Suigetsu projížděl databázi, jež měla ukazovat všechny možné poruchy, které se za těch třináct dlouhých let na lodi bez lidí staly. Počítače, programování a fungování složitých přístrojů. Přesně to byla jeho parketa. Jako malý každou noc sníval o podobných kosmických letech. Bylo mu teprve šest let, když se první loď, Saisho, vydala vstříc novému dobrodružství. V životě by ho ale nenapadlo, že to bude on, kdo se spolu s ostatními členy posádky vydá na další cestu.

Koukal a míjel seznam drobných chybiček. Nebylo to nic, co by mohlo loď trvale poškodit. Program hlásil dokonce i rozbitý přístroj na kávu, nebo toustovač, ve kterém se při jednom z menších elektrických impulzů roztavily obvody.

Zatímco on hledal něco, co by vážně zaujalo jeho počítačovou mysl, ostatní se procházeli po můstku, nebo dělali něco jiného. Sasuke byl začtený do Základů technického inženýrství. Knihu našel u sebe v kabince a byl do ní hluboko ponořený, což upoutalo pozornost zbylých dvou pasažérů. 

Karin k němu téměř přihopsala. Nervózně si upravila své brýle a pokusila se o milý úsměv.

“Základy technického inženýrství,” přečetla nahlas. “Proč čte technik něco takového?”

Její otázka Naruta přinutila se na ně otočit. Díval se z jednoho na druhého. Sasuke byl doopravdy podivín, i když - pohledný. Nad tou myšlenkou se musel pousmát. Ano, přesně tyhle typy mužů častokrát bývaly jeho zkázou.

Sasuke jen pokrčil rameny a knihu zaklapl tak blízko dívce před obličejem, až leknutím naskočil. 

“Jen mě napadlo, že mnoho z těch věcí, co je tam napsaných, dneska možná už ani neplatí,” řekl první možnou věc, která ho napadla a použil ji jako zástěrku pro svůj pravý důvod. “Uzumaki má pravdu. Spali jsme sto let. Bůhví, co se za tu dobu změnilo.”

Jedno ale Sasuke věděl jistě. Těm blábolům, co se v knize psaly, by nerozuměl ani za dalších sto let. Co sto, tisíc! Nedivil se, že byl ten blonďák takový šiblý. To musel být přece každý, kdo těm kravinám rozuměl.

Zvědavě se zadíval na Naruta, jenž se k němu blížil. Záměrně ignoroval hlas hologramu a přešel až k němu. Natáhl ruku po učebnici a zadíval se na ní. 

Povzdechl si. Znělo to strašně, ale byla to holá skutečnost. “Sasuke má pravdu, Karin,” zamumlal smutně. “Všichni a všechno, co jsme na Zemi zanechali, je mrtvé, popřené nebo zastaralé.”

“Hej, lidi, něco jsem našel!” zavolal na ně z ničeho nic Sui. 

Všichni, včetně holo-prezidenta Gaie, se k němu okamžitě přesunuli. Postavili se mu za záda a čekali, co z něj vypadne. 

“Systém hlásí poruchu našich hibernačních komor. Koukal jsem do záznamů, nejspíš do nás v ten moment narazil meteor a shodou náhod se v tu chvíli nějakým zkratem vypnuly štíty. Ten šutrák narazil přímo do jednoho místa, pod kterým se nachází hlavní a pomocné systémy. Před pěti lety, odpovídá to. Je možné, že se v tu chvíli již zahájil proces probuzení. Trvá velmi dlouho, tělo by z náhlého probuzení upadlo do šoku a poté do kómatu. Tyto hibernační komory jsou zařízeny tak, aby se člověk budil postupně a pokud možno bezbolestně.”

“To bych teda neřekla, “ skočila mu do řeči Karin.

“Ve chvíli nárazu přesunula loď veškerou energii do minimalizace škod a procesu probuzení prostě došla šťáva,” pokračoval a naprosto ženu a její vyrušení ignoroval. “Funguje to, ale pořád je potřeba to tam trošku ručně poštelovat. A taky byste se měli podívat na přívody kyslíku. Něco se mi tam nezdá.”

