Kibó proplouvala hlubinou samotného kosmosu, tak snadno, jako když se jedno z nádherně vznešených, nyní již bohužel vyhubených zvířat, labutí, téměř vznášelo na vodní hladině. Bylo to již velmi dávno, co tato loď předehnala Saisho 1, první vesmírný koráb, který z planety Země odstartoval o dvacet let dříve. Bylo to již pět let, co spící posádka překonala století svého putování. To však nestačilo. Pasažéři před sebou měli ještě dlouhých patnáct rolů. Dost dlouhá doba pro pozemské vědce, která měla být využita k poslednímu doladění hyperpohonu. Krátký časový úsek pro lidi v hibernaci. Nemuseli se bát. Všichni přece věděli, že když nastoupí a uloží se do komory, nezestárnou ani o den.

Většina populace na Kibó spala po celou dobu vesmírného putování. Jen několik desítek, tak málo lidí v porovnání se snícími, mělo za úkol se každých pár let po skupinkách budit. Návrháři a stavitelé meziplanetárních korábů nebyli naivní. Věděli, že během vzdálenosti, kterou oba velikáni za ta léta museli vykonat, projdou za staletí či tři v případě Saisho, řadou drobných či závažnějších poruch. Proto sestavili skupiny techniků, kteří se nalodily spolu s posádkou a pasažéry. 

Tyto skupinky měly za úkol starat se o správný běh a bezpečí vesmírných kocábek. Zatímco se ostatní oddíly odložily na odpočinek, první zůstal vzhůru ještě několik měsíců. To bylo tenkrát v prvním roce putování. Poté i oni ulehli, rozhodnuti vzbudit se znovu až na nové domovské planetě. A po několika letech se probudila další skupina.

Nyní, ve sto pátém roce výpravy, se s pětiletým zpožděním probouzí jeden z posledních oddílů. Jedenáctý.

***

Třináct let. Přesně tolik to bylo roků, co uplynulo od posledních činností na lodi. Tolik let, co se po chodbách a můstku rozléhaly kroky člověka.
V jedné ze tří hibernačních hal se na jednom místě, vlevo v rohu, rozsvítila světla nad jednou ze skupin. Ozvalo se krátké zapípání a poté zvuk vypouštějícího se vzduchu. Pár okamžiků na to se přístrojům otevřely poklopy. Chvíli se nic nedělo. A pak jeden z pasažérů otevřel oči.

Zmatek. Přesně to cítil ve chvíli, kdy opět spatřil světlo světa. No, světa. Nyní to bylo to jediné, co za tento termín mohl považovat. Zamrkal. Hleděl do paprsků světla, jenž svítily přímo na něj. Nechápal. Co se stalo? Kde to je? A kdo je on sám?

Vystrašeně vydechl. Pomalu se zvedl do sedu a rozhlédl se kolem sebe. Seděl v jakési buňce. A náhle ho napadlo, že by měl vědět, kde se nachází. Věděl to, ale nemohl si vzpomenout. Srdce mu zběsile bušilo. Měl strach. Jak se do této situace dostal? Byl snad v nebezpečí?

A pak se jeho zrak přesunul na předmět zkrášlující jeho pravou ruku. Hodinky. Ano, to slovo mu na mysli vytanulo téměř okamžitě, což bylo dobré znamení. Ukazováčkem levé ruky mířil k jednomu z čudlíků. Měl pocit, že by tak měl učinit. Šlo to velice špatně. Tělo měl ztuhlé a nevěděl proč. Jakmile čudlík zmáčkl, ukázalo se na hodinkách několik málo údajů. 

Jméno: Uzumaki Naruto

Věk: 25 let

Funkce: Technik, vedoucí jedenácté skupiny

Předpokládaná doba začátku pracovní doby: 100 let po startu

Doba letu: 105 let

Stačila setina sekundy. Zhluboka a nahlas se nadechl. A pak si vzpomněl. Zavřel oči a zaklonil hlavu. Ještě, že tak. Všechno bylo v pořádku. Byl na Kibó, přesně tak, jak bylo naplánováno.

Z pravé strany uslyšel vyjeknutí. Promasíroval si tedy ztuhlé nohy, opatrně vylezl z hibernační buňky a rozhlédl se. Na jeho komoru byly napojeny další tři a všechny byly otevřené. Stejně jako on i lidé z jeho týmu se pomalu probouzeli. Zamračil se. Proč o pět let déle, než ve skutečnosti měli?

Popadl se za hlavu a znovu se posadil. Stále ho z toho šokujícího probuzení bolela. Jako by toho neměl už tak dost, uši mu začal trhat dívčí křik.

Naruto byl již zcela vzpamatovaný. Tedy, jak se to vzalo. Spíše si připadal jako po brutální párty s tou nejhorší kocovinou, kterou ani nezažil. Hluboce se nadechl. To skuhrání ze všech směrů ho nutilo vstát a něco s tím provést. Nebylo žádným překvapením, že si jeho tělo dělalo, co chtělo. Nedovedl si zvyknout  stát zase na nohou, ale paměť se mu vracela se vším všudy. Vše to byly dobré zprávy. Probudil se v pořádku.

Zaměřil se na jedinou dívku v týmu. Ležela ve své hibernační kabince schoulená, držíc se za hlavu. Podle všeho nesla vedlejší účinek probuzení nejhůře z celého týmu. 

