Tanjiro rozlepil svá unavená víčka a snažil se zaostřit své okolí.

Při pohledu na zašedlou místnost s jedním malým okénkem a dveřmi jen tiše posmutněl.

Nemohl si pomoct ale vždy, když se probudil , doufal, že to byl všechno jen pitomý sen, nebo špatný vtip.

Po chvíli se však nebo uvědomil.

Neležel tam, kde si předtím ustlal.

Seděl přivázaný na staré dřevěné židli s rukama za zády.

Pokusil se z provazů uvolnit, ale bohužel marně.

V tu chvíli zaskřípaly panty starých dveří a vevnitř se ukázal ten vysoký černovlasý muž. Muzan.

"Ale, jsem rád, že jsi vzhůru..." Zasyčel zlomyslným hlasem a pomalou houpavou chůzí se ke svázanému chlapci přiblížil "Chci, aby jsi slyšel, jaké to tu je když porušíš pravidla".

Tanjiro se na něj nechápavě podíval. Pravidla? Žádné mi neřekl, tak jak jsem je mohl porušit?!

"Ale neboj, nejde o tebe, ale o to černovlasé pískle"

Rudovláskovi se v tu chvíli rozsvítilo. Jak ten dlouhovlasý muž odvlekl Muichira a mluvil o pravidlech. Strach v jeho očích byl nepopsatelný...

"Vždyť nic neporušil" Okřikl ho Tanjiro.

Muž chytil jeho bradu mezi dva prsty "Ale, porušil a byl si toho dobře vědom. Měl zakázáno s tebou mluvit. Mohl ti jen přinést jídlo pití, případně deku. Avšak povídat si s tebou měl jasně zakázané" Sykl naštvaně.

Tanjiro ho jen zařazeně pozoroval, ale nezmohl se k jedinému slovu.

Muzan se ušklíbl "Kokushibo ho chtěl potrestat hned, ale já chtěl, aby jsi to slyšel. Jeho nářek, brek, křik a utrpení. A hlavně aby jsi věděl, jak tu probíhají tresty" pronesl klidně a prstem si ukázal na krk "Všiml sis toho koženého obojku kolem jeho krku?".

Rudovlásek nepatrně kývl na souhlas.

"Původně to byl elektrický obojek pro psa, který dával slabé výboje, ale Akaza ho upravil. Dokáže způsobit takovou bolest, že sebou budeš v bolestech házet o podlahu a křičet o slitování" vysvětlil a pustil chlapcovu bradu.

Tanjiro vyděšeně vykulil oči "N-ne... Prosím, nesahejte na něj! Já ho donutil se mnou navazovat konverzaci!" Snažil se ho bránit a znovu sebou škubl za účelem uvolnit tlusté provazy.

Muzan jen bezmyšlenkovitě koukal z okna.

"Prosím vás! Udělám cokoli! Klidně budu dobrovolně vaše sexuální hračka, jen vás prosím, nedělejte mu to!" Vykřikl zoufale a začal muže propalovat prosebným pohledem.

Muž ho hrubě chytil za bradu a jejich obličeje už od sebe dělilo doslova posledních pár milimetrů "Očividně si neuvědomuješ v jaké jsi pozici chlapečku. Patříš a mě a dlouhou dobu ještě budeš, pokud tě nezabiju nebo neprodám. Ale už buď tiše, představení každou chvíli začne..." Pronesl uvolněně a volným prstem ho pohladil po krku.

Jeho slova ani pořádně nedozněla a ozval se hlasitý bolestný výkřik spolu se zvukem řetězů. Hned následoval další. A další. Než se přidaly i vzlyky plně utrpení a strachu.

Tanjiro se sebou tak prudce trhl, že se s židlí převážil na tvrdou podlahu. Trochu politoval svůj naražený nos a hned se na vysokého může, který vedle něj postával s úšklebkem na rtech, hodil vražedný pohled "Přestaňte ho trápit, nic neudělal! Já ho přinutil se mnou mluvit! Nemůže za to!" Zakřičel

Černovlasý muž ho jen pobaveně sledoval a neuráčil se k odpovědi.

Mezi pláčem a křikem se občas ozvala tupá rána.

"Heh, Kokushibo se asi též zapojil" ušklíbl se Muzan, zatímco si to volnými kroky kráčel zpět ke dveřím.