“A co já?” ozvala se znovu žena.

Naruto se na ní otočil a nakrčil obočí.

“Pokud vím, jsi zdravotnice. Měla bys vyrazit a zkontrolovat lidi ve stázi.”

***

Karin nevěděla proč, ale z nějakého důvodu se cítila ukřivděně. Zatímco ostatní si budou hrát a prozkoumávat loď, ona bude sedět mezi spícími jedinci a kontrolovat hibernační komory, zda  správně fungují a zda jsou pasažéři stejně tak v pořádku.

Začínala si myslet, že jí díky její funkci utíká sebemenší zábava. A pokud by měl někdo z nich námitky, že zábavu zažila s hologramem, který všem jen lezl krkem, spletl by se. Vyvolával v ní všemožné pocity, ale rozhodně ne pobavení. Možná migrénu, nebo znechucení… ale ne srandu, kterou si plánovala užít společně s partou, ke které byla přidělena. Vůbec to nebylo takové, jaké si vysnila. Cítila se odstrčená a sama, zatímco zbytek zůstával pospolu.

„Najdeme se do pár hodin,“ poplácal dívku po rameni Suigetsu, jen co vstal od stolu, aby Karin utěšil. 

Ten její skleslý pohled neušel jeho očím. Trochu ho mrzelo, že měla lehce na hovno funkci.

„Proč tak pozdě?“ zajímala se.

Nechtěla trávit čas se spáči tak dlouho o samotě.

„No, poškození je na opačné straně lodi. A ta je rozsáhlá. Než k tomu místu najdeme cestu, než to prozkoumáme, než se rozhodneme co s tím…,“ začal vyjmenovávat veškeré postupy Suigetsu.

„Stačí,“ zasyčel černovlasý pasažér. „Připomínáš mi toho ťulpase Gaie.”

Doteď z toho měl menší trauma. Ten hologram mu zněl v hlavě a nechtěl přestat. To zbytečné zdlouhavé odříkávání všeho co na lodi najde… že on vůbec tak směšnou otázku položil. Jak se sem toho mohlo tolik vejít? Měli to zde udělat trochu skromnější. Pak by ten hologram alespoň tolik nežvanil.

„Nějaký vážný,“ odfrkl si Suigetsu a raději se opět zaměřil na své počítače. 

A málo jich zrovna nebylo. Jen on se v nich dokázal vyznat. Každý z počítačů ukazoval něco jiného, ale ve finále na sebe navazovaly.

Naruto si s dovolením sebral od Suigetsua vysílačku, kterou potřebovali se Sasukem ke spojení s navigátorem, jenž to celé bude řídit z pohodlí svého křesla.

Konečně byl připraven vyrazit k neprozkoumané oblasti. Ještě však musel počkat na to tele Sasukeho, který vystupoval jako nepoužitelný člen jejich skupiny. Dokonce i Karin vypadala věrohodněji než on. A to už bylo co říct.

„Ještě aby ne, když zníš jako ten pošuk,“ vyslovil jen tak do prázdna Sasuke. 

Suigetsu ho stejně nevnímal a jeho tlačil čas následovat Naruta. A co se týkalo Karin, ta ho nezajímala. Ani si ji nevšímal.

Jediné z čeho začínal mít strach bylo, že možná půjde o nehodu, která se stala ještě před úplným naloděním všech vybraných pasažérů. Pokud ano, způsobí to problémy jeho misi. Musel předejít všem problémům a zůstat skrytý tak dlouho, jak to jen bude možné.

Jen netušil, jak obelhat Suigetsua a hlavně jejich velitele Naruta. Tady byl malým pánem. Zřejmě si ukousl až příliš velké sousto, na které neměl. Ale nikdo mu s jeho vlastním problémem nemohl pomoci. Musel si nějak poradit a doufat, že to zvládne.

