Byla jen otázka času, než Naruto zpozoroval nesouvislosti v Sasoriho tepu. Podle hodnot v tabletu mu vylítl tlak téměř okamžitě. A to doufal, že jeho životní funkce budou naprosto v pořádku od začátku do konce. S tabletem v ruce se vyhoupl do ventilační šachty a rychle se plazil cestou, kterou si pamatoval z vysílačky. Díky pípání, které představovalo pasažérův tep, po malé chviličce zjistil, že se jeho tlak urovnává. Podle všeho se jen musel pekelně vyděsit. Něco ho muselo opravdu šokovat. Ale taky se zvládl uklidnit v rekordním čase. Takže vypadal, že mu žádné nebezpečí přece jen nehrozilo. Naruto však byl příliš daleko na to, aby se vrátil. Stačilo jednou zabočit a byl na místě. Rozhodně se v tak úzkém prostoru nebude snažit otáčet k odchodu. Bude následovat Sasoriho a pomůže mu, jak bude potřeba.

Když už byl tady, byla by blbost toho nevyužít. Seskočil z ventilační šachty. Prvně zkontroloval tablet a pak se rozhlédl po okolí. No, nebylo kam se ohlížet. Příliš mnoho míst k úkrytu tady nebylo. Před ním obrovská turbína s pomalu se točícími rameny, a za nimi jeho dosavadní parťák, co se úprav lodi týkalo. 

„Jsi v pořádku? Monitor se mi málem zbláznil. Ukazoval, jak přehnaně ti stoupnul tlak. Co se stalo?“ přešel blíže k turbíně.

Stejně jako Sasoriho i jeho fascinovala bílá hromádka čehosi divného.

„Ze šoku se vždycky dostávám rychle, ale nedá se říct, že mě to nepřekvapilo,“ vzal do rukou jednu z dlouhých kostí.

Zřejmě stehenní. Alespoň tak působila.

„Mám pocit, že jsme našli příčinu našeho problému. Musela se tu udat nějaká podivná nehoda. Pokud se nemýlím, tohle jsou lidské kosti,“ poukázal na hromádku několika fragmentů kostry.

Největší část jich tvořily žebra. 

„A pěknou řádku let staré,“ dodal podezřívavým hlasem.

Naruto neměl slov. Vypočítal si, kdy se další rameno turbíny dotkne země, aby měl čas přeběhnout na druhou stranu, aniž by ho sejmulo při prvním pokusu.

„Co se tady děje? Kdo je to?“ Naruto nerozuměl.

Měli tady kosti člověka a nikdo to za ta dlouhá léta nebyl schopen zjistit? To se sem nalodili opravdu jenom samá vadná individua?

„Měl bys projet seznam pasažérů a posádky. Zjistit, kdo chybí.“

Naruto se ironicky uchechtl. „To půjde těžko. Co se stala ta nehoda, je vyřazeno nejméně sto jmen.“

„Ještě před nimi musel být mimo někdo další. Počítač musel zaznamenat chybějícího člověka,“ nedal se Sasori.

„Ale nic takového se nestalo.“

Naruto se znova zapřemýšlel. Dřepl si k hromádce kostí a pak to uviděl. Lebku psa, která stála v rohu. Sebral ji do ruky a pořádně si ji prohlédl. Byla obrovská. Větší, než se hodilo na nějaké malé plemeno. Nevěděl, že s sebou vezli i mazlíčky, když nepočítal…

Zděšeně vytřeštil oči a lebku upustil na zem. 

“Bylo to nacpané v turbíně. Kdoví, jak dlouho tam takhle rotovala dokola a dokola. Přišlo mi vhodné ji… odtamtud vyndat.”

„Akamaru,“ vyslovil roztřeseným hlasem.

