37 974. Počet slov příběhu, který je zatím nejtemnější ze všech, co jsem kdy napsala. Jasně, všude své postavy trápím, ale Harry to tady teda odnesl opravdu hodně.

Měla jsem celkem chuť udělat smutný konec, ale Harry i Lucius mě tady pomalu na kolenou prosili, ať ani jednoho nezabíjím a dám jim možnost zůstat spolu. No, copak se dá odmítnout?
Jako „poděkování“ aspoň v epilozích Lucius konečně dovolil nahlédnout do jeho hlavy a podělil se o své pocity. Doufám, že jste si je užili.

Taky doufám, že se mi podařilo Stockholmský syndrom podat důvěryhodně, vážně jsem se snažila, abych nic neuspěchala a dalo se to považovat za reálné. Pokud by se to někomu nezdálo, ráda si vyslechnu konstruktivní kritiku.

A závěrem doufám, že jste si čtení užili tak jako já psaní a že vás uvidím u dalších příběhů.

Děkuji vám všem za čtení, hlasování a především za komentování. To všechno mě hnalo a stále žene do dalšího psaní, vymýšlení dalších příběhů a zápletek. A když se to tak vezme, tak i nových shipů. Harrylu bych vůbec nepsala, nebýt WhyNomom, která měla jednou nápad na jejich ship.

Z nápadu vznikla Chuť zapovězeného, potom odříkaného, ale to jsou povídky za AU, kde Voldemort neexistuje. A já mám ráda tu výzvu, jak nacpat povídku do kánonu, protože to není taková legrace. A tady se mi to, dle mého neskromného názoru, celkem podařilo, ačkoliv jsem si prostě musela trochu pohrát s časem.

No, to by asi tak bylo ode mě všechno. Miluju vás.