Věnováno SusenkaCookie.

Ucítil na svém zátylku úsměv a ten jeho se díky tomu rozšířil. Zdálo se mu naprosto nepochopitelné, že jej Smrtijed nepotrestal, namísto toho jej vzal do své postele, objímal ho a dovolil mu něco tak důvěrného, jako bylo použití jeho jména. Nikdy dříve si neuvědomoval, jak příjemně se vyslovuje. Měl tendenci ho šeptem zopakovat, ale protože vnímal, jak se Luciusův dech pomalu zklidňuje, zůstal tiše jako pěna.

Poznal, že usnul ve chvíli, kdy zvláčněl a pevný stisk jeho prstů se zmírnil. Neodvažoval se ani hnout, aby jej neprobudil, i když vlastní poloha byla nanejvýš nepohodlná. Byl rozhodnut ji snést a zůstat bez hnutí až do Luciusova probuzení, ačkoliv by mnohem radši ležel proti němu a pozoroval jeho uvolněnou tvář během spánku.

Pravidelné oddechování, teplo druhého těla a stres z prožitých událostí jej pomalu ukolébaly do spánku, i když bylo teprve odpoledne. Ve snu se mu zjevily Bradavice. Už jen pohled na ně vypadal pochmurně, neviděl žádné světlo v oknech, na cimbuří hradu nevlály barevné praporce. Zdálo se, jako kdyby byly opuštěné, avšak když se zadíval pozorněji, černé fleky nad nimi, které považoval za mraky, se začaly pohybovat. Jako kdyby se vyplašilo hejno špačků, mraky se rozprskly na desítky menších flíčků poletujících stále blíže k hradu. Zachvátila ho hrůza, když si uvědomil, že to jsou mozkomorové. A v té samé chvíli ho zachvátila ostrá bolest a s výkřikem se prudce posadil.

Srdce mu zběsile bušilo a měl dojem, že se pozvrací. Držel se za pulzující čelo a zalykal se nedostatkem vzduchu. Byl vyděšený tak, že sotva dýchal. Rychlým pohledem zjistil, že je v místnosti sám a venku se začíná stmívat. Netušil, jak dlouho spal, ale cítil se malátný a rozbitý, když toporně slezl z postele a vydal se do koupelny, aby se opláchl ledovou vodou. V té samé vteřině se mu dech zadrhl v hrdle.

Lucius! Ze sna poznal, že je Voldemort velmi nahněvaný a že cílem jeho hněvu jsou Bradavice. Poodkryl mu svou mysl poprvé od chvíle, kdy se ocitl v zajetí. Usoudil, že musí být skutečně mimořádně naštvaný, pokud nedokázal udržet své emoce na uzdě. A domyslel si, že Lucius musel jít za ním a pocítil strach, že mu Pán zla ublíží.

Jako ve snách se dopotácel zpět do ložnice a s třesoucíma rukama přemohl utíkající knoflíčky košile, kterou si oblékl. Netušil, co má dělat; cítil, jak se jeho hrdlo stahuje neviditelnou smyčkou a začínal se téměř dusit. Obava o život Smrtijeda obalila Harryho srdce ledovým stiskem a začala se o něj pokoušet panika. Horečně těkal po místnosti, hledaje cokoliv, co by mu odvedlo pozornost od záchvatu, o němž věděl, že přichází, až si na jedné ze skříněk všiml dokonale známé lahvičky. Dvěma skoky byl u ní a rychle vypil celý její obsah, pociťuje nekonečný vděk k muži, jenž jako kdyby předvídal Harryho hrůzu, mu zde ponechal uklidňující lektvar.

Tekutina v okamžiku zalila jeho rozbouřené nitro teplem, které ho počalo uklidňovat. Nekonečná úleva z možnosti se konečně volně nadechnout jej svezla k zemi a opřela ho o čelo postele. Zhluboka hltal vzduch do plic, bořil prsty do vlasů, otíral si zpocené čelo. Pohlédl na prázdnou lahvičku a srdce se mu zatetelilo. Lucius nezapomněl na jeho svíravý strach, nechal mu tu záchranné lano, po němž se lačně natáhl.

Když nad tím přemýšlel, Smrtijed mu často dával nějakým způsobem najevo jakousi zvrácenou náklonnost, ať už to byly polibky, plyšová deka na spaní, něžné pohlazení ve chvílích, kdy to nejméně čekal, pochvalné úsměvy, když byl spokojen nebo lektvar na potlačení panické úzkosti. A dnešek úplně vygradoval prosbou – nedalo se to považovat za příkaz ani žádost –, aby ho oslovil jménem.

„Lucius," zašeptal a spokojeně zvuk toho jména poslouchal. „Lucius, Lucius, Lucius..."

Na moment se zatvářil zasněně, ale pak se jeho výraz opět změnil do směsice smutku a uvažování. Lucius mu dával najevo  náklonnost, i když ho u toho surově mučil. Stále nechápal, jak se i přes ty hrůzné věci do svého trapitele dokázal zamilovat, ale zjistil, že mu na tom vlastně nezáleží. Podstatné bylo, že se to stalo. A o to víc jej užíralo, že se mu za jeho milé chování, jímž ho dnes zahrnul, a za všechny dárky, které od něj dostal, odvděčil mučením.

