Rozklepaně jsem se nadechla. Bolelo mě celé tělo. Roztřásla jsem se zimou, která mi prostupovala kostmi i svaly. V hlavě mi tepalo a byla mi zima, i když se mi čelo polévalo studeným potem. 

Bylo to už víc jak tři dny. Už třikrát mi přinesli trochu vody, abych nezemřela. Nestačilo to, ani zdaleka ne, ale žila jsem. Již přes tři dny jsem se nesetkala s Voldemortem. Již přes tři dny jsem vídala jen Malfoye. Vždy jednou za nějaký čas. Otevřely se dveře, dovnitř proniklo světlo, dostala jsem vodu. Pak se dveře zavřely a já upadla do neklidného spánku. To se opakovalo v pravidelných intervalech, co jsem nedokázala spočítat ani určit.

Až do dne, co jsem pocítila horečku. Podmínky, ve kterých jsem žila, jsem nemohla přežít dlouho. Ne já se svým předchozím životním stylem. Upadala jsem do neklidného spánku, z nějž jsem se probouzela s pocitem, že slyším hlasy a vidím lidi. Neviděla jsem ale nikoho.

Zdálo se mi o dětství, jen jinak. Noční můra střídala další a další, až jsem zakřičela ze spaní. To mi mozkomor právě vysával duši. Trhnutí mě probudilo do reálného světa. Mozkomor zmizel, tma zůstala. Chvíli jsem zírala do prázdna a čekala, co se objeví. Následně jsem opět zavřela únavou oči.

V jednu chvíli mi bylo neuvěřitelné horko, v tu druhou se přihlásila o slovo zimnice. Jednou v noci, aspoň myslím, že to byla noc, v té tmě se nedalo nic poznat, jsem se probudila s pocitem, že se mě dotýká ledová ruka smrti. Nedotýkala, jen jsem ji viděla. Noční můry se mi zjevovaly před očima, blouznila jsem a dívala se na nereálné obrazy, co si vymýšlel horečkou zmožený mozek.

Příštího dne jsem si pro vodu nedošla. Nemohla jsem. Už minule jsem se plazila, dnes jsem nezvládla ani to. Netušila jsem, co se kolem děje. Viděla jsem obrazy, žila jsem mimo sebe. Bylo mi jasné, že ještě chvíli a tělo mi vypoví službu. Voldemort ze mě nestihne nic dostat, já mu zemřu v jeho vlastním vězení jeho nedbalostí, aniž bych mu stihla cokoliv říct. Byla to malá útěcha za aspoň nějaké vítězství, ale mně dokázala vykouzlit úsměv na rtech. Aspoň se mu nepoddám jako jiní.

Dveře se opět otevřely a vpustily dovnitř světlo. Opět jsem viděla něco, co nebylo skutečné. Dveře se za mojí horečky otevíraly často. Procházela jimi matka, Dorcas, otec, Marlene i Alice. Všichni chodili dovnitř a ven, zdravili mě a vyprávěli mi. Já jim odpovídala, až jsem z toho ochraptěla. Křičela jsem, když přede mnou Dorcas zemřela znovu. A pak znovu.

Slyšela jsem rychlé kroky. Zasmála jsem se tomu. Opět ze mě vyšel jen chrapot. Bylo to tak, Voldemort se nic dozvědět nestihne. Já odejdu dřív. Uniknu z tohoto vězení. Jen trochu jinou cestou než přes hlavní bránu.

Ucítila jsem, jak mě někdo zvedá, ale stejně tak se mi to mohlo i zdát. Stejně jako následné oranžové bublinky, co běhaly kolem na malých nožičkách. Jenže pak všechny najednou praskly a proměnily se ve hvězdičky, které se mi před očima roztančily.

Otevřela jsem oči a zadívala se nad sebe. Poslední pohled na svět, tak bych to nazvala. Cítila jsem konec příliš blízko. Jaké bylo moje překvapení, když jsem kromě černé temnoty uviděla i něco jiného. Někoho.

Zírala jsem do chladných očí zmijozela, co mě posledních několik dní provázel životem. To on mě držel, abych neležela na ledové zemi. Škoda jen, že už jsem ji necítila jako ledovou. Lehce jsem naklonila hlavu a prohlédla si ty oči pořádně. Nikdy jsem to neudělala. Ledové krystalky se v nich mohly odrážet a plavat tak v té modře ledové tmě. 

