Věnování: @kikinka00 děkuju za tu podporu, kterou pro mně jsi :3

Korektorka: @Kattynka  zas a znova děkuju :) mimochodem všichni povinně přečíst její příběh, píše úplně úžasně :P

Upozornění- díl je trochu sprostější

____________________

Podívala jsem se na hodiny- 3:52.

„Fajn, tak dneska už se spánek nekoná." povzdechla jsem si potichu pro sebe. Celou noc jsem proseděla v obýváku s čajem v ruce zabalená do deky, přemýšlejíc o Niallovi.

Byl by schopný mě opravdu podvést? Nebo to byl jen photoshop? Těžko říct, vypadalo to opravdu dost reálně.

Nejraději bych tyto všechny myšlenky vypudila ze své hlavy, ale nešlo to. Byly zakotvené hluboko v mém mozku a ne a ne vylézt. Proto jsem možná i tady a ne ve vyhřáté posteli.

Rozhodla jsem se, že když už nemůžu spát, alespoň půjdu do vany a pokusím se něco nakreslit. Znělo to jako fajn plán, proto jsem se ho rozhodla uskutečnit a o hodinu a půl později jsem seděla v tureckém sedu na posteli s papírem a tužkou v ruce.

Nechala jsem tomu volný průběh a čekala, co přijde jako první, nad ničím jsem nepřemýšlela a nic neřešila. Prostě jsem vypla a nechala se unášet fantazií. Ani nevím jak, ale pod tužkou začalo vznikat město. Podívala jsem se na papír a zamyslela se.

Proč mi připadá ten výhled podobný? Trošku roztěkaně jsem vstala a přešla k velké krabici, která schovává všechny mé kresby. Chvilku jsem se v ní přehrabovala, ale nakonec jsem našla výkres velmi podobný tomu ležícímu na posteli.

Popadla jsem ho a sedla si zpátky. V každé ruce jsem měla jednu kresbu a porovnávala je. Jak je sakra možné, že jsem byla schopná bezmyšlenkovitě "okopírovat" něco rok a půl staré?! A proč si do prdele nemůžu vzpomenout, kdy přesně jsem ji kreslila?!

„Já už se na to všechno vyseru, kurva s tím už!" vykřikla jsem a praštila se pěstí do stehna. Sykla jsem bolestí, protože to bylo silněji, než jsem očekávala.

„Ne, vzdávám to, tohle už je moc." promluvila jsem nahlas. Už se chovám jako cvok a povídám si sama se sebou, no není to úžasné?

Vymrštila jsem se do stoje a seběhla do sklepa, kde se mimo naše malinké nahrávací místnůstky nacházela i posilovna. Už dlouho jsem v ní nebyla, ale myslím, že teď si to plně vynahradím.

Nijak jsem se nezdržovala a šla rovnou k boxovacímu pytli, do kterého jsem začala sázet jednu ránu za druhou. Po snad deseti minutách už se na něm začalo objevovat několik červených skvrn z rozedřených kloubů, ale nevšímala jsem si toho.

Přestala jsem až ve chvíli, kdy jsem nemohla popadnout dech. Vlasy jsem měla nalepené po celém obličeji, který byl mokrý od potu a slz. Pomalu jsem se sesunula na zem, kde jsem propukla v nezastavitelný usedavý pláč.

***

Ráno mě probudil tlumený zvuk zvonku. S trhnutím jsem se posadila a rozhlédla se kolem sebe.

„Kde to kurva sem?" zamumlala jsem si pro sebe a zaskučela bolestí, která mi vystřelovala ze zad. Až teď mi došlo, že se pořád nacházím v posilovně na žíněnce vedle boxovacího pytle. Asi jsem tady musela usnout.

Nepovídej, ty blesku! Ozval se skrytý hlásek v mé hlavě. Počkat, takže teď do mě teda bude hustit pořád, nebo co? Sere mě a to to není ještě ani den.

Znova se ozvala ta otravná melodie oznamující nezvaného hosta, takže jsem se radši zvedla z tvrdé země a šouravým krokem se vydala otevřít.

„Chodím jak stará babička. Bože, kam sem se to dostala." zamumlala jsem si. Když už jsem konečně došla do předsíně, otevřela jsem dveře, přičemž jsem se dívala do zelených očí mé zrzavé kamarádky.

„Bože ty vypadáš." zaúpěla Sam.

„Děkuju, ty umíš člověka potěšit." sarkasticky jsem se na ni usmála

„Upřímnost nadevše." zakřenila se a vecpala se dovnitř.

„Jo, samozřejmě, že můžeš dovnitř." zamumlala jsem si pro sebe a následovala ji do obýváku.

„Říkala jsi něco?" Křikla na mně

„Ne, nic." odvětila jsem sarkasticky a sedla si vedle ní.

