Alastor seděl pohodlně uvelebený v křesle ve své kanceláři a snažil se být trpělivým posluchačem, i když tento typ rozhovoru nebyl něčím, co by si vyloženě užíval, jelikož nebyl nakloněný masochismu. Po jeho kanceláři totiž vztekle pochodovala Amélie Bonesová a spílala jejich společnému šéfovi.

„Už mě to na mou duši nebaví! Co si o sobě ten Popletal vůbec myslí? Jak si může dovolit delegovat moje povinnosti na Rufuse? Já si svoji práci odvedu a odvedu ji zatraceně dobře!" vztekala se.

„Máš toho hodně, tak ti asi chtěl pomoct," pokusil se to logicky obhájit Alastor, i když on sám by v podobné situaci jistě vyváděl stejně.

„Já nepotřebuji pomoc! Na svoje povinnosti si stačím sama! To, že jsem žena, přeci neznamená, že jsem automaticky slabá a nezvládnu vedoucí funkci!" štěkala dál Amélie. Prostě to ze sebe musela dostat.

„Jistě," přitakal jí Alastor. Nedalo se dělat nic jiného, než souhlasit, pokud nechtěl její hněv obrátit na sebe.

„Proč mám být pořád v nevýhodě a obhajovat svoje schopnosti jen proto, že nemám chlapský nádobíčko?" rozhodila rukama a podle všeho očekávala nějakou reakci.

„Amélie, uklidni se, ječíš mi tu jako feministka na demonstraci," zvedl na ni Alastor obočí, hned si ale uvědomil, že možná trochu přestřelil.

„A co má asi tak ženská dělat ve světě plným pitomých mužských šovinistů?" pokračovala Amélie a její vztek se pomaličku začínal zaměřovat na Alastora.

„No, chápu, že to není lehký, ale tím, že mě seřveš, to stejně nevyřešíš," mínil Alastor, který chtěl z celé situace už co nejdřív pryč.

„Můžeš mě laskavě nechat nadávat, když potřebuju nadávat?" obořila se na něj Amélie. Přes její křik, který se ovšem nedostal ven díky diskrétnímu kouzlu, přeslechli zaklepání na dveře, i jejich následné otevření.

„Jistě, miláčku," ujelo Alastorovi, který si momentálně připadal jako při partnerské hádce.

„Oh ou," ozvalo se za Amélií, která se chvatně otočila. „Kdyby se nepříjemný a trapný vzali, tahle situace by byla jejich druhý dítě," vykoktala Tonksová, která nechtěně vletěla do rozhovoru, u kterého být nechtěla, a ke své lítosti ho i kousek vyslechla.

„A co by v tom případě bylo jejich prvorozené?" zeptala se Amélie, zcela vyvedená z rovnováhy. Leknutím zapomněla, že má bojovnou náladu.

„Popletal," odpověděli jí Tonksová a Pošuk unisono. Amélie se i přes své rozčilení hlasitě rozesmála a Alastor za tohle vyrušení připsal Tonksové plusové body. Vzápětí jí je ovšem odebral, protože mladá bystrozorka samým překvapením zapomněla, co po něm vlastně chtěla.

A/N Osmou kapitolku jsem pro vás připravila sama já. Nemůžu si pomoct, ale mám madam Bonesovou čím dál raději. ;-)