Josh

Mason (Luke): píše Hanka124

Všichni jsme to čekali, ale i tak to bylo tak nečekané. V jednu chvíli se v relativním klidu bavím s kolegy a v druhou? Sviští proti nám kulky z automatu. Ihned se schováme za sedačku. Jack nám tiše na prstech ukazuje, kolik vidí na které straně lidí. Blíž k ložnici pět, uprostřed tři a čtyři směr koupelna. Takže dvanáct a někdo může být skryt někde venku. Ale já nedovolím, aby se k Joshovi a ostatním dostali, prostě ne! I když dvanáct proti pěti? No, byli jsme na tom i hůř. Marty ukazuje, že si s týmem poradí a já ve společnosti Erika mám jít chránit dveře do koupelny. Všechno to probíhá v pár vteřinách, protože mi jsme ti, kdo musí jednat. Pod pohovkou seberu pás s noži a Sam mi hodí pistoli. Jde se na to.

Odhodlám se zvednout a zalomcuju klikou. „Co to děláš! " vyjekne Ross, ale já ho nevnímám. „Je tam Luke... Zapomnělo se na Luka... Je tam můj Luke." Celý zoufalý se znovu rozbrečím a snad až teď si všichni tři uvědomí, že tu jsem taky. „Krvácíš, " zašeptal tiše Brandon a já se znovu pokusil otevřít dveře. Marně a tak jsem se rozhodl dveře vyrazit. Oni mě ale zadrželi a pevně mě drželi. „Nikdy jsem nevěřil, že ho tak někdy uvidím," zašeptal jeden z nich, ale já přes hluk a slzy nepoznal kdo. „Pusťte mě!"

Všichni najednou vyskočíme zpoza pohovky a vystřelíme. Dva padli k zemi.
Rozběhnu se ke koupelně a věřím, že mě Erik kryje. Toto nejde bez důvěry a já těm čtyřem, Patriše a Sarah od NCIS, důvěřuju nejvíc. Slyším výstřely všude přede mnou, za sebou, všude. Kolik těch automatických zbraní mají?! Jsem nucen se schovat za nejbližší roh. Musím se dostat před ty dveře, přeze mě se nedostanou, ne, nesmí. Mezi výstřely je slyšet zoufalý křik, křik mého jména, já sebou trhnu a nezřetelný okamžik ztuhnu. Chyba! Chyba! Jedna kulka se mi zavrtala někam kousek pod levé rameno a kdyby mě Erik nestáhl stranou, dostal bych další. Kurva, kurva! Bolí to! Hodně to bolí! "Mason to dostal!" křičí Erik a chce mě udržet na místě, ale vytrhnu se mu. Ne! Blíží se, dva střelci jsou příliš blízko koupelny. K jejich smůle se při tom, když zjišťují, že je zamknuto, ke mně otočí zády. Neváhám, vystřelím a oba padnou mrtví k zemi.

Je to k nesnesení. Nezvládám to. Je to jako bych tu byl a zároveň nebyl. Chci mít u sebe svého Luka... Co když se mu něco stalo? Neodpustím si to. Nikdy bych si to neodpustil. Ti tři sebou cukali při každé ráně a nakonec mě pustili. Já se chystal znovu zalomcovat klikou, ale klika se pohla sama od sebe. Následovalo zaskučení a já sledoval, jak se z pod dveří pomalu začala valit krev. Hlava se mi zatočila a já zoufale zavřel oči. Smažil jsem se to nevnímat ale nešlo to. Na mých rukou byla krev, na mém oblečení byla krev a po mé podlaze tekla krev. Všude byl cítit ten kovový zápach a já zoufale křičel Lukovo jméno.

Motá se mi hlava a já sebou seknu na zem. Je slyšet křik, zase slyším své jména, obě. Masone! Nebezpečí nepominulo! Vstávej! Kde se tu vzala Sam? Táhne mě mimo střelbu, opře mě o dveře koupelny. "Masone! Masone! Slyšíš mě! Sanitka je na cestě! Výdrž kamaráde!" mluví na mě. Je k přestřelce zády, chci ji upozornit, ale všimnu si za ní Erika v obranném postoji. Výstřely utichají. Je to tím, že ztrácím vědomí nebo už je konec a my vyhráli?

Při vědomí mě drží snad jen myšlenka na Luka a na jeho dokonalý úsměv. Doopravdy to nezvládám. V nose mě štípe pach krve a za mnou jsou ti tři a všichni se tam utěšují. Musím ven... Nevím, jak dlouhá doba uplynula, ale náhle se začnou otvírat dveře a já padnu do náruče přímo jakési postavě. Pohlédnu na svůj byt a mé zorné pole se začne rozmazávat. Vše je rozstřílené, všude je krev a hlavní je to, že všude jsou mrtví lidé. Všude, všude tolik krve a Luke! Musím ho najít, to už mě ale pohltí temnota.