„Akamaru?“ Sasori nerozuměl. „Tys znal toho psa?“

Narutovi začínaly docházet souvislosti. S pohledem na dva druhy kostí si vzpomněl na den, kdy prvně viděl Sasukeho. Jeho hodinky ho představily jako Kibu a to se všemi jeho údaji. Kiba… Narutův nejlepší přítel. Pravda… nikdy to příliš neřešil. Nepřišlo mu to divné ani podezřelé. Zadíval se na Sasoriho. Pak si sáhl za levé ucho na místo, kde se nacházela jeho vysílačka a jedním dotykem ji vypnul. Poté Sasorimu mlčky naznačil, ať bez řečí udělá to samé. Nějakým zvláštním způsobem tušil, že to, co se chystá říct, odhalí jejich pachatele. A že by tohle rozhodně neměl poslouchat skrz vysílačku.

„Akamaru byl jediný pes, kterého bych na lodi čekal. Nikdy by se od svého pána nehnul. Takže pokud je tohle Akamaru,“ ukázal na to, co z věrného domácího zvířete zbylo – nebo jen spadlo šachtou až do přízemí? „Tak tohle bude Kiba. Můj nejlepší přítel.“

Naruto si skousl spodní ret. I když tomu stále nevěřil, měl pravdu naservírovanou přímo před sebou. Nebylo nač váhat. Jen Akamaru měl povolení letět se svým pánem. Jiného zvířete na lodi by nebylo.

„Myslím… myslím, že vím, kdo za tím stojí,“ a říkalo se mu to sakra špatně.

Ale pokud to byla skutečně pravda, nenechá Sasukeho utéct spravedlnosti. Měl na ruce Kibovy hodinky. Nerozuměl své práci. Byl naprosto k ničemu. A teď tady leží dva typy kostí, které tu podle všeho hnily pěknou řádku let…

Vše do sebe zapadalo. Tak moc, až to bylo děsivé. Naruto již podruhé cítil, jak se mu bortí svět. A  i když přitom zůstával nelidsky chladný, mu něco říkalo, že tenhle stav mu nevydrží příliš dlouho.

Hlava se mu zatočila tak silně, že udělal dva kroky zpět směrem k turbíně. I když se ze všech sil nutil zůstat v klidu, nebylo mu to nic platné. Jeho nitru jakoby najednou vůbec nezáleželo na tom, že musí zůstat silný a celou situaci vyřešit s klidnou myslí. 

Žaludek mu dělal jeden kotrmelec za druhým a silně protestoval proti tomu, že by měl poklidně zůstat v jeho útrobách. Potřeboval se něčeho chytnout, ale v prostoru, kde se nacházel, nic nebylo, a tak se jen zády opřel o stěnu “místnosti” svezl se po ní až na podlahu. Vypadalo to, že bude zvracet.

Sasori se na svého mladého velitele vystrašeně zadíval. Ano, neznal ho tak dlouho a co se jeho velení týkalo, nijak nadšený z toho nebyl. Nedělalo mu dobře sloužit pod mužem o mnoho let mladším, než byl on sám. Za těch pár chvil co byl probuzený mu stačilo ale dojít, že je to hodný člověk se srdcem na pravém místě. V ten okamžik však vypadal jako malé vystrašené dítě. Co ho tak strašně zasáhlo? Vzadu v hlavě měl pocit, že by to měl vědět, ale stále se k té informaci nemohl dostat. Následky po probuzení stále přetrvávaly.

“Když… Když jsem nastupoval na loď a připravoval se na stázi v hibernační komoře, byl to Kiba, kdo převzal místo hned ve vedlejší buňce. Dostat se do vesmíru a na jinou planetu… Byl to náš sen už od malička. A splnil se nám! Kdo jiný by to mohl říct? Byli jsme tak šťastní. Kiba byl tak nadšený, že to dokonce ovlivnilo i správní radu. Dovolili mu vzít si s sebou na palubu svého psa, kterého miloval víc, než kohokoliv jiného. Měsíc jsme spolu pracovali na jeho komoře, aby byla dost velká pro dva organismy, a aby je dokázala udržet naživu. Ale po probuzení… Nebyl to Kiba, kdo zaujal místo druhého technika v naší skupině. Byl to Sasuke,” převyprávěl Uzumaki celý příběh přesně tak, jak se odehrál, a poté se s nadějí v očích zadíval na Sasoriho, jako kdyby tu záhadu dokázal vyřešit. 