"Ne, počkej!"

•°•°•°•°

"Yuichiro, Obanai senpai bude zuřit, když to nedoděláme, takže potřebuji tvou pomoc!" Zakřičel Žlutovlasý kluk v policejní uniformě bez odznaku, který se pokoušel rovnat spisy ve vrchní polici.

Chlapec s dlouhými černými vlasy s oceánově modrými konečky a stejně barevnýma očima se s znuděným výrazem otočil "Nah, promiň Zenitsu, zamyslel jsem se..." Zamumlal otráveně a přidal se k jejich společné práci.

Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vešla dívka s tmavými vlasy, které měla sepnuté do dvou culíku pomocí dvou krásných motýlích spon "Vás jde taky slyšet přes celou stanici. Máte jen seřadit spisy na páté polici podle abecedy, ne to tu zbořit!" Okřikla je a pochybně přejela onu pátou poličku pohledem.

"Já se snažil Aoi, ale Yuichiro je stále mimo a Inosuke nám někam utekl!" Zafňukal blonďáček a uraženě složil ruce na prsou.

Dívka si povzdechla "Yuichiro. Chápu že pro tebe musí být těžké tu být, když znovu otevřeli případ tvého bratra, ale tohle je důležitá praxe pro nás všechny, musíš myslet i na bud-"

"Já vím!" Zasyčel černovlásek a agresivně sevřel pěsti. "Dal jsem si za cíl, že se stanu komisařem a najdu svého bratra! To se nikdy nezmění! Udělám to pro svou maminku, která ten útok nepřežila a tatínka, který se z toho zbláznil! Zachráním ho z toho hrozného místa, kde ho teď drží... A i kdyby už nežil, dostanu tu bandu kreténů za mříže!" zamumlal naštvaně a po jeho proslovu v místnosti zavládlo ticho.

Všichni mlčeli, než se opět ozval Yuichiro "I pro mě je to důležitá praxe, navíc když jsem našel v křoví tu stříkačku, tak věřím, že se ten případ ještě před koncem naší praxe uzavře!" Zasyčel celý nervní až se jeho zaťaté prstů začaly klepat.

Aoi litovala, že se vůbec ozvala "Promiň... J-já půjdu najít Inosukeho..." Zamumlala smutně a tiše vyklouzla ze dveří.

Zenitsu si oprášil ruce od prachu ze spisu "Klid Yuichiro, Tomioka senpai a spol ten případ určitě vyřeší a oba je najdou" řekl s povzbudivým úsměvem ve tváři.

Menší černovlásek sklopil hlavu "A co když ne, nebo už ho zabili a proto unesli i toho druhého" odvětil tiše.

"Sám tomu přece nevěříš" usmál se a udělá pár kroků blíž "Nikdo tu není, nemusíš přede mnou hrát drsňáka. Znám tě na to už dost dlouho".

Yuichiro nejistě zvedl hlavu a trochu se zakabonil. Moc dlouho mu to však nevydrželo a během pár chvil vklouzl blonďáčkovi do objetí.

Zenitsu se pobaveně ušklíbl a obejmul ho "Muichiro se najde a mám takový pocit, že to bude brzy..."

•°•°•°•°

Tanjiro stále seděl přivázán k židli a chvěl se zimou až mu drkotaly zuby.

Už dlouhou dobu nikdo nepřišel a ani se neozýval nějaký zvuk.

I přesto však myslel jen a jen na malého černovlasého chlapce. Nepočítal čas, jak dlouho křičel, ale určitě to jen chvilka nebyla. Bál se, že leží někde v bezvědomí na ledové podlaze.

Jeho myšlenky přerušil zvuk otevírajících se dveří.

Tanjiro nadějně zvedl pohled, ale jediné co viděl byla slizká toho černovlasého magora.

"Doufám že sis představení užil a víš už, že tady se pravidla neporušují" ušklíbl se a pečlivě za sebou zamkl dveře klíčkem, který si zastrčil do kapsy.

"Co jste mu provedli?! Kde je?!" Vyštěkl, jako agresivní pes se vzteklinou, až pomocí adrenalinu posunul židli o několik centimetrů.