***

Když konečně vyrazili na cestu, utápěl se Naruto v myšlenkách. Ačkoli věděl, že to nebylo správné, odnášely ho jeho vzpomínky dál a dál do dávné minulosti. Pro něj samotného to bylo však jen pár dní, co opustil své přátele. Na rozdíl od ostatních z jeho skupiny si neprošel tím srdceryvným procesem, loučením se svou rodinou. Uzumaki žádnou rodinu neměl, jedině ty, které znal ze sirotčince a později také z práce. Dobrým příkladem byl třeba Kiba, který si měl stejně jako on splnit sen a letět ke hvězdám.

Po očku se zadíval na svého kolegu. Sasuke vypadal mnohem nervózněji než všichni ostatní a i když byla Karin ze samého začátku tak ufňukaná, během pár chvil se dokázala přizpůsobit. Ještě aby ne, vždyť také před odletem prošla řádným kurzem, který měl každému pasažérovi usnadnit nelehký stav po probuzení.

Mrzelo ho, že Inuzuku na poslední chvíli přeložili a strčili mu sem tohoto ťulpase. S Kibou spolu prošli od sirotčince až po vysokou školu a následnou práci jako technici v japonské centrále pro kosmické lety.

On sám byl krátce před odletem vyškolen na pozici vedoucího skupiny a Kiba měl být jeho zástupce.

Povzdechl si. Věděl, že nejlepší cesta k dobrým vztahům byla přes upřímnost a spravedlivé zacházení kolegy. A ačkoli se mu příčilo na to jen pomyslet, Sasuke se mu vážně docela líbil.

Ignoroval povel pro správné odbočení, které se ozvalo z vysílačky a zastavil Sasukeho položením ruky na rameno. Vysloužil si od něj za to zvědavý pohled.

“Měli bychom k sobě být upřímní, Sasuke,” začal Naruto. “Řekni mi pravdu prosím, jakým výcvikem jsi před naloděním prošel?”

Doopravdy doufal, že za sebou Sasuke měl alespoň nějaký kurz.

***

Sasuke se okamžitě zarazil. Žádné podobné otázky tohoto typu nečekal. A vlastně ani žádné jiné. Po celou dobu cesty se snažil zapamatovat si alespoň něco málo z toho, co se dočetl v učebnici techniky. Ne, že by mu opakování těch žvástů k něčemu bylo.

Podíval se Narutovi do očí a spatřil v nich dobré úmysly. V ten moment mu došlo, že i když to tu má uživatel Uzumaki celé na povel a je občas mrzutý, nechce s ním mít žádný konflikt.

A to mu perfektně hrálo do karet. Jeho předešlé nejistoty se okamžitě rozplynuly a Sasuke najednou věděl, jakou cestou svůj plán uskuteční. Tentokrát nepůjde přes mrtvoly. Půjde rovnou přes svého šéfa. Něco takového si však žádalo čas. A toho měl miliony. Stačí jen zařídit vše tak, aby se opět neponořili do spánku moc brzy.

Hravě se uculil a roztržitě se podrbal ve vlasech. “Uhm… výcvik, jo? Jo… no, víš moje přeřazení bylo vážně na rychlo, ehm…”

Sledoval, jak se Naruto plácl do čela. “Proboha, kde tě vyhrabali. No nic, dokončíme tento úkol a jestli chceš, můžu tě pak dodatečně zaškolit. Je to pro naši misi dost důležité, abys věděl, jak se v jaké situaci, která  může nastat, zachovat.”

Sasuke se ušklíbl, neznělo to úplně špatně. “To má být rande?” mrkl na blonďáčka.

Odpovědí mu bylo pouze protočení očima.

Dobré dopoledne :3

Jak jsem slíbila, pokusím se povídku přidávat jednou za dva dny (pokud zrovna nebudu umírat únavou nebo dělat něco do školy... Nebo do práce.. HELP ME, PLEASE! T_T)

Sasuke se na sebe snaží neupoutávat moc pozornosti, moc mu to ale nejde. Loď je porouchaná, a on doufá, že to nesouvisí s tím, co před lety těsně před startem udělal...

Majo ❤️