„Pane profesore, vyprávějte," žadonila Tonksová a ostatní na Grimmauldově náměstí dávali více či méně hlasitě najevo svůj souhlas.

„Tak tedy, dobře, přátelé, ale je to na vaše riziko," přikývl Albus rádoby ostýchavě, bylo ale vidět, že se nedočkavostí úplně tetelí, už už aby jim to mohl všechno povyprávět. „Ale pojďme si říct, že s touto mojí eskapádou nemusíte seznamovat nikoho dalšího."

„Tak už to neprotahuj, ty pohádkáři, a pojď na to," popíchl ho Pošuk.

„No, takže jak už jsem zmínil, byl jsem onehdá s Nichlasem Flamelem v Čechách, kde jsme pátrali po odkazu magistra Kellyho, výjimečného alchymisty. Cesta nás pochopitelně zavedla do Prahy, které mudlové přezdívají mimo jiné ,Matička stověžatá'. Povím vám, je to půvabné město, a nikdy bych nevěřil, kolik tam potkám Japonců," začal Albus pěkně zeširoka, jak to měl ve zvyku. Koneckonců, času bylo dost.

„To je sice pěkné, pane profesore, ale nás mnohem víc zajímá ta ,potratovka'," pobídla ho Tonksová. „Jauvajs," dodala, když jí po jejím výroku Alastor střihl záhlavec.

„Nepřerušuj, když Albus vypráví," poučil ji její mentor.

„Alastore, nikdy bych býval nevěřil, že udeříš ženu," spráskl nad jeho počínáním Albus ruce.

„Tss, mě lepákuje každou chvíli," ušklíbla se Tonksová. „Ale dělá to s láskou," dodala.

„Víš, Albusi, než se zeptáš, jo, osvědčilo se mi to. Tadyhle s Tonksovou to udělalo úplné divy," vysvětlil Pošuk.

„Hmm, že bych to taky zavedl?" zamyslel se Albus nahlas.

„Klidně, pane profesore, ale hlavně už povídejte dál," pobídla ho Tonksová.

„No, zkrátka, pátrání se nám nedařilo tak, jak jsme si představovali, tak jsme takhle jednou zamířili do hospody U Fleků. Jak jsme později zjistili, je to asi nejznámější hospoda v Praze, ne-li v celém Česku. Bavili jsme se o tom, co si objednáme za víno, když se k nám přitočil takový chlapec..."

„Moment, co dělal chlapec v hospodě?" zeptala se Tonksová.

„Kdybyste mě pořád nepřerušovala, tak bych to hned uvedl na pravou míru," usmál se na ni Brumbál. „Pro mě to byl chlapec, pro Nicolase s Perenellou obzvlášť, no zkrátka, mohlo mu být tak kolem padesáti, možná už k šedesáti. Dalo by se asi říct, že pro vás by to byl děda... Lámanou angličtinou se silným přízvukem a pomáhaje si spoustou slov, které jsem v životě neslyšel a posunčinou nám vysvětlil, že v Praze si máme dát pivo, za vínem se jezdí na Moravu. Jeho slovy: ,Cajzlov víno šit, Morava je hit. Drink bír hír, víno is lepšejší na Morava.' No, a po několika půllitrech místního piva, které fakt není špatné, i když na mě je hořké a silné, jsme se tak spřátelili, že jsme si začali tykat a po pár dalších nás pozval k sobě na Moravu. Mysleli jsme si, že je to takové to hospodské přátelství, co vyvane s kocovinou, ale on nás druhý den v sedm ráno čekal před hotelem i se svým obstarožním vozem..."

„Albusi, ty jseš obstarožní," rýpl si Alastor.

„Od tebe to sedí, ty vypelichanej ježku," vypálil Albus.

„To je lásky," okomentoval to Sirius.

„Jak jste přišel zrovna na ježka," škytala smíchy Tonksová.

„Momentální záchvat inspirace..." zakřenil se Brumbál. „No nic, kde jsem to přestal? Jo, už vím. Projeli jsme Prahou, což byl, musím říct, velmi adrenalinový zážitek. A ve spojení s tím, že to auto už držela po kupě jenom rez a lepicí páska, jsem začal pociťovat jisté napětí v útrobách, abych to řekl kulantně."

„Poseroutko," prohlásil Alastor.