"Možná nejsi až tak zlý," zašeptala jsem a střelila pohledem ke dveřím. Zdálo se mi to jako věčnost, ale muselo jít o rychlý pohyb. Dveře sice byly zavřené, ale já začínala cítit všechno rozmazaně. Čas se zastavoval, zpomaloval.

Slyšela jsem nějaké nesrozumitelné mumlání, dokonce jsem zaslechla i svoje jméno, ale to všechno byl jen jeden obří sen. 

"Vypij to," ucítila jsem na rtech skleněný okraj jakéhosi flakónku. Hlas rozřízl temnotu ještě na poslední okamžik. Zavrtěla jsem hlavou a pousmála se.

"Nechápeš to?" zasmála jsem se. "Nic ze mě nedostane. On sám svým zacházením zabije toho, od koho chce informace. Nedosáhne svého. A za to stojí zemřít," pověděla jsem mu.

"Nestojí. Za tohle jediné zemřít nestojí," zaslechla jsem, načež jsem ucítila obsah toho flakónku v krku. Spletla jsem se. Byl zlý.

***

S trhnutím jsem rozevřela oči a zmateně se zadívala kolem. Stále jsem byla ve vězení, stále se nic nezměnilo. Poslední dny jsem ale měla jako v mlze. Nedokázala jsem si vzpomenout na všechno, co se stalo. Bolestně jsem otočila ztuhlým krkem kolem dokola v černé tmě a snažila se zaostřit aspoň na něco.

"Podívejme se, kdo se to probudil. Vítej zpět do života," ozvalo se napravo ode mě. Prudce jsem tam otočila hlavu, abych se střetla s pohledem toho, kdo v tom všem musel nějak figurovat. Překvapeně jsem zamrkala.

"Co tu chceš?" nechápala jsem, ale odsunula se k místu, kde jsem tušila zeď, abych se opřela. I tak prostý pohyb mě zmohl. Opřela jsem hlavu o chladné kameny a přitáhla si k tělu šálu. Ta mi vnukla opět jednu z nedávných myšlenek a já si bezděčně skousla ret. Pak jsem sklopila pohled a předstírala, že se nic nestalo. Nic se přece nestalo.

"Teď už nic," zvedl se ze svého místa a já mohla tak sledovat tu eleganci, na kterou jsem si v Bradavicích často stěžovala. Poslouchala mě tehdy hlavně Dorcas s Marlene. Na jedné straně jsem já neustále nadávala na Malfoye, co furt něco prováděl, na druhé straně měly Lily, co neustále nadávala na Pottera. Mít nás za kamarádky zřejmě nebylo nejlepší.

"A předtím?" vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Opět jsem dříve mluvila, než myslela. Jako obvykle. 

Malfoy si povzdechl. "Já nevím," pokrčil rameny a přešel ke dveřím. 

Jenže já věděla. Vzpomínala jsem si na slova, co jsem říkala. A zcela pochopitelně se mi krev nahrnula do tváří. Vždyť jsem si myslela, že tento svět opustím, mohla jsem si říkat, co jsem chtěla. Jenže teď jsem byla tu. A kvůli komu. Spíše díky komu.

Malfoy se natáhl po klice dveří, ale já ho zastavila svými slovy. "Díky," vyhrkla jsem. "Díky, že jsi mě nenechal umřít, i když jsem si to přála. Bylo to hloupé," objasnila jsem to nejistě, ale s přesností toho, kdo nejdříve mluví, a až pak myslí.

"To bylo. Zvlášť, když by Mu to bylo jedno," zavrtěl hlavou.

"Takže Mu? Už ne Pánovi?" ozvala jsem se zvědavě. Jako by se ve mně probouzela ta část z Bradavic. Jako by na chvilku odešla ta válečná. Ta, která dospěla. Což bylo paradoxní, když jsem seděla ve vězení Jeho a přemýšlela o smrti.

"A do toho ti opět nic není," otočil se na mě, načež otevřel dveře a vpustil dovnitř tu trochu světla. Pár vteřin po tom už byly dveře zase zavřené a já osaměla jen se svými myšlenkami. A ty byly jako vždycky na tomto místě zaplněny právě jím a jeho chováním.