Invaze musela proběhnout nanejvýš uspokojivě.

Jistá si samozřejmě být nemohla, protože většinu času jen pobýhala v tunelech bunkru a snažila se zabavit skupinu dětí, z nichž jedno byl znovuobživlý Avatar. Dokonce se jí podařilo jednoho rozbrečet. Nic náročného, opravdu.

Každopádně, od zatmění už uplynulo pár hodin, Pán ohně byl zjevně živ a zdráv, všichni lidé zpátky v hlavním městě, zajatci se připravovali na výlet na Vroucí skálu a Zuko se nejspíš zašil někam s Mai, protože po něm nebylo ani stopy. Ty Lee také někam zmizela, ale Azula očekávala, že se každou chvíli zjeví za nejbližším rohem, s nějakým přeafektovaným vystoupením o tom, jak moc jí chyběla. Vlastně na to tak nějak podvědomě netrpělivě čekala.

Takže všechno bylo při starém a v pořádku.

To si alespoň Azula myslela, dokud si pro ní nenechal zavolat Ozai.

Jak si to vykračovala k trůnnímu sálu, přemítala, co by po ní v tuhle chvíli tak mohl chtít.

Poděkovat jí za dobře provedenou práci? Možná, ale to by na něj moc nesedělo. Ozai chválou opravdu neplýtval, spíš naopak. O to víc pak byli oba sourozenci za jeho jedinný hrdý pohled schopní udělat cokoliv.

Nebo naopak? Dozvěděl se snad o ní a o Ty Lee? Jenže to bylo nemožné, udělala všechno pro to, aby nikdo nepojal sebemenší podezření.

I přesto Azula, nejspíš ještě trochu opojená jejich až příliš snadným vítězstvím, ani v sebemenším nepřepdokládala nic špatného.

Stráže jí otevřeli mohutné dveře do trůnního sálu a ona vstoupila. Na konci dlouhé a tmavé místnosti, se snad nekonečným stropem, seděl Ozai, na svém trůnu obklopeném ohněm. Nebylo mu vidět do obličeje.

Poslušně došla až ke schodům k trůnu a padla na zem, s rukama mezi koleny a svěšenou hlavou, tak, jak se od ní očekávalo.

To, že byl Ozai její otec ještě nepopíralo fakt, že to byl především Pán ohně, kterému musela za všech okolností prokazovat svojí naprostou oddanost a podřízenost.

,,Co po mně žádáš, otče?" promluvila pak pokorným hlasem a přehlušila tak na chvíli šum plamenů, který byl dosud jediným zvukem v místnosti.

Azula na něj nepotřebovala vidět, aby jí bylo jasné, že si jí právě důkladně prohlíží svým pronikavým pohledem.

,,Lhala jsi mi."

Jeho hlas nebyl rozzuřený, ale chladný a téměř informační, jakoby jí to říkal jen tak mimochodem.

Přeběhl jí mráz po zádech.

,,Nemám tušení, o čem mluvíš, otče. Jsem tvoje nejoddanější-"

,,A nesnaž se mi znovu lhát. Vím všechno," pokračoval, ale jeho klidný hlas začínal mít trhliny. Vkradlo se do něj opovržení. Musel opravdu zuřit.

,,Byl za mnou Zuko a všechno mi řekl. Že to nebyl on, kdo tenkrát v Ba Sing Se zabil Avatara, ale ty. Že ten malý spratek může být ještě naživu...což se nakonec ukázalo být pravdou."

Azulu začal pomalu pohlcovat strach. Ne panika, ale takové to očekávání, že brzy přijde něco strašného a ona se tomu nevyhne.

,,A už jsi slyšela tu novinku?" pokračoval Ozai. ,,Tvůj bratr utekl a hodlá se k Avatarovi přidat. Vždycky byl jedním velkým zklamáním, ale teď je z něj dokonce i zrádce."

Zuko...utekl?!

Ta zpráva jí šokovala tak, že na chvíli úplně zapomněla na všechno ostatní.

Varovala ho. Několikrát. Aby nedělal hlouposti a zapomněl na strýčka a všechno ostatní. Dokonce ho tou právě odhalenou menší lží dostala chvíli na výslunní milovaného, prvorozeného syna, po kterém vždycky tak toužil.

