Josh

Mason (Luke): píše Hanka124

„To. Je to možné, ale ty už... Budeš stále se mnou, nebo. Říkali, že ne. Že to není vhodné, "řekl jsem přiškrceně a nervózně. „Taky, omlouvám se, že jsem se tě nevhodně dotýkal."

"Ne! Co jsem říkal! Neomlouvej se a Patriša musí vědět, že to není možné, já budu s tebou, až na tom budeme lépe, převezou nás společně na tajné místo, nevíme totiž, jestli mé utajení prasklo nebo ne..." malinko vyčítavě se na něj podívám, ale přes slzy to není téměř poznat. "A k těm dotykům, já, já jsem, ty jsi, my jsme... Nedělali jsme nic, co by se mi nelíbilo..." slzy se zastavily, ale celá má tvář zrudla. "Asi jsi moc nevnímal to, co jsem na tebe křikl, když jsem vás zamlčel v koupelně, viď..." nervózně si začnu mnout prsty a prokřupávat je.

Zavrtěl jsem zaraženě hlavou. „Ne, já byl mimo, "přiznám a zahledím se mu do očí. Takže mu to nevadilo? Znamená to, že to nemusel hrát tu zamilovanost? Existuje snad šance? Ne. Nebuď naivní, Joshi. Byla to jen jeho práce. Nic víc, nic míň. I teď se mi může snažit jen vlichotit, aby získal, co chce. Zadívám se na bílou stěnu za ním. Je ale hezké na chvilku si myslet, že mě má rád.

"Aha..." vydechnu. Já jsem zadržoval dech? Ale, nebudu mu opakovat, co jsem řekl, když se na to ani neptá, asi nemá zájem. "A... A... A jak to tedy mezi námi je?" pokrčí rameny. "Ne, to, to musíš říct ty mně, to já byl ten, kdo lhal o své identitě a událostech, které tě mohly zabít. A ještě než vyslovíš to, jak moc mě ze srdce nenávidíš, můžu mít sobecké přání?..."

„Není pravda, že tě nenávidím, "řeknu zmateně a kouknu se na něj. „A a teda můžeš," dodám a koukám se na něj s jistou nadějí. Očekávám a ani nevím, co. „A taky nevím, jak to, jak to mezi námi je. Byl jsem přece jen tvoje práce. "

"Vážně?" vyjeknu s nadějí. "Víš, myslel jsem, že až zjistíš, že nejsem Luke, tak mě zatratíš, budeš nenávidět a vše mi vyčítat." přiznám upřímně. "A hluboké utajení pro mě už dávno není jen pouhá práce. Člověk se tak seznámí s lidmi, které by jindy nepoznal. A konkrétně ty..." ztiším hlas a stydlivě se usměju. "Ty jsi, já, já nevím, jak to říct... No, to jak se do tebe zamilovával Luke, zamilovával se i Mason."Zase si mnu a křupu prsty, i když ty už dokřupaly. "A a teď mé přání? Já, já, já bych chtěl od tebe obejmout, prosím, " špitnu tišeji než kdykoliv předtím.

Nechápavě se na něj dívám. Zdá se mi to nebo si ze mě dělá legraci? „Nemohu nenávidět osobu, kterou miluju, zároveň to ale bolí. Moc to bolí. " Pronesu tiše a sleduji ho. Jak mohu vědět, že říká pravdu? Co když zase lže? Co když, co když ani Mason není jeho pravé jméno? Co když je to jen hra. Co když chce zjistit ten klíč? Ne. Ne, Joshi. Vzpamatuj se. Pohlédnu na něj a opatrně ho obejmu. Pořád voní tak hezky.

"Vím, že to bolí, ale ty jsi taky osoba, kterou miluju." Všechny jeho vůni a více se k němu natisknu. "Vím a chápu, že mi teď nevěříš, ale udělám cokoliv, aby to bylo jinak a abys byl v bezpečí." Trošku se pootočím, abych byl o něj opřený, ale mohl se mu zároveň dívat do obličeje. Bohužel pohnu poraněným ramenem a tiše syknu.

„Dávej pozor, "napomenu ho okamžitě a pohladím ho po boku. Znervózním, když si uvědomím, co jsem udělal a taky, že jsem to udělal zcela automaticky. „Mně nic nehrozí," dodám nakonec a sklopím hlavu. „Navíc já, já jsem odporný člověk. " Do očí se mi nahrnou slzy a ruce se mi roztřesou. Pokouším se uklidnit. „Zabil jsem člověka. Já, já jsem vrah. "

"Joshi... Nejsi vůbec odporný, bylo to v sebeobraně, kdyby jsi to neudělal... Ani si nechci představit, co by se stalo, " palcem mu jemně setřu slzy. "Vrazi jsou lidé, kteří zabíjí záměrně a nedělá jim to sebemenší problém, jakoby snad neměli svědomí, " vyslovím slova, kterými uklidňovali mě, když jsem poprvé zabil. "Vím, jaký je to pocit, ale musíš se s tím smířit, zlato, nemůžeš si tím nechat zničit život."

Roztřesu se ještě víc a zatnu si prsty do boků. Zhoupnu se na místě. Zavrtím záporně hlavou. „O-on," nedokážu to vyslovit. Opět začnu nekontrolovatelně brečet a najednou... Je to pryč. Uklidním se. Nebrečím. Zhluboka oddechuju. Zbavuju se pocitů, tak jako vždy. Pláč nepomůže. Nepomohl, když mě šikanovali, nepomohl, když mi nadávali, nepomohl, když bratr odešel. Nikdy nepomohl a taky nepomůže.