Muž se usmál "Ale nic. Jen mu Kokushibo vypálil oprátku do krku a málem rozthl jeho malou dírku" pronesl klidně a jemně přejel prsty po Tanjirově svázaném těle, až se zastavil na stehnech "Tebe by netěšil stejný osud?" Optal se ho a hrubě jeho stehno zmáčkl.

"Jste jen odporná banda pedofilů! Odkdy je u vás normální unášet náctileté kluky?! Někdo nás najde a vy si to pěkně odsedíte v base!" Zakřičel naštvaně rudovlásek a jediné na co v tu chvíli myslel bylo, aby mu mohl jednu vrazit.

Muzan mu vytočeně daroval štědrou ránu do břicha "Zas moc si nevyskakuj chlapečku. Nezapomínej v jaké jsi pozici a že jsi jen můj. Ten malej černovlasej skrček to pochopil a i přes to teď leží na zemi polonahý, pomlácený a v bezvědomí. Mohl bych-" odmlčel se, protože mobil v jeho kapse zabrněl. Vytočeně vytáhl mobil zprávu si přečetl. Po pár vteřinách v panice vyběhl na chodbu a zamkl za sebou.

Tanjiro to vůbec nepobíral, ale byl rád, že je pryč. V hlavě měl jen myšlenky na Muichira, jak tam někde chudáček leží a oni ho jen obchází jako mrtvou krysu.

•°•°•°•°•°

Iguro vběhl do pracovny, kde si všichni jeho kolegové klidně vychutnávali odpolední kávu a svačinku "Konec pauzi. Dostali jsme hlášení ohledně jedné zapadlé části Tokia. Jedna slečna, která omylem procházela kolem řekla, že slyšela něčí křik. Byla však lehce opilá, takže si nepomatuje z jakého domů to šlo přesně" pronesl pohotově.

"Co když měla je halušky?" Namítl Tomioka líně.

"I tak by se to mělo prověřit!" Vyhrkli Kyojuro.

"Ale vždyť je obědová pauza..." Zabědoval Mitsuri a zklamaně položila svůj sendvič na stůl.

Tomioka si jen povzdechl "Fajn, vezmu několik studentů a půjdu to omrknout".

"Já a Obanai projedeme databázi, jestli v té ulici bydlí někdo podezřelý" vypískla vesele Mitsuri, zatímco Obanai jen přikývl.

"A já dojímá svůj oběd!" Vyhrkli Kyojuro s úsměvem a dál si všímal jen svého jídla.

•°•°•°•°

"To je otrava..." Povzdechl si Yuichiro, zatímco se hrabal v počítačové databázi.

Zenitsu, který mu jen nahlížel přes rameno se unaveně protáhl "Není to nejlepší práce, ale aspoň něco děláme".

Menší chlapec jen nespokojeně zabručel "Jaká si ulice 'U zákruty' kde nebydlí nikdo, kdo by měl nějakého záznamy. Samé krádeže a pokuty za parkování..." Zamumlal otráveně a praštil čelem do klávesnice "Nic z tohohle nám neřekne to, jestli tam Muichiro je nebo ne!" Zakřičel vytočeně.

Blonďáček mu chtěl odpovědět, ale všiml si jména, které Yuichiro omylem rozklikl "Podívej... Kybutsuchi Muzan. Několik podezření o znásilnění a dokonce si jedenáct let odseděl za zneužití náctileté. Málem mu dokonce prokázali i vraždu, ale objevil se důkaz, který ho očistil..." Přečetl zamyšleně text z obrazovky.

"Cože..." Nechápal a zvedl hlavu.

"Je tu i adresa s číslem popisným. Musíme to nehlásit Mitsuri senpai!"

°•°•°•°•

Tomioka zaklepal na jedny domovních dveře a doufal, že se někdo ozve. Obešel už totiž několik bytů, ale nikdo neotevřel.

Cvakl zámek a ven vykoukla malá slečna s hnědými vlasy a ušmudlanými brejličkami.

"Ahoj slečno, mohl bych se tě zeptat na pár otázek?" Zeptal se a pokusil se o milý úsměv.

Děvče jen přikývlo.

"Neslyšela jsi v posledních dnech nějaký zvláštní křik? Dostali jsme hlášení, že se tu po nocích ozývá křik".

