Zjistil, že probuzení bolestivou kletbou s sebou přinášelo zvláštní pocit neskonalé agónie. Nevěděl, jak dlouho mu Lucius dovolil spát, ale bylo to žalostně málo. Potřeboval by mnohem více spánku, aby si alespoň trochu odpočinul. V hlavě mu bzučelo jako ve včelím úlu, pohled před očima měl rozmazaný a sotva stihl doznít jeho křik z mučivého probuzení, Lucius už jej tahal na nohy a zavěšoval do pout. V duchu se odhodlal, že pro něj udělá, cokoliv bude chtít, doufaje, že by mu pak mohl věnovat celou noc spánku. Lucius mu dal opět napít lektvaru předtím, než mu ke rtům přiložil na malou chvíli pohár s vodou.

„Pane, smím mít otázku, prosím?" zachraptěl Harry opatrně, obávaje se, že si tím dovolil až příliš. Přesto toužil uspokojit svou zvědavost.

„Ano." Pousmál se a nechal zmizet lahvičku i sklenici. „Vidíš, jaké máš štěstí, že jsi u mě? Ostatní Smrtijedi nedovolují svým vězňům mluvit." S opatrností mu otřel slzu, jež se mu třpytila v koutku oka ještě od probuzení. „Mně se to však zdá nudné. Můžeš se ptát na cokoliv, co tě napadne." Povytáhl obočí a obešel ho, aby se natiskl na jeho záda. Harry zaúpěl bolestí, Lucius měl na sobě jakýsi draze vypadající vyšívaný rolák s koženými prvky a ty Harryho drásaly na nezhojených ranách. „To ovšem neznamená, že ti na všechny tvé dotazy odpovím, je ti to, doufám, jasné?" zamumlal do jeho ucha, jež následně vlhce políbil za současného zkoumání modřin a podlitin svými prsty na mladíkově hrudníku.

„A-ano, pane," špitl a na zátylku mu vyskočila husí kůže.

„Poslouchám," zavrněl Lucius a opřel se o něj. Harry vzlykl bolestí, neboť se mu okovy zakously do masa na rozedřených zápěstích. Váha druhého muže jej táhla dolů a jemu se zdálo, že mu pouta musí každou chvílí zákonitě přeříznout žíly. Roztřásl se při představě, že by se na něj pověsil úplně.

„Co - to je za - lektvar, pane?" vykoktal mezi jednotlivými trhanými steny. 

„Bojíš se ho, kocourku?" opáčil pobaveně.

„Ano, pane," zamumlal pravdivě.

„Nemusíš." Pustil ho a vstoupil do jeho zorného pole. Palcem něžně setřel slzy, jež znovu stékaly po ušpiněných tvářích. „Překáží mi tvé brýle," vysvětlil a objal jej, rty navraceje k jeho uchu. Harry se rozplakal, ačkoliv se snažil zůstat zticha. Tvrdé nitě rozdíraly jeho hruď do krve. V ranách mu tepalo a Luciusova ústa mu do těla roznášela bolestivé brnění. „Ber to jako dar od Severuse Snapea. Díky němu brzy uvidíš i bez brýlí. Sice bych tě mohl nechat bez nich, ale pokud vím, tvůj zrak není příliš dobrý. A já chci, abys viděl, co ti dělám."

„S-Snape o mně ví, pane?" ostře vydechl a trhl sebou, když ho nehty poškrábaly na zádech. Pocítil slabý závan naděje, že by mohl přece jen být na jejich straně, ale pak si za tu myšlenku sám v duchu vynadal. Snape zabil Brumbála. Neexistovala šance, že by mohl být na jeho straně. A i kdyby ano, druhý muž ho ihned vyvedl z omylu.

„Ne. Neví o tobě nikdo, kromě části mé rodiny a Pána zla. Alespoň zatím." Odtáhl se od něj a Harry si s rozmazaným pohledem všiml, že je Luciusovo oblečení nasáklé krví. Tím mohl smazat svou předchozí myšlenku o tom, že se nechtěl zašpinit. „Ale dost řečí." Lačně se usmál. „Jdeme se podívat, co dalšího ukrýváš pod oblečením." Škubl Harryho opaskem a rozepnul mu kalhoty.

Chlapce se zmocnila panická hrůza. Znemožňovala mu se pořádně nadechnout. Srdce se mu rozbušilo a zdálo se, že místy musí některé údery vynechat. Dech měl trhaný a nepravidelný. Ledový pot mu stékal po zádech. „P-pane, co jsem udělal špatně?" vyjekl vyděšeně, když kalhoty spadly na zem. Spodní prádlo mu ponechal a Harry k němu za to pocítil iracionální vděk.

„Kocourku, ty nevíš? Nechal ses zajmout." Ústa zformoval do povýšeného úsměvu a napřáhl hůlku.

***

„Můžeš si odpočinout, kocourku," zavrněl, když dozněl poslední výkřik. „Ale napřed chci, abys mi ukázal, jak moc jsi vděčný, že tě nechám spát," dodal, když mu dal napít.

„Co mám udělat, pane?" zašeptal zlomeně Harry. Už mu bylo všechno jedno. Byl vyčerpaný tak, že jen Luciusovo trápení jej udržovalo bdělého. Za trochu spánku by pro něj učinil cokoliv.
„Chci polibek na dobrou noc. Očekávám, že ho budeš opětovat." Bez dalších řečí k němu přistoupil, nechávaje zmizet jeho pouta. Harry se nedokázal udržet na nohou a instinktivně chytil Luciuse kolem krku. „Nějaký nedočkavý," řekl posměšným hlasem, ale držel jej pevně, aby neupadl.

„Omlouvám -" Nestihl zamumlat omluvu, když se o jeho vysušená ústa začaly otírat Luciusovy hedvábné rty. V mysli se soustředil na údržbu Kulového blesku, svého koštěte, když se Lucius dobýval do jeho úst, snaže se spolupracovat, jak nejlépe dovedl. Nechával si plenit ústa, svým jazykem mu vycházel vstříc a snažil se nevnímat vanilkovou vůni, jež ho obestírala a mámila jeho už tak zmatenou mysl.

„Ucházející," zhodnotil Lucius věcně, když naposledy olízl jeho spodní ret, načež ho do něj kousl a nasál krůpěj krve. „Příště se snaž více." Překvapivě jemně mu pomohl sednout, než se jeho tvář stáhla do neproniknutelné masky a chystal se k odchodu.

„Pane," ozval se Harry zkroušeně z podlahy, kam se zhroutil a sbalil do klubíčka.

„Ano?" zeptal se ve dveřích, opíraje se o jednu ze zárubní.

„Je mi strašná zima," vydrkotal přes cvakající zuby. Dotek zmučeného těla se studenou podlahou byl příliš chladný.

„Tak se obleč," poradil mu pobaveně, „oblečení máš vedle sebe."

„Nedokážu to," vzlykl. „Prosím, pane..."

Lucius se vrátil a přidřepl si k němu. „Je ti jasné, že když ti teď pomohu, budu za to později něco chtít?" upozornil ho tiše.

„Ano," vydechl chlapec nešťastně, zapomínaje na patřičné oslovení, ale Lucius to tentokrát přešel bez povšimnutí. Švihl hůlkou a vedle něj se rozprostřela sněhobílá deka, na níž se Harry z posledních sil doplazil. Vzápětí ho přikryla druhá a on se do ní vděčně zabalil. „Děkuji," zašeptal nehlasně napůl v bezvědomí.