Harrymu se zadrhl dech a srdce mu vynechalo několik úderů. Bellatrix na něj upírala své temné oči po celou dobu, co promlouvala k Luciusovi. V obličeji jí pohrával krutý úsměv a na svou hůlku si natáčela pramen divoce kudrnatých vlasů. Blížila se a on netušil, co má udělat. Nohy jako by mu vrostly do země a ruce se mu nekontrolovaně roztřásly. Jeho mysl uháněla na plné obrátky a vyhodnotila, že jediná možnost bezpečí stojí před ním, ale neodvažoval na Luciuse ani sáhnout, ačkoliv bytostně toužil po jeho objetí a ujištění, že se ho žena ani nedotkne.

„Moje zvířátka nepotřebují vodítka, Bello," odtušil Lucius klidně, ale hůlku nesklonil. V napjatém postoji bylo poznat, že čeká na jakýkoliv podnět, díky kterému by začal kouzlit. „Potter je vychovaný."

„Vážně?" zeptala se pohrdavým tónem. „Myslím, že kdyby mohl, tak by okamžitě utekl. Nemám pravdu, zlatíčko?" Vyloudila na obličeji starostlivý výraz, který Harryho roztřásl ještě více.

„J-já –" zakoktal, ale na víc se nezmohl.

Strach mu svíral útroby mocnou a drtivou pěstí, nutil ho zrychleně dýchat a naprázdno polykat. Její mučení, které jej málem zabilo, měl ještě zřetelně v paměti. Bolest, kterou mu způsobovala, se nedala porovnat s tím, co mu dělal Lucius. Smrtijed jej mučil krutě, avšak s rozmyslem a dodržoval určité hranice. Bellatrix proti němu byla jako slon v porcelánu, útočila s chladnou a brutální silou, která byla mnohem nebezpečnější a ponechávala ve svých obětech hluboké následky, pokud vůbec přežily její řádění. Lucius byl nebezpečný svou mrazivou logikou a trpělivostí, Bellatrix svou krvežíznivostí.

„Děsíš ho, Bello. Odejdi," řekl tiše s ledovým podtónem a Harry měl co dělat, aby se z něj nesvalil na zem, klepaje se strachy. Smrtelná výhrůžka odkapávala z jeho slov tak zřetelně, že se chlapec divil, že nevypálila díry do kamenného chodníčku a nesežehla okolní trávu.

„No a?" zasmála se a zastavila se těsně před mužem.

„Pán zla s ním chce dnes večer hovořit. Musí být v klidu, jinak Severusův lektvar nezabere a on tak nebude moci uspokojit našeho Pána." Naklonil se k ní blíže a ztišil hlas do chraptivého šepotu. „Nestačí ti, co už jsi svou šíleností způsobila? Nebyla jsi už dost potrestána?"

„Nemluv, jako kdyby ti na tom záleželo," zasyčela Bellatrix a zúžila oči. „Jde ti jen o sebe, bojíš se o vlastní krk." Olízla si spodní ret. „Bojíš se, že Pán zla potrestá opět tebe."

„Jsi vyšinutá, Bello," ucedil a natáhl ruku za sebe, čímž si Harryho přitáhl k sobě a přitiskl jej ke svému boku. Harry vděčně schoval tvář do jeho hábitu a ovinul mu ruce kolem pasu. Zdálo se mu bizarní, že v té chvíli považoval Luciuse za neochvějný maják, s nímž ho čeká bezpečí. Jeho objetí bylo jako přístav v rozbouřeném moři a vanilková vůně, kterou dříve nenáviděl, mu přinášela úlevu a uklidnění.

„Narcissa zemřela kvůli tobě. Ani to ti není málo? Pořád budeš provokovat?" Znechuceně zavrtěl hlavou. „Vážně, nechápu, že se tě Pán zla ještě nezbavil."

„Jak se opovažuješ házet smrt Cissy na mě, ty – ty –" Zbělela vzteky a napřáhla hůlku, aby ji zapíchla Luciusovi do krku, ten ji však pohrdavým pohybem ruky smetl.

„Víš dobře, že ji pověřil tím úkolem jen proto, cos provedla Potterovi. Kvůli tobě potrestal nás oba. Narcissa to nikdy nemohla zvládnout." Jeho hlas se třásl potlačovanou zlobou a stejně tak tělo. Harry čekal, že se Luciusovo sebeovládání co nevidět rozplyne jako pára nad kotlíkem a bouchne. „Teď odejdi, dřív, než tě zabiji. Opravdu jsem ochoten snést jeho vztek radši, než tě potkávat na svém vlastním panství."

