Josh

Mason (Luke): píše Hanka124

Opět si začnu škrábat ruce, ale Mason mi v tom po chvilce zabrání. „Já to zvládnu, " zašeptám. „Nechci, aby se cokoli stalo vám." Nesnáším to, jak se teď chovám, nesnáším své nynější slabošské chování. Příliš projevuju emoce. Až moc.

"Dobře, připravíme se na to." Držím si Joshe u sebe. Musím se co nejrychleji zotavit, abych mohl ochránit svého milého i jeho bratra. "Pane, Joshi, pokud se tato mise schválí, bude nejméně dva měsíce trvat, aby byl vyhazov pana Greena uvěřitelný. Vy, Mason a ti tři budete převezeni na nové bezpečné místo, nikdo kromě našeho týmu nebude vědět, kde jste, všichni si budou myslet, že jste v programu na ochranu svědků. Tam se bude Mason muset plně uzdravit a znovu si spolu zahrajete na vzdálené příbuzné a malého ustrašeného, psychicky nemocného Luka. Agente Greene, až opustíte tuto budovu, ihned se dostavte za Patrišou a vše jí objasněte." rozkáže Marty. "To myslím nebude potřeba pánové, všechno jsem slyšela, " ozve se ode dveří hlas naší šéfové.

Do místnosti vstoupila ta žena, ta jakože psycholožka. Nedůvěřoval jsem jí, nikomu jsem nemohl už plně důvěřovat. Ani Masonovi, ani bratrovi, ani sám sobě. Svět plný nejistoty. „S tímto plánem souhlasím, samozřejmě se toho bude muset mnoho doladit, ale to již není vaše starost. Také bych byla pro to, aby byl Váš bratr, tedy Vy Greene, budete s nimi, k tomu se bude v domě pohybovat ještě jeden agent, Peter, víš koho myslím, Masone. Ten nový. Víc nebude potřeba, místo je naprosto zabezpečeno a není potřeba se obávat. Zásahová jednotka však bude okamžitě k dispozici. Nemáte se skutečně čeho bát. Též potrestání bude na snadě. " Zadívala se na bratra a on sklopil poníženě pohled.

Proč Peter?! Proč zrovna ten Peter! Všichni to Patriši odkýváme. Nechci tam Petera, už od toho, co k nám nastoupil se mi snažil dostat do kalhot. Byl jsem s ním na schůzce jednou a stačilo mi to, k jeho smůle jsem mnohem lepší, rychlejší a silnější než on, jinak by se mu povedlo mě znásilnit. Sice se mi po tom výprasku týden vyhýbal, ale teď je se snaží znovu, nosí mi kytky, bonboniéry, pořád mě někam zve a kam se hnu, tam je taky. "Jsem ráda, že jste v pořádku, pane Masone i vy pane Joshi, ale oba byste měli odpočívat, nechám vám srazit postele, abyste se nemuseli tak mačkat a nehrozil by vám pád. Věřím, že se oba kvůli odhánění nočních můr potřebujete, viďte pane Masone, " mrkne na nás s úsměvem Patriša a pak se všichni odeberou do budovy NCIS začít zařizovat vše, kolem naší nové mise.

Odkýval jsem jim to a poté, když odešli a srazili nám postele, tak jsem Masona pevně objal. „Co se děje? Jsi naplý a znejistěl jsi, až po těch jejích instrukcích. Děje se něco? " zeptal jsem se nejistě a pohladil jsem jej po boku. „Bude, bude to dobré, zvládneme to." Políbil jsem jej na odhalenou klíční kost.

"Jen nemám toho agenta rád" a teď se zraněním nebudu mít moc možností se mu bránit... Nechám se jím objímat a vděčně se k němu tisknu. "Jo, zvládneme to, všechno " špitnu a na to ho políbím na rty. Josh se jemně chvěje, tiskne mi dlaně na boky. Je úžasné, být někým takto objímán. "

Něžně jej hladím a vychutnávám si polibky. Mason on, dodává mi sebedůvěru. Je mi s ním tak moc krásně. Nevím, jak dlouho jsme se líbali, taky fakt, že to není puberťák a již není pod zákonem mě lehce ukonejšil. I tak jsem proti němu byl ale stařec. „Půjdeme spát? " zašeptám a otřu se o jeho nos svým nosem.