„Ještě ne," opáčil nonšalantně Albus. „To je hudba budoucnosti. Najeli jsme na tu slavnou D1, pro Siriuse ,potratovku', a náš známý nám rukama a nohama vysvětloval, proč se jí tak říká, což bylo obzvlášť zábavné, vzhledem k tomu, že řídil. Vydrželo mu to asi třicet kilometrů, pak se Nicolas prokecl. Odpověděl mu česky na nějakou otázku. Z Pepíka, jak se mimochodem jmenuje, vypadlo nevěřícné ,Děláš si prdel?' a Nicolas musel s pravdou ven. Víte, on se za těch svých šest set šedesát let, co tu strašil, naučil všechny evropské a většinu ostatních jazyků."

„A proč netlumočil od začátku?" zeptal se Remus.

„Navlas stejná otázka vypadla i z našeho kamaráda Pepíka, a Nicolas mu odpověděl, že pozorovat ty jeho tance svatého Víta je prostě zábavné."

„V něm je taky dobroty jak v prdeli medu," řekl uznale Sirius.

„Bylo, příteli, bylo," povzdychl si nostalgicky Albus. „To byl větší dobrák, než jsem já. Však jsem se od něj taky učil. Pepík je, jak se nám v té chvíli ukázalo, pořádně horká hlava. Začal sjíždět ke kraji dálnice, že nás vysadí, že si prdel máme dělat z plastelíny, ne z něj. My jsme nikdo nevěděl, co je to ta plastelína, naštěstí nás zachránila Perenella, která zahrála na tu správnou strunu jeho ega a přidala trošku svého ženského šarmu. Takže nakonec se jelo dál..."

„A co je to ta plastelína?" zeptala se Tonksová.

„To jsem, milé děti, nezjistil doteď," odpověděl Albus.

„To bych já náhodou věděl,"ozval se Sirius. „To je taková modelovací hmota, hodně si s tím hrají mudlovský děti, k velké radosti rodičů, protože je mastná a nechává fleky... třeba na zdech..."

„Počkej, ty jseš z čistokrevný rodiny, jak si přišel k téhle informaci?" žasla Tonksová

„Děvenko, já jsem měl kamarády mudly, a spoustu. A taky je ve mně dobroty jak v prdeli medu, takže jsem na tomto poli dosáhl svým experimentováním nemalých úspěchů a značných znalostí, k bezbřehému vzteku své drahé matinky, což byl příjemný bonus mimochodem, a stejně nekonečné závisti mého mladšího bratra."

„Děkuji vám za tuto odbočku, hned jsem o něco chytřejší. Je příjemné vědět, že i v mém věku se člověk může leccos přiučit. A to mi Minerva říká, že jsem starej pes a novým kouskům se nikdy nenaučím..."

„Tak jsou kousky a kousky, že?" zabručel se Alastor. „Kdybys vrhal stejnou energii do všeho toho ředitelování, jako jí vrháš do vymýšlení volovin, neměl bys ve škole takovej bordel. A Minerva by měla taky nějaký volno," rýpl si do starého přítele. „Což mně by o dost zlepšilo intimní život," dodal.

„Tak s tím si, Alastore, můžeš přestat dělat hlavu minimálně na další měsíc," odpověděl Albus pobaveně.

„Jak to? Chceš jí snad dát měsíc volna?" vyhrkl nadšeně Alastor.

„Ani ne, ale až se dozví, že jsi tohle před námi řekl, tak máš po intimním životě. Minimálně na ten měsíc."

„A kterej dobrák by jí to asi tak donesl?" zeptal se Alastor suverénně, ale uvnitř pocítil první záchvěv paniky. Snažil se ho potlačit.

„Tak, napadá mě, že potřebuju zkontrolovat rozpočet, doplnit výkazy, udělat revizi osnov... Minerva, která se nedožaduje volných večerů, se zdá být řešením," usmál se Albus, v očích jiskřičky.

„A pak prej starý přítel, sketa je to," zavrčel Alastor a potlačil touhu Albusovi jednu natáhnout. Pěkně po mudlovsku. Albus se v duchu smíchy za břicho popadal. Je to legrace, když se soupeř brání.

„Neboj se, to bych ti neudělal," nadhodil Albus nakonec smířlivě.

„Vážně?" zeptala se Tonksová.

„Věřte mi, nelžu poprvé," opáčil Albus. Sirius se rozesmál.