"Joshi..." přitisknu se k němu a na malou chvíli cítím, jak se třese, ale pak je to všechno pryč. "A určitě se mnou budeš souhlasit, když řeknu, že si to zasloužil..."

„Ne, tohle ne. Já. Nejsem soudce. Nemám právo soudit, to co jsem udělal není správné. Nikdy to nemohlo být správné. Je mi ze sebe zle a taky, ani jsem si nevšiml. Celé ty roky a já myslel, že se mi to jen. " Zmlkl jsem a zavrtěl jsem hlavou.

"Nějak tě nechápu, když ti někdo ublíží, je to špatné, teď jde jen o to, jak moc, " přemýšlím nad tím, nad čím asi přemýšlí Josh. Stalo se mu s Todem něco, o čem nevím? "Joshi, co ti ten debil udělal, když nemyslím TU noc?"

Zavrtím hlavou. „To je něco s čím se musím vypořádat sám, " vypravím ze sebe nakonec a slabě se pousměju. „Jsem dospělý a své problémy si musím umět vyřešit." Pohlédl jsem na něj. „Jsem v pohodě v mezích možnosti. "

"Dobře, ale jsem tu s tebou, kdykoliv mi můžeš cokoliv říct, jsem a budu tu pro tebe." povzdechnu si a na chvíli zavřu oči. "Opravdu tě mám moc rád, ani nevíš, jak jsem se této chvíle bál, možná se opakuju, ale opravdu jsem myslel, že se mnou už nepromluvíš a budeš mě nesnášet."

„Už jsem ti řekl, že bych toho nebyl schopný. Byl jsi první osoba, u které jsem si myslel, že mě má ráda takového jaký jsem. " Sice nevím jestli je to pravda, ale mohu se tou myšlenkou utěšovat, ne?

"Já vím, ale i tak jsem měl strach." svěřím se mu. "Chci to všechno odčinit a začít úplně od znovu, zeptej se mě na co chceš a já ti po pravdě odpovím, slibuju! Jen mi musíš slíbit, že to pak nikomu neřekneš, protože jinak bych tě musel nechat zabít, " pokusím se o vtip.

Slabě se pousměju. „Vlastně mi o tobě vyprávěli a taky vím, že jsi vlastně tehdy vyprávěl o sobě. " Odmlčím se. „Kolik ti tedy třeba je a pak. Co rád děláš?" dál se slabě usmívám a prohlížím si ho.

"Jo? Sam?" malinko se začervenám. "Mně je dvacet a upřímně, nevím, co rád dělám, můj život už od dětství je v podstatě jen práce, boj, střelba a výcvik. Ale bavilo mě hrát ty hry, co jsme hráli s Rikim, a taky kreslení asi, " vyvalí na mě oči.

„Copak nemáš čas na nic jiného? " zakroutí hlavou a já mu odhrnu vlasy z tváře. „Co sis o mně vlastně myslel, když jsme se poprvé potkali?" zeptám se nakonec, protože mě nic jiného nenapadá.

"Já už ani nevím, přišels mi milý a starostlivý, stále nechápu, proč po tobě jdou, kvůli pomstě za zkaženou loupež? Ale to nedává smysl..." vážně to nechápu. "Omlouvám se ti, ale já, promiň, já, chce se mi, víš..." nevím proč, ale nemůžu se vykousnout, ale náhle se mi chce strašně spát. Zívnu a oči se sami zavírají. No jo, dlouhý den na tak vážné zranění, co mám. Už v polospánku se ho chytnu pevněji, aby mi nemohl utéct, a užívám si to, že můžu upustit v ostražitosti bez fatálních důsledku, jelikož nás hlídají nejmíň tři až čtyři agenti se zásahovkou na telefonu.

Usnul a já se nedokázal donutit k tomu, abych odešel. Proto jsem si k němu lehl a též jsem se pokoušel usnout. Nedařilo se mi to.
-
„Notak, kuř!" z očí mi tekly slzy a nemohl jsem dýchat. Chtělo se mi zvracet a on nepřestával. Pořád a pořád. Zprudka jsem otevřel oči. Brečel jsem a nade mnou se skláněl Mason.

Vzbudí mě křik a pláč, první, co mě napadne, že jsou tu znovu ti únosci, ale podle starostlivého pohledu Martyho, který nás šel pro jistotu zkontrolovat, tak to není ono. Vedle mě se klepe Joshovo tělo pláčem a strachem. Snažím se ho probudit, ale jde to jen těžko, stále je v té odporné noční můře. S pár syknutími se vyhoupnu na něj. "Joshi! Joshi! Vzbuď se, zlato! Je to jen zlý sen..." po chvíli opravdu otevře ty své krásné ale k smrti vyděšené oči. "Klid, už je dobře Joshi, jsem tu s tebou..." obmotá kolem mě ruce a dál pláče, ale mě do poraněné části hrudi. "Joshi, zlato, prosím, to bolí..." šeptnu, ale jsem si téměř jist, že to neslyší. Vzdám to, potřebuje teď obejmout a já se nebudu vymlouvat. Hladím ho po zádech, šeptám konejšivá slůvka a čekám, až se uklidní. "Neboj se, už je dobře..."

„N-ne. On je tady. Zase, zase je tady. " Nedokážu se nadechnout, jen jeho hlas mě uklidňuje. Odtáhnu se. „O-omlouvám se. Ublížil jsem ti, já nechtěl." Znovu se rozbrečím a zoufale se chytím za hlavu. Zvedá se mi žaludek a ten pocit děsu. Spadnu na zem a pokusím se vstát. Nějaký chlap mi chce pomoct, ale já na sebe nenechám sáhnout. Nemůžu.