Tohle všechno byl jen další špatný sen. Musel.

Hukot plamenů nepatrně zesílil.

,,Kryla jsi zrádce, Azulo. To se rovná tomu, jako by jsi sama zrádcem byla."

Ozaiův hlas už nezněl jako vzdálené hřmění bouře. Ne, teď už totiž byla ona pomyslná bouře zatraceně blízko a bylo jen otázkou času, kdy z ní začnou šlehat blesky.

,,Ale hlavně, lhala jsi mně. Lhala jsi mi přímo do očí."

Ozai se odmlčel, jakoby neměl slov.

,,Nutí mě to přirozeně pochybovat o tvojí oddanosti. Jestli mi také nehodláš v nejbližší době vrazit dýku do zad."

,,Ne, otče!"

Azula nevěděla, kde se v ní najednou vzalo tolik odvahy zvednout hlavu a vykřiknout.

,,Já...všechno napravím! Přísahám! Vezmu Mai a Ty Lee, Zuka najdeme a přivedeme ho zpátky domů jako zrádce," vyhrkla jako o překot. ,,Jsem tvoje oddaná dcera."

Na znamení svých slov se pomalu dotkla čelem země.

Zaslechla šustění látky a potom kroky, jak Ozai sestoupil ze svého trůnu a došel až k ní. Azula se znovu v sedu narovnala, ale pohled měla stále upřeně zarytý do země. Neměla právo se mu dívat do očí, zvlášť teď ne.

,,Ano. Přesně tak. Najdeš Zuka a přivedeš ho zpátky, aby jsme ho mohli popravit před Národem jako zrádce," pronesl tiše. Tím, že stál těsně vedle ní to působilo mnohem děsivěji, než kdyby na ní shlížel ze svého trůnu.

,,Tentokrát nad tvým selháním přivřu oči, ale věř mi, že příště váhat nebudu a vyvodím z něj důsledky. Je ti to jasné?"

Poslední větu téměř zavrčel, aby zdůraznil, že on rozhodně nebude váhat potrestat svojí dceru jakýmkoliv způsobem, který mu přijde vhodný.

Zradila jeho důvěru. Zklamala. Selhala.

,,Ano, otče. Můžeš se na mě spolehnout," podařilo se jí říct klidným a pokorným hlasem, i když jen s tím největším vypětím.

Ozai byl chvíli zticha, jakoby nebyl úplně přesvědčen, že myslela svou odpověď vážně. Každá vteřina jeho mlčení se zdála být nekonečná a s každou další se napětí v místnosti zvyšovalo a téměř znemožňovalo dýchat.

,,Můžeš jít," pronesl klidně.

Azula se zvedla a dala si záležet na tom, aby se mu přímo ukázkově poklonila a za žádnou cenu ani na chvíli nesklouzla pohledem k jeho tváři. Což nebylo zas tak snadné, vzhledem k tomu, že celou dobu stál ani ne na délku paže od ní. Pak se vydala pryč.

Chodbami do svých komnat si to svižně rázovala bez jakéhokoliv výrazu. Okamžitě odtamtud dost nevybíravým způsobem vyhodila dvě služky a zamířila si to rovnou do ložnice.

Bylo to nejvíc bezpečné místo, nejdál od hlavních dveří. Nejdál od všech ostatních.

Jakmile za sebou zavřela dveře, opřela se o ně zády a pomalu se svezla na zem. Přerývavě dýchala a najednou si uvědomila, že se jí do očí derou slzy.

Zbabělče.

Kousla se do jazyka, aby tomu zabránila, a zaryla nehty do tmavého, vyšívaného koberce.

Čeho jiného jsi si myslela, že dosáhneš, když mu budeš lhát?

Jak si vlastně mohla být tak jistá, že Zuko nezradí? Vždycky to byl úplný budižkničemu, stejný, jako jejich strýc. Byla hloupá, když důvěřovala Zukovi. Byla hloupá, když důvěřovala.

Nepodařilo se jí potlačit vzlyk.

Tu chybu už znovu neudělá. Znovu už ne.

Otec jí jasně dal najevo, že podle něj jasně klesla na Zukovu úroveň. Že je stejná jako on. Ale dokáže mu, že se mýlí. Musí. Není stejná jako ten hnusný krvezrádce a nikdy nebyla.