„Takže..." plácla se do stehen a podívala se očekávajícím způsobem.

„Co je?" Nechápavě jsem pokroutila hlavou.

„No proč si dneska zas nebyla ve škole? Psala mi Dee, prý jestli nejsi se mnou. Co blbneš, Bells?" Starostlivě si mě prohlédla

„Neblbnu, jen jsem prostě nespala v pokoji a neslyšela sem budík." odpověděla jsem ji otráveně

„Já to ale myslím vážně. Chceš, aby tě vyhodili? Sakra jsi v maturitním ročníku, vydrž to ještě chvíli."

„Fajn."

„Fajn? Ty mi k tomu nic jiného neřekneš?!"

Vykřikla „Jsi snad moje matka, nebo co?!" Taky jsem zakřičela.

„Ne, ale když ty nemáš rozum, někdo ho mít musí!"

„Fajn"

,,Kurva běž už s tím svým fajn do hajzlu!"

„Co ti zas je?! Seš příjemná jak hovno." znuděně jsem se dívala před sebe.

„Nápodobně."

„Je to všechno?" Hodila jsem na ni rychlý pohled.

„Ne, ještě sem se chtěla pobavit o tom včerejšku." řekla, s nyní již klidným hlasem.

„Co s ním?" Lehce jsem zbystřila

„Ten rozhovor.. Hele znám tě už nějaký pátek a vím, že ses u konce přetvařovala."

„A ty se mi divíš?!" Prudce jsem se na ni otočila.

„Nedivím, ale věřím, že by ti nebyl schopný udělat to, co udělal Louis. On ne." pohladila mě jemně po rameni.

„Kdyby to nebyla pravda, myslím, že by mi zavolal." zašeptala jsem

„Nevím, a zkoušela jsi mu volat ty?" Ozvala se po nějaké chvilce

„Ne." přiznala jsem.

„Tak mu zavolej" pobídla mně.

„No já nevím..."

„No tak, zavolej mu." Naléhala.

„Tak dobře. Dojdu si jen pro mobil." vzdala jsem se a zaběhla si pro něj do pokoje. Když už jsem znova seděla na gauči, nejistě jsem se dívala na jeho fotku u kontaktu.

Opravdu chceš znát pravdu? Co když ta fotka byla pravá? Znova se ozvalo to blbé podvědomí. Než jsem si to ale stihla promyslet, na displeji se objevil prst a hned na to se obrazovka změnila na volání.

Rychle jsem si mobil přiložila k uchu a probodla Sam vražedným pohledem.

„No co? Ty bys to sama neudělala." bránila se se zvednutýma rukama.

„Dobrý no." povzdechla jsem si. Uvnitř mě začal narůstat nepříjemný pocit a já nevěděla kvůli čemu. Později, když mi to Niall nebral ani na potřetí, jsem pochopila důvod onoho pocitu.

Při každém pípnutí mobilu mi po tváři stekla jedna slza. Když mi to nevzal ani při čtvrtém pokusu, mobil jsem hodila vedle sebe a nohy si s tichými vzlyky přitáhla k tělu.

„Kašli na něj." konejšila mě, jenže to nijak nepomáhalo.

„Víš co? Zavolám nějakým kámošům a půjdeme se bavit do klubu, okey?"

„No já nevím, co managment? Nebudou z toho moc nadšení." vzlykla jsem

„Kašli na nějaký managment." přemlouvala mě.

„Tak dobře no." svolila jsem nakonec.

„Super!" Zatleskala si pro sebe.

„Tak pojď, uděláme z tebe člověka." popostrčila mě ke schodům

„Hej!" Zasmála jsem se jemně

„Promiiiiň" uchechtla se a dostrkala mě až do pokoje.

_____________________

K.O.N.E.Č.N.Ě! Konečně sem si našla čas a napsala nový díl. Ani nevíte, jak vyčerpaná jsem. Chci alespoň jeden den, kdy budu spát déle než do pěti (to se už zase učím)! Chci toho tolik? No mlčím, hodně z vás je na tom určitě hůř.

Dneska je ten díl takový... Jak to říct slušně- na hovínko? :D Fakt s ním nejsem spokojená, ale nemám čas ani chuť na to, ho přepisovat. Už takhle jsem přišla o učivo matiky- kašlu na to, zas tak tu jedničku z ní nepotřebuju, vy jste důležitější ^.^

Dobrý, dneska už končím, musím se soustředit alespoň v některých předmětech.

Btw: co si myslíte o novém coveru? Není to nic moc, vím to, ale na to, že jsem ho dělala ve škole na zasekaném počítači- není to tak špatný, ne? :D

Btw2: už mám napsaný epikog (nebojte, nebude to hned další díl, ještě tak tři díly si počkáte :P) a myslím, že mě všichni budete chtít zabít :DD

Keep calm and vote with comments :D

_KeXa_