"Jestli jsi unavený, tak ano, ale počkal bych na oběd, od té přestřelky jsem měl jídlo jen v kapačce, ani nevíš, jaký mám hlad. Ale pak si určitě zchrupnu." Široce se na něj usměju a zčervenám, když se náhle místo jeho nosu dotýkají mého nosu jeho rty. Přijde mi to jako děsně roztomilé gesto.

„Tak já počkám, až se najíš, " usměju se. Sám hlad nepociťuji, nějak jsem si odvykl pořádně jíst. Po chvilce sem sestra přinesla jídlo. Dva táci, takže asi i pro mě. Mason vše okamžitě spořádal a já mu nějaká sousta i nakrájel. „Nechceš i mou porci?" Zavrtěl hlavou. „Tak aspoň půlku, nemám moc hlad."

"Dobře, dám si, ale sníš aspoň půlku, přeci jen nic v sobě teď nemáš, a to není dobře, musíš být silný, " pohladím ho po tváři. Měl a mám takový hlad, vím, že bych se neměl hned přecpat, ale na to, jak hnisná bývá nemocniční strava, toto je vynikající. Ani bych se nedivil, kdyby to vařila Patriša a přinesla mi to sem, jak už tolikrát. Josh s povzdechem vezme vidličku a oba nás krmí.

Střídám to. On hladově polyká sousta a já to sousto naopak vždy několikrát převalím v puse. Nakonec jsme oba dojedli a já jej opět políbil. Oči se mi ale celkem rychle zavíraly a tak jsem se schoulil do klubíčka a kolem boku jsem mu přehodil svou paži.

Tulíme se k sobě a já poslouchám, jak v klidu oddechuje. Uklidňuje mě to. Je to takové normální, klidné krásné, prostě všechno, co můj život nikdy nebyl. Je tak příjemné u někoho usínat a pak se vedle něj i probouzet. Doslova si to užívám.

Probudil jsem se lehce dezorientovaný, ale ne vyděšený. Neměl jsem žádnou noční můru, díky Masonovi samozřejmě. Posadil jsem se a pohlédl jsem na to malé stvoření. Donutilo mě to k úsměvu. Byl tak rozkošný. Náhle do pokoje vklouzla ta žena, ta Masonova kamarádka. „Musíme uspíšit přesun."

Spokojeně jsem si spal, když mě začalo něco lehtat na nose. Nakrčím nos a začnu mžourat okolo sebe. První, co uvidím je rozplývající Josh a rozesmátá Sam. "Co se děje?" kňuknu ospale, navíc mi asi zapomněli dát prášky proti bolesti, teda a naprosto vše mě bolí. "Musíme tě spolu s Joshem přestěhovat, takže vstávat." vysvětlí mi to a já zaskučím. "Ale nedělej se, děláš jakoby tě postřelili poprvé." dělá si ze mě legraci. "On prostě chce, aby ses o něj staral a věnoval mu pozornost, pořídit si domů Masona, je jako pořídit si domácího mazlíčka, " šeptne směrem k Joshovi. "Sam!" zavrčím na ni nepříjemně, až téměř vystraším přicházející sestřičku. "Slečno, mohla byste mu dát něco proti bolesti? Je naprosto nesnesitelný, " osloví zdraví sestru a ta jen chápavě kýve hlavou. "Já nejsem nesnesitelný..." mumlám si smutně pro sebe.