A udělá pro to všechno.

° ° °

Ty Lee měla pocit, že se brzo z nervozity zblázní.

Zrovna pochodovala sem a tam po místnosti. Potřebovala se nějak rozptýlit, vybít energii, jenže na cvičení se soustředit nedokázala a meditaci zrovna tak.

Potom, co se dalo veřejně ve známost, že princ Zuko zradil Národ ohně a je z něj teď psanec, Mai celou noc probrečela a musela na tom být opravdu špatně, protože jí bylo i jedno, že jí u toho Ty Lee, která byla celou dobu s ní, viděla.

Ta mimochodem brečela taky, protože jednak, i když nebyli nejlepší přátelé, znala přecijen Zuka už od dětství a druhak byl pro ní pláč vždycky trochu nakažlivý.

Druhý den se Mai zamkla do svého pokoje a od té doby jí Ty Lee téměř nezahlédla.

Už to byly čtyři dny. Čtyři dny a vzhledem k tomu, že za okny se již smrákalo, to bude za chvíli pět. Pět dní bez žádného vysvětlení, nebo dalších informací. Pět dní neviděla Azulu.

Možná prostě usoudila, že není bezpečné, aby jsme se viděly, nebo má spoustu práce, nebo tak něco, přesvědčovala samu sebe.

Jenže to, především díky posledním zprávám z paláce, nepomáhalo.

Otočila se na místě a rázovala si to na druhou stranu místnosti, ve které Maiiny rodiče obvykle přijímali návštěvy.

Musí za princeznou dojít sama. Nejlépe hned zítra ráno, nebo jí vážně začne hrabat. Není přeci tak nenormální, že se přátelé chodí navštěvovat, ne?

Zrovna se rozhodla, že rozhodně ráno půjde, když tu se ozvalo trojí silné zaklepání na hlavní, vchodové dveře.

Ty Lee vyběhla jako postřelená ke dveřím, do kterých málem vrazila a rychle otevřela.

Když spatřila princeznu stojící na prahu, málem se jí podlomila kolena úlevou.

,,Azulo!"

Okamžitě jí skočila kolem krku a bylo jí úplně šumák, že je někdo uvidí.

,,Ale no tak, Ty Lee, nech toho," řekla Azula mírně pobaveně. V jejím hlase ale zaznělo něco...nepatřičně, něco, co donutilo Ty Lee se odtáhnout.

,,Počkejte tu na mě," mávla ještě Azula na svůj doprovod s palankýnem před domem, než se pozvala dovnitř a zavřela za sebou dveře.

Otočila se na Ty Lee a setkala se s jejím zkoumavým pohledem.

,,Co se děje?"

,,Ále nic jen...jsem tě od zatmění neviděla. Stalo se něco?"

,,Nic, kromě toho, že nás Zuzu zradil. Ale to už asi víš," odpověděla Azula nezaujatě, mezitím co si ještě nezaujatěji prohlížela výzdobu vstupní haly, kterou musela vidět už nejmíň tisíckrát předtím. ,,Kde je vlastně Mai?"

Ty Lee nedokázala poznat, jestli to jen hraje, protože se to prostě očekává, nebo jestli jí je ta věc se Zukem vážně ukradená. Vlastně, nedokázala u ní zatím jistě rozpoznat žádné emoce. Stejně jako tenkrát, když za ní princezna přišla do cirkusu.

Jestli teď Azula něco cítila, dařilo se jí to opravdu dobře skrývat.

,,V pokoji. Zavřela se tam a už několik dní odmítá vylézt."

,,Výborně."

Azula udělala krok k Ty Lee, až je dělilo sotva pár desítek centimetrů. Pak se usmála, svým typickým, domýšlivým spíš-úšklíbnutím.

Ty Lee měla najednou chuť udělat krok vzad. Z jejího úsměvu se jí i teď div nepodlamovala kolena, ale pořád nedokázala říct, co cítí a celé to bylo trochu...

Azula jí položila ruku na tvář a možná trochu moc rychle jí vtáhla do dlouhého polibku.

To Ty Lee zatím zbavilo všech nepatřičných myšlenek a pochybností.
Tak zatraceně moc jí chyběla.

Odtáhly se od sebe jen na takovou vzdálenost, aby se o sebe mohly opřít čely.