Ztratil jsem vědomí? Ne, tak úplně, to teprve přijde, ještě je slyším, všechny, je toho tolik... "Objekt zajištěn..."
"Masone..."
"To zvládne, ale musí rychle na sál..."Proč? Možná to bude kulkou v těle, ztrátou mnoha krve... Vědomím, že kulky zničili můj dočasný domov. Nebo, nebo nejhorší možný fakt. Kvůli tomuto incidentu... Moje utajení... Už, už není a až se vzbudím, teda pokud se vzbudím, čeká mě jen křik, nenávist a bolest."Chráněný subjekt zkolaboval..."
Joshi...
"Masone!... Ztrácíme ho! Geri, nepřestávej s tou resuscit..."A už konečně tma.

Probral jsem se a díval jsem se do tváře té ženě, co mě pronásledovala, zachránila před jedoucím autem a podobně. Nechápavě jsem se pokusil postavit, ale ona mě konejšivě přidržela na zemi. „Počkáme, než k Vám přijdou doktoři, " snažila se mě uklidnit a pak naštvaně a trochu vyděšeně sykla. Začala mi vyhrnovat triško, na kterém byla červená skvrna od krve. Zase krev. „Luke," zachroptěl jsem. V dálce jsem zahlédl ty tři, jak se k sobě tiskli, někdo s nimi mluvil a já nic nechápal. Absolutně nic. „Kde je Luke!?"
„Budeme si muset promluvit." Pronesla ona žena, u jejíž identity jsem si už nebyl vůbec jistý.

"Finne? Finne! Jsi to ty?" ne, není to on, je to jiný agent, asi Mateo. Tak kde je Finn? Je zraněný? Proč mi nikdo nechce nic říct? Cože? Jeho tělo unesli? Proč? Tělo? Bože! On, on je mrtvý. Po té zprávě mě poslali ke mně do bytu. I přes svůj nízký věk bydlím sám, ale hodně času jsem trávil právě s Finnem. Mířím k sobě do ložnice, kde, kde ale někdo leží v mé posteli. Sáhnu po zbrani, ale ta není potřeba. Ta osoba nežije! Ta osobe už je dobrý týden mrtvá a teď mi leží v posteli. Finne! Sundám z mrtvoly svou deku a zvedne se mi žaludek. Do nosu mě přímo bije ten hnijící zápach. Co to s tebou udělali Finne?!Z mých očí tečou slzy, ale mrtvola oči nemá. Nemá oči! Někdo, někdo je odstranil a teď je místo nich jen žluto zelený hnis. Od krku přes hruď k rozkroku je rozřízlý a vykuchaný, tolik zaschlé krve, uhnívající tkáně a další hnis. Všechno je to tak odporné ale nedokážu od toho odtrhnout oči. A končetiny? Končetiny byly odříznuty od těla a leží okolo mého zamřelého kamaráda. Náhlé tam ale místo Finna leží vykucaný někdo jiný. Ne, ne! Ne! Joshi! Kdo? Kdy? Jak? Proč? Nejsem schopen se pohnout z místa, i když bych k němu nejraději přiběhl. Objal jeho nehybné znetvořené tělo, plakal a umřel, šel za ním. Kruci! Proč?!

„Rozumíte všemu? " Neodpovídám. Jen slepě hledím před sebe. Lež? Všechno to byla jen lež? Proč? Za co jsem si to... Ne. Dělal jen svou práci, tak jako každý. Snažím se zklidnit svůj zběsilý tep. Je to všechno jedno. „A kde teď je?" zeptám se roztřeseně, ale ta žena jen rozmrká slzy. „V nemocnici... Nevypadá to s ním dobře." Na to odvrátí tvář a mně se opět začne vše rozmazávat. „Přesuneme Vás i vaše přátele na bezpečné místo, už se Vám nic nestane. " Nejde vnímat. Nejde se soustředit. I to málo, co jsem měl je pryč.

Noční můra střídá vzpomínku, vzpomínka střídá noční můru a pořád dokola. Příšerný kolotoč všeho a to ohlušující pípání. Jsem asi už vzhůru, částečně, ale nedokážu otevřít oči. Víčka jsou tak nepředstavitelně těžká, všechno mě bolí a přes tolik nuceného spánku ukrutná únava. Ani se už nesnažím, je konec, jakmile otevřu oči, bude konec! Konec mého nejlepšího, nejkrásnějšího a nejdelšího vztahu s osobou, kterou za tak krátkou dobu tak moc miluju a která mě bude nadosmrti nenávidět, protože všechno, co jsem Joshovi o sobě řekl, byla lež...

„Jak je Lukovi? " zeptám se té ženy. Už jsem tu asi dva dny. Bez informací, beze všeho. Prý pojistka... „Nejmenuje se Luk," odpoví a já sebou cuknu. To mi mělo být jasné. Jsem doopravdy hlupák. „Jak se tedy jmenuje? " zeptám se přiškrceným hlasem. „Jmenuje se Mason a je na tom pořád stejně, "odpoví mi a já sebou opět cuknu. Mason? Zhluboka se nadechnu. „Budu ho moci ještě někdy vidět?" otočím se na ni a zůstanu bez odpovědi. „Musíme si promluvit o Vašem bratrovi. „Je to asi důvod proč po Vás šli i ti muži. " Neodpovídám. Nemám důvod.