Josh

Mason (Luke): píše Hanka124

Měli v plánu vykrást banku, ale to už připadlo městské policii, prý ta skupina není nebezpečná. Bohužel nám jejich záměr došel, až když policie požádala o podporu kvůli množství rukojmích. My všechno sledovali díky kamerám v bance. Jednomu z rukojmích se omylem povedlo spustit alarm. Lupiči se vylekali a šli po něm, policie využila momentu překvapení a vtrhla tam. Jack a Marty byli v podpoře a potvrdili smrt bratra z recepce RED, ostatní byli zadrženi a rukojmí osvobozeni. Problém je v tom, že ti chlápci nejsou všichni, chybí dva bratři a Glin. Další problém jsme zjistili o hodinu později. Nebyli jsme jediní, kdo policejní zásah sledoval přes kamery banky. K naší smůle to vypadá, že to byl právě Glin. Asi není moc nadšený. Z nemocnice, kde leží ten rukojmí, co spustil alarm, jsme se dozvěděli, že se tam na něj ptali podezřelí lidé. Podle kamer to byli zbylí bratři ze Súdánu.

„Děkuji, " pousmál jsem se na sestřičku a převzal jsem si od ní své věci. „Ptali se tu po Vás nějací lidé," oznámila mi ještě rychle. Já jen slušně kývl a dál jsem tomu nevěnoval pozornost. Nejspíš další otravní novináři. Doufám jen, že to brzy vyšumí. Nebaví mě to. S nádechem jsem se konečně dočkal čerstvého vzduchu a pomalým krokem jsem se vydal domů. Hodlal jsem se projít a trochu se vzpamatovat. „Pozor! " jakási žena mě strhla na chodník a projíždějící auto mě minulo jen o fous. Podíval jsem se na semafor. Mám zelenou, nešel jsem špatně. Žena, nebo dívka se na mě usmála a já ji s omluvou a poděkováním pomohl vstát. Chtěl jsem pokračovat v cestě, ale ona se mě z nějakého důvodu držela jako klíště. Bylo mi to lehce nepříjemné. Taky se mě pořád vyptávala na můj osobní život, přišlo mi neslušně jí odbýt, když mi zachránila život, ale také jsem nechtěl dělat doprovod očividně osamělé ženě. Nakonec se mi jí podařilo zbavit při příchodu k mému bytu.

Sam dostala za úkol ho v pořádku dostat domů. Skoro se jí to nepovedlo. Málem ho srazil autem nějaký chlápek. Podle detektoru tváří Colin Powell nájemný zabiják z vedlejšího města. "Vypadá to, že teď pro změnu jdou po panu Leekerovi. Dá se předpokládat pomsta nebo viděl, co vidět neměl a ani o tom neví." přemýšlí nahlas Patriša. Náš tým čeká na rozkazy, teda asi proto pro nás poslala. "Nevypadá to pro něj dobře, bude to chtít ochranku. Sarah, najdi mi všechno, co o něm víš, určitě pomsta nebude jediné, proč po něm jdou. Samantho, vy budete pana Leekera a jeho milou hlídat jako jejich ochranka a váš partner bude chránit Leekera zevnitř. Dokud nezjistíme, co se tady děje, on i jeho snoubenka musí být naživu." chci na to něco navrhnout, vždyť já nemůžu jít do utajení, to není moje parketa, ale ona pokračuje dál. "Pánové, vy najděte Glina!" otočí se k Jackovi a Martymu. "Můžete jít, pane Masone, vy počkejte." pošle ostatní pryč. "Patrišo, já nemůžu dělat v utajení, nezvládnu to."
"Ale zvládneš, " mile se na mě usměje. "Sarah, potřebuji novou identitu pro Masona." rozkáže a Sarah se do toho pustí. Nevím, jak to dělá, ale ona snád Patriše vidí do hlavy, protože si jinak nedovedu vysvětlit, že vždycky už dopředu ví, co má dělat. "Luke Beel, vzdálený bratranec pana Leekera. Je mu 16 let, trpí sebepoškozováním a několikrát se pokusil zabít, proto musí být pod neustálým dohledem soudem určeného Joshe Leekera. Do smrti rodičů jsi studoval na gymnázium a exceloval jsi, potom se všechno zhoršilo, uzavřel jsi se, občas máš noční můry o smrti rodičů. Ti byli učitelé a jeli s tebou a tvou třídou na školní výlet, ale stala se nehoda a ty jsi jediný přeživší. Další podrobnosti dostaneš ve spise, " mrkne na mě Sarah a Patriša spokojeně kývá hlavou. "To nemůžete myslet vážně?!" chtějí ze mě udělat psychopata, super. "Vemte si složku a běžte si sbalit, zítra se stěžujete a slečně Sam vyřiďte, že ta nastupuje už dnes!" vyhání mě ze dveří. Čím jsem si toto zasloužil...