"To je pravda... Někdy se ozývá něco, co není křik, ale neumím to popsat. Takové hlasitě výdechy možná vzdechy. Vždycky se těch zvuků hrozně bojím..." Špitla opatrně a trochu se přikrčila za dveřmi.

Tomioka si každé její slovo vzorně zapsal "Nic víc?".

"No, tatínek mi říkal, že to křičí děti, které neposlouchaly své rodiče, takže dostávají čočku..."

•°•°•°•°

Tanjirovi se konečně podařilo uvolnit provazy a hned se postavil na nohy. Okamžitě přiběhl ke dveřím a vyzkoušel, jestli náhodou nejsou otevřené, avšak bohužel s nimi ani nepohl. Stejně rychle přeběhl k malému okýnku a začal na něj klepat "Pomoc! Je tam někdo?! Pomoc, prosím!" Zakřičel, ale nikdo se neozval. Zničeně padl na zem a zabořil tvář do dlaní "Jak se máme odsud dostat..." Zabědoval, aniž by si všiml, že ho z opačné části místnosti někdo tiše pozoruje.

Byl to Muichiro, třesoucí se zimou jen v delší zašedlé košili a bolavou ruku měl nově, ledabyle obvázanou špinavým, potrhaným obvazem. Jak říkal Muzan, na krku měl modřínu, jakoby se pokoušel oběsit.

Po chvíli však Tanjiro uslyšel jeho mělké dýchání. Znělo to, jakoby jeho hrtan napadl bacil záškrtu. Překvapeně se otočil "Muichiro?!" Vyhrkli a chtěl se za ním rozběhnout, avšak po pár krocích zakopl a narazil si hubu o tvrdou podlahu.

Menší chlapec k němu dokulhal a podal mu oschlý kus chleba.

Tanjiro se posadil s provinilým pohledem chleba převzal "Omlouvám se, že jsi kvůli mě porušoval pravidla..." Špitl vyčítavě.

Muichiro se jen unaveně usmál a zavrtěl hlavou.

Chvíli bylo ticho, než se ozvalo černovláskovo prázdné břicho.

"Máš hlad?!" Vypískl a nechápavě se podíval na kus chleba, který mu právě přinesl. Rozdělil ho na dvě stejné půlky a jednu mu podal.

Chlapec zavrtěl hlavou složil ruce v klíně.

Tanjiro odmítal připustit to, že nebude jíst "Sněz to, jsi vyhublý" nařídil mu a odmítal ustoupit.

"Já už kousek měl... Ty musíš taky jíst" špitl.

"Kousek?" Nechápal Tanjiro a až teď si všiml, že je na chlebu jeden malý kousanec. "Copak ti nedávají vlastní jídlo?".

Muichiro chvíli váhal a pak zavrtí hlavou "Mě dávají, ale tobě ne. Většina jídla kterou jsem ti vždycky donesl byla moje, protože jsem tě tu nemohl nechat umřít..." Špitl nejistě.

Tanjiro na něj vykuleně koukal a nevěřím svým uším. Položil si chleba na klín a chytil ho kolem ramen "Neboj, někdo pro nás přijde a zachrání nás. Jen v to musíš věřit a nebát se" naléhal, když v tu chvíli se dveře otevřely a objevil se všemi známý a známý Kokushibo.

Bez jediného slova popadl velkou krabici, která byla u dveří a hned odešel.

Hned potom oba chlapci upřeně koukali na jednu určitou věc.

Byl to mobil, který ležel tam, kde byla ta krabice.

Oba se na sebe podívali vystartovali k němu.

Muichiro byl však rychlejší. Popadl mobil a zalezl s ním za dveře.

Tanjirova naděje na únik se rázem rozpadla "Muichiro! Prosím! Použij ten telefon! Zavolej polici, ti už nás zachrání" zakřičel a zabušil na dveře "Vím že se bojíš, ale můžeš ten strach všechen ukončit!".

Černovlásek si v panice sedl ke zdi schoval se do klubíčka. V ruce držel něco, co je mohlo dostat ven, ale co když ho načapou.

Po několika minutách váhání rozsvítil obrazovku a najel na tísňové volání. Nacvakal číslo, ale stále se nedokázal přemluvit. Moc se bál.

Ale nakonec se rozhodl. Musí Tanjira zachránít a pomoct mu, přičemž s tímto rozhodnutím začal hovor.