„Teda, ve vás je taky dobroty tak akorát. Ten Flamel musel bejt famózní učitel," prohlásil uznale. Za dnešní večer se mu podařilo si nemálo rozšířit repertoár hlášek. To s tou zadnicí a medem bylo dost trefné, a výroba zmíněné tělesné části z plastelíny byla též k popukání. Už se nemohl dočkat, až se těmihle výroky blýskne o Vánocích před omladinou.

„Je úžasný sledovat, jak se špičkujete, ale chtěla bych vás taktně a s elegancí sobě vlastní upozornit, že mi za tři hodiny začíná směna a ráda bych slyšela tu historku celou. Protože jinak umřu zvědavostí a budu vás chodit strašit. A nahatá," zahlásila Tonksová a s uspokojením sledovala, jak Remusovi zaskočilo. Ostatně, Albus se taky zakuckal, ale vedly ho k tomu pravděpodobné úplně opačné důvody než Remuse.

„Pravda, nějak se nám ta debata rozběhla jiným směrem. Takže, když jsme si konečně vyřešili otázku jazykové bariéry a Nicolas pod pohrůžkou rozbití držky přislíbil, že bude dělat tlumočníka, Pepík se vrátil ke své litanii alias legendě o D1. Tak jsme se dozvěděli, že do standardní výbavy cestujícího po tomto výkřiku infrastruktury patří voda a jídlo na tři dny, spací pytel, náhradní prádlo a další předměty včetně užívaných léků, včetně antidepresiv a prášků proti průjmu."

„Proč, pro Merlina?" zeptal se Alastor.

„Protože se tu tvoří kolony, u kterých nikdy neodhadneš, jak dlouho v nich budeš popojíždět."

„Tomu bych ještě rozuměl," podotkl Alastor. „Ale proč ty léky?"

„Protože každý cestující zažije různé stavy, počínaje záchvaty paniky a konče depresí," vysvětloval Albus snaže se stále ještě o jakousi kulantnost.

„Což je, šéfe, asi vopravdu na posrání, a proto potřebujete i ty léky na průjem," prohlásila Tonksová.

„Přesně tak, podle Pepíka se z takové cesty skutečně tak akorát po..." řekl Albus. „Ukázalo se, že je to pravda."

„Počkej, Albusi, jako že ses fakt to, jo?" zeptal se Alastor.

„No, co bych vám zapíral. A dlužno říct, že jsem v tom nebyl sám. My jsme jaksi všichni tři měli z toho silného českého piva poněkud rychlejší metabolismus, než by nám vyhovovalo, a navíc ještě hlad, jak to tak po opici bývá. Takže jsme stihli sníst všechny ty zásoby jídla na tři dny, ještě než jsme vyjeli z Prahy, a po jisté době se všechen tenhle koktejl začal hlásit o slovo.

Nejdřív jsem si myslel, že jsem v tom sám, tak jsem se tři čtvrtě hodiny přemlouval, že nebudu měkkej a nebudu vyvíjet tlaky, jenomže pak vylezlo z Perenelly, že by si ráda odskočila, až se naskytne nějaká vhodná benzínová stanice, a že by byla dost ráda, aby to bylo co nejrychleji. Nicolas mlčel, ale zpocené čelo ho prozradilo...

No, a já, přátelé, zažíval středověk, nechtěl jsem ale být za slabocha prosit Pepu, aby zastavil někde v odstavném pruhu. Nakonec to vzdala Perenella. Jakmile nás přibrzdila kolona, vyletěla z auta, jako by ji pronásledoval roj rarachů, hupla za svodidla takovým skokem, že bych to od šest set let staré dámy opravdu nečekal, a jak byla schovaná za svodidly, zamaskovala se Zastíracím kouzlem a my ji s Nicolasem museli záhy následovat. Jenomže Pepík nám mezitím trochu popojel a my jsme se pak, když jsme si všichni ulevili a zase se odmaskovali, vřítili do úplně jiného auta. Chudák řidičova žena docela koukala, když se jí Nicolas spěšně posadil do klína."

Posluchači vybuchli smíchy, když si představili ctihodného šest set šedesát let starého alchymistu, jak se vrhá do klína nějaké nebožačky potom, co musel vykonat potřebu za svodidly u dálnice. Díky Merlinovi za čistící a parfémová kouzla.