„Nejsi, " pošeptám mu do ucha a políbím ho na rty. Na to mu dají nějaké léky a nechají nás se převléknout. Trochu se mi uleví, když si mohu obléknout oblek, dodává mi alespoň trochu sebedůvěry. Následně pomohu obléknout se i Masonovi. Jsem lehce rudý, protože tu přede mnou byl jen ve spodním prádle. Taky jsem mu nechtěně zavadil o rozkrok. Co si o mně musí chudák myslet. Josh úchylák, i když je doopravdy jako mazlíček.

Pomáhá mi do oblečení, je zajímavé, jak je teď celý nejistý až stydlivý, když před ním stojím ve spodním prádle. Zvláštní, když jsem byl jen Luke musel jsem se za jeho dohledu nahý umývat a to mu nijak trapné nepřišlo... Sam na nás čeká venku, a když jí Josh oznámí, že jsme připraveni vjede do pokoje s vozíčkem, na který mi s Joshem pomůže. "Doufám, žes mi vzala ty léky proti bolesti i do toho útočiště, " zabručím. "Neboj se, a teď, než se dostaneme k autu jsi zase Luke, takže se tak chovej, i ty Joshi se chovej více ochranitelsky, je to přece tvůj maličký, křehoučký, psychicky labilní andílek. "

Kývl jsem, ale uvnitř mě se to zase lámalo. To teď vypadám jako troska? Jako neschopný muž, který nedovede nic udělat. Pomalu jsem začal tlačit vozík ven a pomalu jsem se též uklidňoval. Chladný vzduch mě udeřil do tváře a mně se udělalo o něco lépe. Přišel jsem si podivně lehký, bez problémů. Vozík jsem tlačil k černému autu.

Už jsme skoro u auta, když se ze zatáčky vyřítí jezdec na motorce s automatickou střelnou zbraní. "K zemi!" zakřičí Sam a rychle vytáhne svou zbraň. Sesunu se z vozíku na zem takovým způsobem, že Joshe kryju vlastním tělem a zároveň to vypadá jako pád z vozíku na chudáka osobu pode mnou. Střelec si kupodivu Sam s pistolí nevšímá a střílí do úrovně vozíku, kulky mi létají nad hlavou, ale snažím se být klidný. Sam ho naštěstí sestřelí dříve, než někomu stihne ublížit. I když je po všem, ležím na Joshovi a "chráním" ho, vypadá to, že jsem teď víc v šoku já než on, což mě štve, jelikož mám být už na takové situace zvyklý. Sam vše rychle zavolá Patriše a pak se rozeběhne k nám. "Jste v pořádku? Musíme odtud rychle zmizet! A špatná zpráva, vypadá to zatím, že střílel po tobě Luke..."

„Proč jsi!? " vyjeknu a celý rozklepaný vezmu Masona do náruče. „Mohl tě zabít, tohle, tohle nesmíš dělat! Jestli jdou po tobě!" celou dobu jsem ho šeptem peskoval a při tom se mi lehce třásl ret. Nastoupili jsme do auta a auto se rychlostí světla rozjelo pryč. Rychlá jízda mi mimo to nedělá vůbec dobře, spíš naopak. Tiskl jsem si Masona k sobě a snažil jsem se uklidnit bušící srdce.

Šli po mně? Vždyť to nedává smysl... Nic neříkám, jen sedím Joshovi na klíně a objímám ho. Oba jsme vystrašení, já možná víc než on a to je špatně. Nikdy jsem nebyl cíl přímo já. Jasně, do boje s protivníkem se dostávám často, ale nikdy nešli přímo po mně. Svištíme autem neznámo kam a Josh je celej zelenej. Chci se natáhnout pro pytlík na případné zvracení, ale on to pochopí tak, že chci od něj, tak mě nechce pustit. "Pusť ho Joshi na pár vteřin, on ti rozhodně neuteče, natahoval se ti pro pytlík na zvracení, " upozorní ho od volantu Sam, jakobych neuměl mluvit. I když je asi dobře, že to řekla ona, mně by se teď určitě třásl hlas a to by Joshe podle mě vystrašilo, rozrušilo a dělalo starosti, a to nechci.