„Tohle se Pán zla dozví, Luciusi," zavrčela. „Jsem jeho nejoblíbenější –"

„Tak tím mě vážně neoslníš," posmíval se jí a přitiskl si rozklepaného chlapce ještě těsněji k sobě. „Teď vypadni, než se kvůli tobě Potter složí a Pán zla nedostane to, co chce." Nadechla se k odpovědi, ale nepustil ji ke slovu. „Okamžitě!"

„Tohle kolo jsi vyhrál, Luciusi, ale není všem dnům konec. Pamatuj si to," ucedila, zatímco neochotně couvala, aby se pak otočila a rázným krokem odešla do domu.

„Uklidni se." Lomcovala v něm zlost a bylo poznat, že se hodně snažil, aby si ji nevybil na chlapci.

„S-snažím se," vzlykl nešťastně, křečovitě svíraje látku hábitu v sevřených prstech.

Lucius mu je vypáčil a vzal mu bradu do dlaní. „Zapomeň na Bellatrix, soustřeď se jen na mě, rozumíš?" zavrčel a zabodl svůj pohled do jeho vlhkých očí.

„A-ano, pane," přitakal, ale ač se snažil sebevíc, nedokázal ovládnout své tělo, které se třáslo. Věděl, že je žena už pryč a že jej Lucius ochránil, ale mozek jako kdyby si to odmítl připustit – neponechal mu jedinou částečku vůle k samostatnému jednání.

Překvapeně zaskučel, když mu přistála tvrdá facka na tváři a vysvobodila slzy, které do té doby úspěšně zvládal ponechat v očích, ale zabralo to. Dokázal se zhluboka nadechnout a pomalým dýcháním se dostávat do klidu.

„Jsem velmi naštvaný, kocourku. I když jsi mě nerozhněval ty, neznamená to, že to nemůžeš odnést. Mysli na to a nezlob mě," upozornil ho skrze zaťaté zuby.

„Omlouvám se, pane," zašeptal a silně si zaryl prsty do boků.

Po jeho netrpělivém gestu vykročil stejným směrem, jako zmizela Smrtijedka, a ani nepotřeboval pokyn, aby mu došlo, že má být naprosto zticha. Lucius běsnil pod povrchem, až se okolo něj vznášela mrazivá aura, a Harry se snažil na sebe nepřivádět nijakou pozornost. Upoutala ho zmínka o jeho ženě, ale byl ještě v přílišném šoku, než aby nad tím nějak blíže dumal, ačkoliv si uvědomoval, že není překvapený, a to ho znepokojilo. Měl dojem, že by tu informaci měl znát. Jako kdyby to dříve slyšel a později na to zapomněl. Potřásl hlavou a na poslední chvíli se zastavil, aby do Luciuse nevrazil. Zmateně se rozhlédl po prázdné mramorové chodbě. Ani si nevšiml, že už opustili zahradu.

Lucius ukázal na černé široké dveře se stříbrným zdobením. „Běž dovnitř. Najez se. Pak na mě počkej u krbu." Chladný tón ho zamrzel, ale poslušně splnil jeho příkaz.

Na malém stolku u postele byl talíř s bílým masem a rýží. Posadil se s ním na stupínek u vyhaslého krbu a pomalu ujídal, aniž by příliš vnímal chuť. Nepřipadal si hladový, ale ani na okamžik neuvažoval, že by v něčem neposlechl. Bez zájmu se díval okolo sebe a ani ho příliš nepřekvapilo, že je místnost vybavená jen tím nejnutnějším. Široká postel se zdobeným čelem poskytovala svou šířkou místo na spaní alespoň pro tři páry. Z každé strany stál jeden noční stolek a vedle dveří do koupelny byla bytelná skříň a nízká komoda. Posledními kousky nábytku pak byl malý kulatý stůl a dvě křesla se zdobenými područkami. Celý pokoj byl laděn do světlých tónů a Harry si domyslel, že se jedná o jeden z hostinských pokojů, kterých v Malfoy Manor musely být tucty.

Znovu zabloudil očima k té široké posteli a zašimralo ho v podbřišku při připomínce Luciusových doteků. Mrzelo ho, že se tak příjemný den zvládl zkazit tak rychle, ale pak si za své myšlenky vynadal. Mohl být rád, že měl alespoň část dne krásnou, také mohl viset od stropu na řetězu a křičet do ochraptění. Lucius mu místo toho věnoval nádherný zážitek, ačkoliv vůbec nemusel. A přesto, že jeho důvody byly jiné, než jaké by si Harry přál slyšet, nebylo to podstatné. Bylo to dechberoucí a velmi si přál něco podobného zažít znovu, ale neočekával to. Počítal s variantou, že se od Voldemorta už nevrátí pod Smrtijedovu hůlku. Přesto se neubránil doufání, že než půjde za Temným pánem, věnuje mu Lucius ještě alespoň jeden polibek.