Kolem půl deváté jsem obdržel telefonát. Zajímavý telefonát, který mi asi celkově změní život. Naprosto zmiňovanou věc ale nechápu. O čem to proboha mluvil? Starat se o děcko? Ještě hůř o puberťáka a nejhůře k tomu všemu. O labilního puberťáka. Vzdálený příbuzný... Proč si jej teda nevzala má matka? Nebo otec? Nebo někdo jiný? Já jsem pracující, vytížený člověk a starat se o kluka, kterého prý nesmím spustit z očí... Jak to budu dělat s prací? Jak bude chodit... Ne. Nebude chodit do školy, domácí výchova a prý ho u sebe musím mít alespoň měsíc. Je to v zákoně, který jsem si ani nemohl překontrolovat, protože mi vypadl internet a stále nejde nahodit. Taky, kde bude spát? Nemám tu dvě ložnice. To budu muset spát s ním? Asi ano. Bude to tak nejlepší. S povzdechem se zahrabu do peřin. Poslední samotná noc. Zítra mám volno a jdu vyzvednout toho puberťáka. To volno bych si nevzal, jenže pan Finnian na tom trval. Volno po celý týden. Očividně si ale myslí, že když mám volno já, má ho i automaticky on.

Já tu Samanthu zabiju! Místo toho, aby pořádně hlídala před domem Leekera, tak sleduje jej. Popisuje mi, jak je hezký, chladný a že podle toho, jak leze do postele je v ní určitě dobrý. Proboha. Mám zabelený menší kufr s pár kousky obnošeného oblečení, mobilem a hygienou. Ten kufr má falešné dno, v kterém mám ukryté zbraně, náhradní mobil, vysílačky, štěnice a mini kamery, které kolem domu i v něm rozmístím. Přes noc skoro nemůžu spát, jsem nervózní je to už dlouho, co jsem byl naposledy v utajení a nemůžu říct, že by ta mise dopadla zrovna nejlépe. Ráno se dostavím na nádraží, kde na lavičce čekám na Leekera, který pro mě má za pár minut přijet. Mezitím se vedle mě objeví Patriša, která hraje sociální pracovnici. Oba dva mlčíme do příjezdu auta, z kterého vystoupí Sam a Leeker.

Má smůla nejspíš nezná mezí. Ta žena, co mi zachránila život pracuje na sociálce a podle všeho mi má představit toho kluka. Nemluvil jsem s ní, až na zdvořilostní ano či ne. „To jsou oni? " kývnu a následně se k nim s ní rozejdu. Ten kluk je doopravdy ještě kluk. „Dobrý den," potřesu si rukou s další ženou a po zaváhání podám ruku i chlapci. Ten na nereaguje a dokonce vyplázne jazyk. „Jsem Josh, budu se o tebe nyní starat, "oznámím mu s klidem. Je nemocný. Jeho chování se dá čekat. „Jak se jmenuješ ty?"