Nejradši by se za to potrestal sám. Čekal, že ho Lucius za neuposlechnutí a za to, že dostal trest on sám, přinejmenším přizabije, ale on ho místo toho objímal ve spánku, odešel, aniž by ho vzbudil, a ještě mu zde nechal lektvar. Zavrtěl hlavou, neboť ho napadla hříšná myšlenka, že je Smrtijed opravdu vyšinutý cvok, ale rychle ji zaplašil.

Ano, muž byl zcela jistě šílený, ale cvok rozhodně nebyl. Naopak, vynikal děsivou inteligencí, chladnou kalkulací a mrazivou trpělivostí. Jestli byl někdo cvok, tak to byla Bellatrix. Ale Luciusovo šílenství nepramenilo ze stejného zdroje jako to ženino. Luciuse stvořil Voldemort, kdežto Bella jen dostala možnost rozvést svou přirozenou touhu po krvi.

Prudce se otočil, když uslyšel otevírání dveří a srdce mu poskočilo. Lucius vstoupil dovnitř s chladným výrazem a Harrymu se nezdál ještě impozantnější než v této chvíli. Černé kalhoty a temně fialový vyšívaný rolák doplnil dlouhou černou koženou vestou, jež se šepotem klouzala po podlaze za ním. Dlouhé vlasy měl rozprostřené na zádech a celý aristokratický vzhled završil svou zdobenou vycházkovou holí s hadí hlavou.

Polkl a vyškrábal se na nohy, sleduje výraz Smrtijedova obličeje a v hrudi se mu rozlilo neuvěřitelné teplo, když se na něj usmál. Ve stříbrných očích se rozhořelo obrovské množství emocí, jež Harry nepoznal, ale přesto cítil, že jsou všechny veskrze kladné. Ústa se mu rozšířila do úlevného úsměvu, a když muž beze slova roztáhl paže, vděčně se schoulil v jeho náruči a obtočil kolem štíhlého pasu své ruce.

„Luciusi... Pane..." zašeptal do jeho ramene, nevěda, jaké oslovení použít, „jste v pořádku... Bál jsem se o vás." Automaticky se přitiskl blíže, když ho Lucius pevněji sevřel. „Děkuji za lektvar. Zpanikařil jsem –"

„Myslel jsem si to," zarazil ho, naposledy pohladil Harryho záda a pak se odtáhl. Dvěma prsty zvedl jeho bradu a upřel na něj pohled. Emoce se ztrácely a opět v očích zůstal jen ocelový chlad.

„Pane? Děje se něco?" Tentokrát si byl správným oslovením jist. V té chvíli už na něj nehleděl Lucius, nýbrž Smrtijed.

„Teď mě pozorně poslouchej, kocourku. Je to velmi důležité. Nedopustím, abys mě opět dostal do situace jako před pár hodinami." Hlas měl téměř mrazivý a chlapec se roztřásl.

„Pane, já vážně nechtěl," zakňoural prosebně.

„Chtěl nebo ne, zkrátka se to už nestane," zavrčel a druhou rukou jej chytil za vlasy na zátylku. „Teď buď zticha a napni uši."

„Ano, pane." Ten tón bolel. Ačkoliv počítal s tím, že se vše zase vrátí do stejných kolejí, přesto ho to zasáhlo nepřipraveného.

„Odcházíme do Bradavic," oznámil mu suše. „Ty se ode mě nehneš na krok. S nikým nebudeš mluvit, budeš mít skloněnou hlavu a budeš mne poslouchat na slovo. Jediná výjimka je Pán zla nebo když ti to dovolím. Je ti to jasné?" Silně zatáhl za vlasy, až tím mladíkovu hlavu zvrátil do záklonu.

„Ano, pane," sykl a cítil, jak ho zaštípaly slzy.

Pustil ho a poodstoupil, Harry ruce, jimiž dosud držel Luciuse kolem pasu, automaticky vystřelil k týlu, kde si mnul bolavé místo. „Obleč si to a nastav ruce."

Harry si navlékl tmavou bundu a poslušně natáhl paže před sebe. Vzápětí se mu okolo zápěstí utáhla dobře známá pouta. Srdce se mu nekontrolovaně rozbušilo, ale neodvážil se vznést jakoukoliv námitku. Lucius byl skutečně pryč, uvědomil si posmutněle, ale byl rozhodnut udělat cokoliv, co po něm bude chtít. A spoutané ruce nebyly tak zlé, stále nevisel na řetězu. A bude s ním. To by se mělo dát přežít. Jen mu vrtalo hlavou, proč jdou do Bradavic, ale pochopil, že to muselo být něco ve spojitosti se snem, jenž ho před chvíli probudil.

Lucius odložil hadí hůl, z rukojeti s tichým cvaknutím vysvobodil hůlku a zastrčil si ji za opasek. Upřel na chlapce zamyšlený výraz. „Rozuměl jsi všemu? Nic víc, než abys mě poslouchal a zůstal se mnou, nechci. Dokážeš to? Zvládneš mě poslechnout a nedostat do problémů?" Při svých otázkách se k němu přiblížil, silně stiskl jeho ramena a přiblížil své rty k jeho uchu. „Budeš můj hodný kocourek?"

„Slibuji, pane," odpověděl zastřeně a zasténal, když ho Lucius hladově políbil.

„Tak pojďme," zavelel a vykročil, očekávaje, že jej bude chlapec následovat.