Sasori jeho povídání pečlivě naslouchal a analyzoval každé slovo, které vypustil z úst. Jeho policejní stránka se okamžitě zapojila do hry. S každým dalším písmenem, s každou další větou, si třídil všechny střípky a informace, které zatím dostal. A když Naruto domluvil, mlha v jeho hlavě se rozplynula, a on měl konečně přístup k onomu tajemství, které před ním zatím zůstávalo skryto. A najednou pochopil důvod, proč si vypínali vysílačky.

“Je to Uchiha,” zamručel podezíravým hlasem, ignoruje na tu chvíli svého zhrouceného velitele, “celou tu dobu jsem to měl přímo před sebou? Jakto, že jsem to neviděl? Samozřejmě jsem tušil, že ho odněkud znám. Ale stále jsem na to nedokázal přijít. Ale teď, díky těm kostem… a díky tobě… už si pamatuji.”

“Řekni to,” Naruto nechal do tónu svého hlasu prosáknout prosbu, a i když věděl, že ho to zničí, nemohl jinak, “Prosím.”

“Všechny možné vládní agentury po něm šli už dlouho. A jen pár týdnu před odletem dostala naše malá kancelář zprávu, že ho konečně chytili. Musel jim nějak utéct…”

Narutova hlava se točila ještě víc, a hrozilo, že pozvrací Sasoriho boty. “Masový vrah?”

Sasori ale zavrtěl hlavou. Bohužel pro ně to masový vrah nebyl.

“Hůř. Nájemný. Dělá to pro peníze. Musí být nějaký důvod, proč přišel sem na loď. Musel tady mít nějakou zakázku. Někoho se zbavit. A hned na to mít možnost začít nový život na nové planetě. Ale proč by zabíjel tvého přítele? Měl Kiba nějaké nepřátele?”

Uzumaki se i přes hukot v uších snažil co nejpřesněji odpovědět. “Ne… nepamatuju si, že by měl s někým nějaké zlé vztahy. Všichni ho měli rádi.”

I přes jeho stav se snažil přemýšlet. Proč by chtěl Kibu zabít? Jaký mohl mít důvod? Jedině, že by se potřeboval dostat na loď. Jeho hlavním cílem mohl být někdo úplně jiný. Ponořil se do stavu hlubokého zamyšlení. Na malou chvíli mu přestalo být tak strašně špatně. I Sasori byl zadumaný. Po pár minutách sebou Naruto zběsile cukl.

“Ta nehoda… Vaše probuzení a jeho přítomnost v hale… To nemohla být náhoda! Už dřív mi přišlo divný, aby se lodí jen tak z ničeho nic prohnal tak veliký výboj, že by mohl zasáhnout několik pater a úplně uškvařit skoro stovku hibernačních komor.”

“Uchihův cíl musel být tam uvnitř,” kývl Sasori.

“Už od začátku Sasuke skoro nic neuměl. Chtěl zabít jen jednoho. A omylem zabil skoro všechny. A já… já ho prohlašoval za hrdinu,” roztřeseně polkl, “nestará se o Deidaru z důvodu, že by se mu líbil. Cítí se provinile.”

“Musíme ho zavřít.”

“Jak to chceš udělat?”

Dobré ranko :3

Tak a je to tady. Naruto se se Sasoriho pomocí dozvěděl pravdu o svém milém Sasukem, a tak trochu to s ním zamávalo. Povede se jim ho ale chytit? Sasuke nesmí tušit, že se něco děje...

Moc děkuji za komentáře a hvězdičky z minulé kapitoly ❤️ Jste nejlepší :3

Majo :3