila se ho zvědavost. Sám sobě musel přiznat, že se od války trochu nudil. Ne, že by toužil znovu bojovat, to zase ne, ale trocha vzrušení mu prostě chyběla.

Světlo z lampy na nádvoří náhle dopadlo na vetřelce a odhalilo rozcuchané vlasy a kulaté brýle spořádaně sedící na obličeji mladého muže, na kterého Albus před chvílí narazil ve svých myšlenkách.

„Harry?" vyjekl překvapeně, až mu bonbón málem znovu skočil do krku. „Co zde dělá?" zamumlal a zamyšleně si hladil svůj dlouhý vous, zatímco se mračil do tmy za oknem. Začínal si být jistý, že se něco muselo stát. Harry ho sice občas navštěvoval, ale vždy ve dne a po předchozí domluvě. Nikdy se ještě nestalo, že by do Bradavic přišel v noci a navíc bez toho, že by Albusovi poslal předem alespoň stručný vzkaz. To mu nebylo podobné.

Albus se rychle rozhodl a spěšným krokem se vydal ke schodišti, aby co nejdříve zjistil, co se děje, a v hlavě si zatím přehrával všechny možné scénáře, jeden děsivější než druhý. Sám nad sebou zavrtěl hlavou, když ho náhle napadlo, že se vrátil Voldemort a začne to všechno znovu. Ne, pokáral se, jsem si jistý, že tentokrát je pryč nadobro. Harry se o to postaral.

Dodnes si živě vybavoval ten pocit, který ho zachvátil, když za ním chlapec, vlastně tehdy už mladý muž, přišel a řekl mu, že už ví, kde hledat poslední viteál. Nechtěl mu prozradit, jak se k té informaci dostal a nepovolil, i když na něj Albus naléhal. Přestože to mladík odmítal, on měl obavy, aby to nebyla léčka, do které chtěl Voldemort Harryho nalákat, ale nakonec se ta informace ukázala podivuhodně přesná a užitečná.

Seběhl nejvyšší rychlostí, jakou mu jeho věk dovoloval, o další patro níž, a snažil se přijít na to, co by sem mohlo mladého muže vést. Nevypadal zraněný ani nespěchal, tak snad to nebude tak vážné, jak to vypadá. Ale proč přichází v noci a nepozván?

Zamračil se, když zdolal další schodiště a Harryho stále neviděl. Vždyť už by měl být tady, pomyslel si Albus a zrychlil krok, přesvědčený, že se Harrymu muselo něco stát.

Vpadl do Vstupní síně a na úpatí schodiště se zarazil. Tak kde je? Vždyť minout jsme se nemohli, pomyslel si zmateně, když hleděl do prázdné místnosti tlumeně osvětlené jen několika málo svícemi.

Pečlivě se rozhlédl okolo a překvapeně zamrkal, když zahlédl tmavě zelený plášť, na první pohled stejný jako měl Harry, když ho před chvílí ve světle lampy zahlédl z okna, jak mizí v chodbě vedoucí ke sklepení.

„On jde –" zamumlal a odmlčel se, „za Severusem?" vydechl a potřásl hlavou, až mu zlatý střapec na čapce přeskočil z jedné strany na druhou. Oni se přátelí? problesklo mu hlavou nevěřícně, ale hned tu myšlenku zavrhl. To bych přece věděl, pomyslel si. Musím zjistit, o co zde jde, rozhodl se okamžitě a chystal se vyrazit do sklepení.

„Albusi?" vyrušil ho přísný hlas profesorky McGonagallové, která se neslyšně zjevila za jeho zády, až starý ředitel povyskočil leknutím a jen jeho léty, nebo spíš Poberty a dvojčaty Weasleyovými, vycvičené sebeovládání mu zabránilo vykřiknout.

„Minervo," zvolal a usmál se na ni svým nejnevinnějším úsměvem. „Pročpak nespíš, drahá?" snažil se odvést její pozornost. Dobře věděl, že ji bude zajímat, co dělá takhle v noci ve Vstupní hale. A taky věděl, že by určitě neschvalovala jeho plán Harryho následovat tam, kam šel, ať už to bylo kamkoliv.

„Já mám hlídku," odvětila úsečně starší žena a pozvedla obočí, jakoby přemýšlela, jestli už Albus není senilní, protože obvykle se mu nikdo do zad nedostal. „Spíš mi řekni, proč ty tu stojíš a hledíš do prázdné chodby? Že ty se chystáš jít ke skřítkům pro zmrzlinu?" zeptala se a tvářila se nanejvýš nesouhlasně.

„Já?" zatvářil se Albus šokovaně a raději rychle vychrlil pravdu, protože o další přednášku o jeho životosprávě vážně nestál. „Zahlédl jsem Harryho, jak jde do hradu, tak jsem mu šel naproti."

„Ano?" protáhla Minerva a nespouštěla z ředitele oči. Byla si jistá, že před ní něco tají. „A kdepak je pan Potter teď?"

„Ehm," odkašlal si Brumbál a opět vrhl pohled do chodby. Pokud si nepospíším, tak Harryho nedoženu, pomyslel si zoufale a okamžitě se rozhodl. „Zahlédl jsem ho jít do sklepení," prohlásil a snažil se znít nezaujatě. Nechtěl, aby ho podezřívala, že se chce plížit temným hradem a někoho špehovat při... při čem vlastně?

„Albusi," oslovila ho konejšivě a sledovala, jak si rozbaluje citronový bonbón, který mezitím vylovil z kapsy, aniž by si uvědomil, co vlastně dělá, „je noc. Co by asi tak pan Potter dělal v bradavickém sklepení?" Podívala se do chodby a něco ji napadlo. „Ačkoliv slečna Grangerová se zmínila, že pan Potter má pravděpodobně nějakou známost."

Ušklíbla se, když Albusovi zaskočil bonbón, který si právě strčil do pusy, a několikrát ředitele praštila do zad, dokud nezačal zase normálně dýchat. Patří mu to, pomyslela si a spokojená sama se sebou se otočila a vydala se po schodech směrem ke svým komnatám, aby si užila zasloužený odpočinek. Když se na odpočívadle otočila, uviděla ctihodného Albuse Brumbála, jak stojí ve Vstupní síni Školy čar a kouzel v Bradavicích a s otevřenou pusou nevěřícně hledí do temné chodby vedoucí na zmijozelské území.