,,Řekni, že mě miluješ a že jsem ti chyběla," zašeptala Azula se zavřenýma očima a znělo to trochu jako rozkaz.

Ty Lee nedokázala poznat, jestli šlo o něco ve smyslu romantického gesta, nebo o prostou prosbu o ujištění, že je všechno v pořádku. Tak či tak, nad tím moc nepřemýšlela. Rozkaz je rozkaz.

,,Miluju tě Azulo. Miluju tě víc než kohokoliv jiného. A strašně moc jsi mi chyběla," zašeptala zpátky upřímně.

Odpovědí jí byl další polibek, tentokrát o něco drsnější, než ten předchozí.

Ty Lee si to snažila užít. Opravdu. V prvních chvílích se téměř i cítila jako v sedmém nebi. Jenže, možná se jí to zdálo, ale i když zrovna Azula nebyla vždycky nejjemnější, dneska byla obvzlášť...necitlivá, jakoby i myšlenkami byla jinde.

Najednou jí držela kolem zápěstí moc pevně, až křečovitě a pořád tu byl ten zatraceně divný pocit a když jí najednou chtěla rukou vjet pod růžový top...

Nevěděla, co to do ní vjelo, ale najednou, jakoby jí její dotek pálil na kůži. Podvědomě sebou cukla a vytrhla se z polibku.

Azula k ní zvedla oči. A v tu chvíli Ty Lee získala takový ten pocit, že něco pořádně, ale opravdu pořádně pokazila.

,,M-Mai. Mohla by nás vidět," vykoktala rychle, i když jí bylo jasné, že to nemá cenu. Každý, kdo měl alespoň jednu mozkovou buňku, dokázal poznat, když přímo lhala a Azula navíc byla v rozpoznávání lží zatraceně dobrá.

,,Říkala jsi přeci, že celé dny nevylezla z pokoje."

Azula se od ní odtáhla, ale ne dost na to, aby to nevypadalo přinejmenším zvláštně, kdyby někdo čistě náhodou přišel.

Dívala se jí upřeně do očí, jakoby tam něco hledala. A Ty Lee začala mít trochu, ale opravdu jenom trochu strach.

,,To jsem si myslela," odfrkla si najednou Azula podrážděně a odstoupila od Ty Lee, jakoby byla něco nechutného.

Do téhle chvíle sice nedokázala přesně říct, co kamarádka cítí, ale teď si byla jistá. Zrovna otvírala ústa a natahovala k ní ruku, aby to nějak, jakkkoliv, urychleně vysvětlila, když tu se na mramorových schodech ozvaly rázné kroky.

,,Viděla jsem ten průvod před domem a hned mi bylo jasný, že to musíš být ty," začala místo pozdravu Mai, sestupujíc po schodech do kýčovitě přezdobené vstupní haly, ,,kdo jiný by byl tak líný, ujít sám tři kroky z paláce?"

,,Mai. Zaslechla jsem, že ti poslední dny nebylo dobře. Už se ti daří líp?" odpálkovala Azula bez zaváhání a natočila se k Mai celým tělem, jakoby byla jediným člověkem v místnosti.

Au.

Azula se existenci Ty Lee rozhodla vesele ignorovat a tu to bolelo víc, než by nějaky podobný, pitomý vrtoch měl. A navíc se cítila úplně neschopná, s tím cokoliv udělat. Oprava: Byla neschopná.

Mai se zastavila dole pod schody a přelétla obě nezaujatým pohledem, než pronesla: ,,Nemusíte si dělat obavy, Vaše Královská Výsosti, daří se mi nanejvýš skvěle. Mimochodem," přešla do svého obvyklého, znuděného tónu, ,,dobře, že jsi tady, mám něco, co by tě mohlo zajímat."

Podala Azule složený papír, který doteď držela v ruce a mezitím, co ho princezna rozbalovala a začetla se do něj, bez okolků pokračovala: ,,Psal mi strýc, který, jak víš, je správcem Vroucí skály. Dnes ráno se jim podařilo zajmout Zuka."

Rozhodně nezněla jako člověk, pro kterého by Zuko znamenal něco víc, než nějaký krajně otravný brouk, a už vůbec ne jako někdo, kdo by kvůli němu probrečel noci.

