Tanjiro otevřel oči, protože ho vzbudil chlad v místnosti. Pomalu a opatrně se posadil, protože ho bolelo celé tělo a zadíval se na zamčené dveře. Doufal, že ho jako předtím probudí Muichiro, ale on se neukázal. Bál se o něj. Nebyl si ani jistý, jestli ho ten psychopat nezabil. Podle krve, kterou měl Akaza na rukou, mu hodně ublížil. Vůbec nemyslel na to, co se stalo včera. Měl v hlavě jen to, aby byl druhý chlapec v pořádku.

•°•°•°•°

"Takže... Rengoku šel spolu s dětmi z praxe obhlédnout ten park, Shinobu-chan už má to oblečení, takže určitě dostaneme zprávu brzy" usmála se Kanroji a upila své kávy.

Tomioka se opřel dlaněmi o stůl "Nemyslím si, že byl dobrý nápad brát si na starost praxe. Mezi těmi dětmi je i bratr toho uneseného, mohl by to svými city pokazit"

"Souhlasím, ale každý student potřebuje praxe a u ostatních už není místo" odvětil Obanai, který si vychutnával svůj oběd v podobě obložené bagety.

"Nebuďte tak nevrlý Tomioka-san" ozvala se žena malého vzrůstu, která se objevila ve dveřích. Měla tmavé vlasy seplé motýli sponou, laboratorní oděv a v ruce svírala složku s papíry.

Mitsuri se rozzářily oči "Shinobu-chan!" Vypískla a běžela ji obejmout.

"Přinesla jsem vám novou zprávu. Na oblečení té ženy jsem objevila tuto drogu" pronesla s úsměvem a podala muži složku.

Tomioka ji otevřel "Nějaký pitomý dlouhý chemický vzorec plný čísel, který nám nic neřekne" zamumlal a otráveně zakoulil očima.

"Takovou směs vidím poprvé a nemáme to ani v žádném záznamu. Ta stará paní co tu byla přede si toho očividně nevšimla" usmála se a upravila si svůj bílý hábit.

Místností se ozval hlasitý zvuk služebního mobilu.

Obanai telefon otráveně zvedl "Prosím?".

Všichni ostatní ztichli a napjatě poslouchali.

"Opravdu? Dobře, zrovna jí tu máme... Ano... Ano, vyřídím, nashle" zavěsil a podíval se na ostatní, kteří se na něj nedočkavě dívali. "Rengoku se studenty našli v tom parku injekční stříkačku a za patnáct minut jí budete mít v laboratoři, Shinobu-san" vysvětlil.

"Myslíte, že bude v té injekci stejná látka?" Zeptal se Tomioka a tázavě se podíval na ostatní.

Mitsuri přikývla, zatímco Shinobu jen nejistě hodila rameny "Nevím, ale zjistím to" pronesla klidně a bez dalších slov opustila místnost.

•°•°•°•°

Rudovlásek znuděně hypnotizoval zašedlou zeď před ním. Znepokojovalo ho, že se Muichiro ještě neukázal. Podíval se na provaz, který mu svazoval zápěstí a naštvaně praštil do země "Sakra!" Vykřikl naštvaně, ale zoufale zároveň. Snažil se vymyslet plán, jak odsud utéct i s Muichirem, ale když ho něco napadlo, tak to hned zavrhl.

Z myšlenek ho však vytrhlo zaskřípání otevírajících se dveří.

Světlo z chodby osvítilo tmavou místnost a dovnitř nakoukl pár oceánově modrých očí.

Tanjirovi se rozzářily oči "Muichiro!" Vypískl vesele, avšak jeho úsměv zmizel, jakmile za sebou chlapec zavřel.

Muichirovo tělo zdobilo ještě více modřin než minule a na tváři měl zaschlou krev. V jedné ruce zoufale balancoval s tácem s jídlem, zatímco jeho druhá ruka bezvládně visela podél jeho pohublého tělíčka.

Kulhavými kroky došel ke rudovláskovi, položil tác na zem a s bolestivými syknutím si před něj klekl.

"Jsi v pořádku?" Špitl černovlásek a smutně se na něj podíval.