"Hlavně se uklidni. Brzy to přejde," tišil ji blonďák.
Nevěděl, co dělat, jak lidi uklidnit. Sám byl zcela zmatený. Nikdo se jim nemohl divit. Spali opravdu dlouho. 

Naruto byl vděčný, že se k němu přidal i další člen, jenž se  slečnu pokusil uklidnit. I jemu třeštila hlava natolik, že ještě chvíli jejího jekotu a určitě by mu explodoval mozek.

"Nemůže být zticha? Bolí mě z ní hlava!" B

yla tu ještě jedna osoba, která zmatek vyměnila za celkem nepopsatelnou náladu. Každý člen týmu měl na jeho slova vlastní názor. Jednoho zaujal, dalšímu nebyl sympatický a třetí se o jeho existenci zatím ani nezajímal.

"Bolí jí to," řekl vedoucí týmu. "Taky mi to rve uši, ale nic nenaděláme.”

Povzdechl si. Byl by na jeho straně, byla by ale křivě odsouzena za něco, co nešlo ovlivnit. A on žádné křivé obvinění nesnesl. 

"Umlč ji, než to udělám za tebe," dal nabídku druhý.

Naruto místo toho, aby se nějak vyjadřoval a nechal se vyprovokovat, pomohl rudovlásce na nohy. On i zbylí dva muži našli způsob, jak stát zpátky pevně na nohou. To děvče bylo pomalejší, ale podle Narutova názoru by měla být brzy v pořádku. Jen potřebovala více času. Měl pro to pochopení, protože se jednalo o ženu. 

"Identifikujte se," podal rozkaz, který musel každý z nich splnit. 

Byla to jejich povinnost. .

Dívka se stále ještě klepala. Cítila se jako největší troska na světě. Bolelo ji celé tělo a chvíli to i vypadalo, že brzy omdlí. Vyřízeně se rozhlédla okolo sebe a spatřila, že na ní ostatní civí skrz prsty. Kousla se do rtu a pokusila se přestat bolest vnímat. Věděla, do čeho jde. I to, že ženy reagují na stázi jinak, než muži, ji neodradilo. A tak byla tady.

“K-Karin,” vykoktala. “Karin.”

Podruhé své jméno zopakovala pevnějším hlasem. Ano, to by šlo. “Věk dvacet čtyři let. Funkce zdravotníka,” dodala.

Naruto kývl a doufal, že s ní těch několik měsíců vydrží. No, měsíců… Jen bůh ví, jak dlouho budou muset být vzhůru. Pohled přesunul na hubeného muže stojícího vedle ní. 

“Suigetsu, ehm. Věk dvacet šest let. Funkce-” hlas se mu zadrhl. 

Jaká byla ksakru jeho funkce? 

“Hu… no, dělám prostě s počítačem a tak. Nevím, jak se tomu nadává a to, co píšou na hodinkách, neumím ani vyslovit.”

Uzumaki nakrčil obočí. Zatím to vypadalo na tým absolutních imbecilů. A to před desítkami let doufal, že mu dají alespoň nějaký kvalitní materiál. Nakonec se podíval na posledního z nich a zarazil se. To bylo zvláštní. Byl přesvědčený o tom, že s ním bude spolupracovat jeden jeho dobrý známý. Tak co tu sakra dělal tenhle?

Černovlasý chlapík se zmateně podíval na své hodiny a začal recitovat. “Ehm… Inuzuka Kiba. Věk dvacet osm-”

“Ty nejsi Kiba,” namítl Naruto okamžitě.

Ne, Kibu by poznal. Pozoroval toho chlápka, který vypadal nejvíc zmateně ze všech. 

“Co tady děláš?”

“J-já…” zatvářil se druhý zmateně. 

Chvíli bylo trapné ticho. Blonďáček si muže změřil pátravým pohledem. Nebyl mu povědomý. Byl si jistý, že ho v životě neviděl. Jinak by ho poznal. Tak co tady ksakru chtěl? Měl by poslat zprávu na centrálu, že se stala chyba v organizaci? Studoval jeho vyděšený pohled a nakonec nad tím mávl rukou. No co, stává se i v lepších rodinách.

“Skvělé,” vydechl podrážděně. “Příště bych společnost prosil alespoň o nějaké oznámení, až mi zase budou chtít vyměnit člena týmu. Vy ostatní souhlasíte. Nyní se musíme dát do kupy a zjistit, co je potřeba udělat. Nejdřív se však jděte opláchnout, na hodinkách máte číslo svých soukromých ubikací.”

S tím se sám rozešel do svého pokoje a nevšiml si tak lehkého úšklebku, který se usídlil na tváři černovlasého “pomateného” muže.

***
Tak, dneska je to už poslední, co vydávám, už žádný spam!

Vítám vás u své nové knihy, kterou jsme asi před dvěma lety sepsaly s mou spoluautorkou Jenny (Vlčí poslání).

Tato povídka nás napadla, když jsme se dívaly na film Pasažéři. Jsem velký milovník scifi filmů, seriálu a knih, takže jsem hned chtěla něco sepsat a moje drahá Jenny mi pomohla.

Můžete se těšit na SasuNaru a pořádné intriky.

Za jakoukoliv zpětnou vazbu budu moc ráda ❤️

Povídka by měla vycházet každý den či ob den :3

Vaše Majo ❤️