Azule se při zmínění bratrova jména neznatelně zablesklo v očích, ale klidně pokračovala dál ve čtení dopisu. Když se dostala na konec, pomalu přikývla. Pak se zle usmála a podala rozložený papír zpátky Mai.

,,Zdá se, že máme něco na práci, dámy," pronesla se zadostiučením v hlase. ,,Zítra za svítání vás obě čekám v přístavu. Dojdeme si pro toho zrádce a přivedeme ho zpátky domů. Uděláme z něj odstrašující příklad pro celý Národ ohně."

Pak se otočila o sto osmdesát stupňů a vydala se ke dveřím.

,,Dobře se vyspěte," prohodila ještě přes rameno.

Jakmile se za ní zavřely dveře, Mai se otočila na Ty Lee, nejspíš připravená prohodit něco na princezny účet.

Jenže bývalá akrobatka se v tu chvíli rozběhla ke dveřím, jakoby se až teď vzpamatovala z předchozích událostí. Musela jí to říct teď, protože příště už by třeba mohlo být pozdě.

Když vyběhla ven, Azula už nastupovala do palankýnu.

,,Azulo, počkej!"

Princezna se otočila a zastavila se, čekajíc, až Ty Lee doběhne až k ní.

,,M-moc se omlouvám, za to...však víš, ale přísahám, že jsem to tak nemyslela , a nechci aby-"

,,Já to chápu, Ty Lee," přerušila jí Azula kapku podrážděně a zvedla dlaň, aby jí umlčela. To se asi dalo čekat. Už nebyly v bezpečí čtyř stěn a stačilo, aby jim uklouzlo sebemenší podezřelé slovo.

I přesto se Ty Lee znatelně ulevilo.

,,Nehodláš zabít Zuka, že ne?" vypadlo z ní vzápětí.

Azula nezaujatě pokrčila rameny.

,,Je to zrádce."

,,Ale taky tvůj bratr!"

Azula jí věnovala výmluvný pohled a posadila se do palankýnu. Na chvíli to vypadalo, že už považuje rozhovor za dokončený.

Pak jí ale pohlédla do očí a rozhodným hlasem řekla: ,,Svou šanci dostal, ale sprostě ji zahodil a rozhodl se pomáhat nepříteli. To se trestá smrtí a já nemám jediný důvod, cítit vůči takovému zrádci cokoliv jiného než odpor a nenávist."

Pak pokynula nosičům, aby jí zvedli a vydali se směrem k paláci.

Když se Ty Lee vrátila dovnitř za Mai, našla kamarádku v přijímací místnosti sedět vedle nízkého stolku a nepřítomně si pohrávat s dopisem. Jakmile ale vešla, zvedla k Ty Lee hlavu a zabodla do ní zkoumavý pohled, jakoby se z ní snažila něco vyčíst.

Ty Lee se beze slov posadila vedle ní.

,,Neměla by jsi si nic z toho, co říká nebo dělá, brát osobně," řekla po chvíli Mai, zjevně snažíc se přijít na to, proč se Ty Lee tváří jako učiněná hromádka neštěstí.

,,Nemyslím si, že jí nějak zvlášť záleží na tom, že někomu ublíží, nebo, že něčeho nějak lituje, dokud dosáhne toho, co chce. Dobré znaky budoucí Paní ohně - aspoň myslím - ale rozhodně nejde o nikoho, kvůli komu by jsi se měla trápit."

,,Chce zabít Zuka."

Rozhostilo se ticho.

,,Já vím," odpověděla po chvíli Mai klidně. ,,Divila bych se, kdyby ne."

I přes její kamenný výraz a klidný hlas, si Ty Lee všimla, jak pevně sevřela papír držící v ruce, který se pod jejím stiskem zmuchlal.

Ne, že by Ty Lee s Azulou nebo Mai nesouhlasila. Ano, Zuko zradil Národ, i když znal důsledky. Ano, zasloužil si zemřít, o tom asi nebylo pochyb, jenže...nechápala, jak to obě berou jenom tak.

A do toho, i přesto, co Mai před chvílí řekla, se bála o Azulu. Trápila jí její změna chování. A nadávala si sama sobě, že narušila tu jednu z jejich vzácných chvil.

Mohla být ještě víc pitomá?