Možná jsem to přehnal, protože mi Patriša přistoupne nohu, když si s ním podává ruku. "Omlouvám se za něj, jmenuje se Luke. Jsem vděčná, že si ho vezmete k sobě a dáte mu alespoň na krátký čas domov, " naše vedoucí se mile usmívá a já raději koukám do země. "Tak pojď Luke, pojedeme domů." pobídne mě Sam přeslazeným hlasem. Já se zvednu a rozejdu se opačnou stranou, než jsou oni. "Luke? Kam jdeš?" ozve se za mnou Patrišin hlas. "Ta žena řekla, že pojedeme domů, tak jdu domů, " pokrčím nechápavě rameny. Cítím na svých zádech chladný pohled Joshe. Je z něj úplně cítit, jak mě tady nechce.

Snažím se být milý, ale nejsem přes city moc dobrý. Neruším, jak mu říct, že jedeme autem ke mně domů. Prostě mu nabídnu ruku. „Pojedeme autem ke mně domů, tam si vybalíš a můžeme spolu jít na večeři do restaurace. Dáme si tvé oblíbené jídlo a ty mi o sobě něco řekneš. " Celou dobu jsem se slabě usmíval a vzal jsem mu z rukou kufr, aby jej nemusel tahat. Vyškubl mi ho z ruky a zamířil k autu. S povzdechem jsem se vydal s rozloučením za ním.

Fajn, mám být psychicky narušený a puberťák k tomu, tak se podle toho snažím chovat. Sedím na zadním sedadle v autě a tiše koukám před sebe. On dělá v podstatě to samé jen s tím rozdílem, že řídí. Sam tu je s námi. Jsem zvědavej, kdy ji přestane bavit hrát si na někoho od sociálky a začne se soustředit. "Pane Leekere, nemyslím si, že je dobrý nápad dnes někam chodit. Měli byste zůstat doma, aby si na váš dům i na vás Luke zvykl, " upozorní ho. Ano, správně Sam, jít dnes do restaurace je riskantní, zvlášť když zatím netušíme, kde je Colin a Glin.

„Dobře, asi to tak bude lepší. V tom případě něco uvařím. " Rozhodnu se nakonec a zaparkuju před místem, kde Vivian nastoupila. Vivian. Zvláštní jméno. Znovu jsem se rozjel, bylo to už jen pár bloků. „Tak, jsme tu." Odemknu a on se vydá za mnou. „Nemám dvě ložnice, takže budeš spát v mé posteli a já budu spát v obývacím pokoji. Vyklidil jsem ti skříň, tak si tam můžeš dát své věci a." Ozval se třesk a já se netečně díval na křišťálovou vázu od matky, která byla nyní na padrť. „Jdi od toho, ať se nepořežeš."

Bože, co to zase vymyslela? Vivian? Vážně? Před vstupem do domu se rozhlédnu okolo, jestli neuvidím něco podezdřelého. Vše se zdá v pořádku. Když se ocitnu vevnitř, začne mi ukazovat své bydlení. To, že chce spát v jiné místnosti, tak s tím budu muset něco udělat, ale teď... Vedle mě stojí skleněná váza a já ji "omylem" kufrem shodím. "Promiň, " špitnu a on mě zavede a zavře do obýváku, kterým se musí projít, když se chceš dostat od vstupních dveří dál do domu. To mi skvěle hraje do karet. Během dvou minut mám rozmístěné kamery. Jedna snímá vstupní dveře, další okna a poslední dvě celý pokoj. Jsou to opravdu miniaturní přístroje, takže si jich nikdo nevšimne. Ve chvíli, kdy mě jde Josh zkontrolovat, sedím na pohovce a koukám na vyplou televizi.

Jakmile jsem vkročil do místnosti, tak jsem měl strašně nutkání z ní zase vykročit. „Ovladač je pod stolem. " Podám mu ho a sám si sednu vedle něj. Okamžitě se ale zvednu. „Půjdu se převléknout a ty bys měl taky. Máš nějaké oblečení na doma?" Zavrtěl hlavou. „Takže půjdeme zítra na nákup a dnes si oblečeš nějaké mé šortky a tričko. " Spolu s ním zamířím do ložnice, kde se začnu svlékat. On tam ale jen stojí a svírá v rukou oblečení. „Oh," dojde mi to a otočím se. Stydí se.
„Skoro ti to sedí, teď půjdu udělat jídlo. Chceš něco speciálního? "