Tanjiro na něj vyvalil kukadla "Děláš si srandu?! To se ptáš zrovna ty?! Chtěl jsem se zeptat na to samé! Jak ti to ten idiot mohl udělat?!" Zasyčel vytočeně, až se mu v očích zablesklo vzteky.

Muichiro mykl rameny "Já jsem na to zvyklí..." zamumlal nesměle.

Rudovlásek se na něj překvapeně podíval "To tě ti dva celý ten půl rok bez milosti mlátili?"

"Vlastně jsou tu tři..." špitl.

"Tři? co jsou tihle chlápci vlastně zač?" zeptal se Tanjiro zmateně.

"Muzan, Akaza a Kokushibo. Nic o nich nevím, jen to, že každý z nich má jednu hračku, kromě Akaza, který toho chlapce zabil asi před měsícem... My dva jim prostě patříme..." zamumlal nejistě a vyděšeně.

Tanjiro naklonil hlavu "Co to říkáš? My nepatříme nikomu! Určitě pro nás někdo přijde a zachrání nás a jestli ne, tak utečeme sami!" pronesl sebejistě a vážně mu pohlédl do vyplašených očí.

Muichiro bez odpovědi popadl lžičku a nabral trochu nevzhledného jídla a podal to Tanjirovi.

"To se tolik bojíš?" optal se smutně Tanjiro a chtěl ho chytit za ruku, která mu stále volně visela podél těla, avšak černovlásek bolestně sykl škubl sebou. Překvapeně se na něj podíval a pracně mu vyhrnul rukav dlouhé špinavé košile, přičemž se nestačil divit.

Celá jeho paže byla napuchlá a očividně velmi citlivá. Muselo to být zlomené.

Něž se však stačil k objevu vyjádřit, dveře se otevřely a dovnitř vešel vysoký muž s dlouhými růžovo černými vlasy, sepnutých v culíku. Oba překvapené chlapce si přejel pohledem "Muichiro, Akaza si na tebe stěžoval, že prý jsi byl drzý. Vstaň" pronesl klidně a otráveně se na chlapce podíval. 

"A-ale muzan-sama mi řekl..." začal ,ale byl okamžitě přerušen.

"Nezajímá mě to, znáš pravidla" řekl o něco vytočeněji a znuděně se zády opřel o zeď.

Muichiro nesměle přikývl, opatrně se zvedl a naklusal přímo před muže, který se nad ním skláněl jako hora.

Kokushibo ho chytil za bolavou paži a na jeho bolestné nářeky vůbec nebral ohled.

Tanjiro se naposledy setkal s jeho vyděšeným pohledem, než se dveře opět zavřely. Naštvaně zatnul pěst. Už byl plně odhodlaný, že se odsud dostanou...

•°•°•°•°

"Máme jasnou spojitost. Droga v injekci se shoduje s tou, která byla nalezena na oblečení paní Tokito a na injekci byla ještě nalezena DNA, ale která určitě patřila Kamadu Tanjirovi" vydechl Obanai unaveně  a hodil spis na stůl.

"Takže máme dvě možnosti. První, ta horší, je, že je Muichiro mrtvý a proto jako  náhradu unesli někoho jiného. Lepší varianta je, že jsou oba někde spolu" zadumal Tomioka.

Mitsuri zamyšleně prikývla "Ješte můžeme vyzkoušet psi" navrhla a se svým nápadem se na ty dva podívala.

"Myslím, že je to zbytečné" nesouhlasil Tomioka "Nevíme ani přibližně kde se nachází. Bude to jako hledat dvě jehličky ve stodole plné sena".

Obanai si povzdechl a postavil se, aby si protáhl ztuhlé nohy "Což znamená, že nic nemáme. Auto zmizelo, na kamerovém záznamu se taky neobjevilo nic podstatného. Víme že jsou oba případy připojené, ale ani to nám moc nepomáhá. Už je to pět dnů a nic. Jsme prostě v koncích" pronesl unaveně a nedokázal udržet zívnutí.

"Už jsme unavení. Půjdeme domů a zítra na něco s odpočatou hlavou určitě přijdeme" rozhodla jediná slečna v místnosti a uvedla se od svého pracovního stolu.