„Když jsme konečně našli správné auto a Pepík se do syta vysmál, jeli jsme dál. Toto se přátelé, opakovalo bratru třikrát. Tedy ta část s těmi svodidly. Při dalších cestách za úlevou jsme si už dávali pozor, abychom se vraceli, odkud jsme přišli. Pak jsme začali uvažovat, že bychom jedinému svědkovi tohoto našeho ponížení vymazali paměť, protože jsme nechtěli přijet na Moravu jako ti, co se mu ,málem dosrali v autě', když to řeknu jeho slovy, ale nakonec jsme to nechali být, abychom to náhodou nepřehnali. Taky mohl zapomenout, kdo jsme a že nás veze dobrovolně, a nechtěli jsme budit nežádoucí pozornost, bez které by se to jistě neobešlo. Nakonec jsme konečně dojeli do cíle, a to je vlastně všechno."

„A co ten pobyt na Moravě?" zeptal se Sirius. „Slyšel jsem, že se tam strašně chlastá."

„Tak mohl bych vám vyprávět, jak jsme se tam za těch pár dnů ožrali a přežrali do bezvědomí, ale to už je vlastně jiný příběh. Zůstaly nám z toho vzpomínky, i když jak na co, a nové přátelství. Ukázalo se, že Pepík a jeho žena Božena jsou skutečně výborní lidé. On je, kromě toho, že je amatérský vinař, ještě polesný, zná všechny ptáky v lese, jeho žena zase všechny ptáky ve městě... no, a tak si tam spolu žijou a jednou za rok pošlou výslužku."

Poslední Albusova slova však zanikla v záchvatu řehotu.

„Nesmějte se, to je vážná věc. Já jsem si z toho kromě namožených jater odnesl ještě trauma z toho ponížení. Jo, a jeden vroubek s ministerstvem. Po návratu domů na mě, a jak se ukázalo, i na Nicolase a Perenellu, čekal dopis z ministerstva, který nás předvolával k podání vysvětlení ohledně toho, proč jsme v mudlovské oblasti kouzlili jako diví.

Málem jsem se z toho posral po druhé při představě, jak tohle líčím před nějakým úředníkem, nebo, nedej Merline, před Popletalem. Přiznám se, vymyslel jsem si krycí historku. Od té doby jsem si už nikdy nesedl do auta. A nikdo už mě do něj nikdy nedostane," zakončil vyprávění Albus. „Ocenil bych, kdybyste si to, co jsem vám řekl, nechali pro sebe. Přece jenom mám to štěstí těšit se jisté vážnosti, a dokážu si představit, jaké by to teď bylo sousto pro Denního věštce. „Albus Brumbál neudrží stolici: Jasný důkaz jeho senility."

„Dobře, Albusi, tvoje tajemství je u mě v bezpečí. Alespoň do té doby, dokud ty dodržíš slovo a zapomeneš se zmínit o mé poznámce o intimním životě," řekl Alastor, který nemohl odolat příležitosti, aby starému příteli oplatil jeho vydírání. „V opačném případě bych si mohl dát o skleničku navíc a leccos by mi mohlo uklouznout... nebo bych si to mohl napsat do deníčku, ten list pak náhodou vytrhnout a ještě větší náhodou ho ztratit. Nebo dát do obálky a poslat."

„A ty jsi něco říkal, Alastore?" zeptal se ho Albus a spiklenecky na něj mrknul. „Jo, a mimochodem, Minerva má příští víkend nařízené volno. Včetně pátku, její hodiny odučím. Měla toho teď, chudinka, hrozně moc," dodal dramaticky.

„Není nad to, mít dobré přátele, s kterými si tak výjimečně rozumíte," pokýval hlavou Alastor a dopil čaj.

„No moment, moment," řekla Tonksová. „Ještě jsem tady já a dovoluju si připomenout, že máte, Pošuku, příští sobotu, hlídku na Odboru záhad. Takže musíme vyřešit jednu důležitou otázku. Co dostanu na oplátku, když budu mlčet, pane profesore, a nadto, Pošuku, vezmu za vás tu hlídku?" ušklíbla se drze.

„Dostaneš lepáka, pokud to shodíš," ušklíbl se Alastor. „Ale jsem rád, že ses na tu sobotu tak ochotně nabídla. Dobře jsem tě vychoval, holka," dodal a poplácal ji po zádech.

Tonksová si povzdechla. V tuhle chvíli jí došlo, proč profesorka McGonagallová před chvílí složila krále a raději vzdala partii. I ona sama teď pomyslně položila svého krále a sobotní hlídku si za dobré paměti zapsala do diáře.

A my se s bystrozory loučíme poslední kapitolkou tohoto kalendáře a vám všem přejeme ty nejkrásnější Vánoce plné splněných přání.