Alastor si hověl usazený v křesle na Grimmauldově náměstí a upíjel ze skleničky rum, který byl starší než on sám. Byl spokojený. Pottera hlídali, Odbor záhad hlídali, všude bylo ticho po pěšině. Ostřílený bystrozor moc dobře věděl, že tohle je pouze příslovečný klid před bouří, hodlal si ho však vychutnat. Spolu s ním zde sedělo několik dalších členů Fénixova řádu. Kdo mohl, zdržel se, aby si poklábosil.

„Pošuku, dejte k dobru nějakou tu historku," pobídl ho bodře Sirius. Poté, co si vyjasnili, že nejsou přirození nepřátelé, vycházeli spolu znamenitě.

„Joooo," přidala se Tonksová. „Vyprávějte, Pošuku!"

Alastor se po očku podíval na Minervu, která seděla o dvě křesla dál od něj a právě o něčem živě diskutovala s Molly. Rychle si spočítal, že musí vynechat příhody, ve kterých figuruje coby svůdník, pokud nechce podstoupit křížový výslech zakončený velmi osamělým večerem.

„No, děcka, když tak pěkně prosíte," ušklíbl se pobaveně a překvapeně sledoval, jak si řada jeho spolubojovníku posedala blíž, aby mohli poslouchat. Začínal chápat, co Albuse na tom vyprávění tak moc baví. „Když jsem byl ještě ucho, rozumějte zelenáč čerstvě nastoupivší do výcviku na bystrozora, probíhalo to všechno jinak, než jak to pamatuje tadyhle Tonksová. My jsme neměli desítky hodin teorie a přípravy. Nás náš tehdejší mentor, Theseus Scamander prostě hodil do vody s pokynem: ,Plavte, bažanti!' A kdo si neporadil, skončil," začal Alastor pěkně zeširoka.

„Jo, jasně, takže jsme měkká generace," uchechtla se Tonksová.

„To jsem neřekl," opravil ji Pošuk. „Jen se na to jde dneska trochu jinak. Ale chtěli jste historku, tak tu nebudeme zabíhat do teorie vyučování."

„To ocením, mám totiž prázdniny," ušklíbla se Minerva poťouchle. Spolu s Molly již své téma vyčerpaly a přidaly se k posluchačům.

„Tak proč jsi o tom začal?" zajímalo Remuse.

„Vybavila se mi jedna příhoda právě z těchhle dob," pokrčil Alastor rameny. „To nás takhle jednou nahnali do lesa, že se máme zamaskovat. Ve skupině před námi, kterou jsme pomáhali hledat, se skoro všichni maskovali v podřepu za balvany, nebo někam zalézali. My se z jejich chyb poučili a dali jsme si s tím víc práce," vzpomínal Pošuk a začal se mimoděk usmívat. „Přestrojili jsme se za stromy."

„To vás museli mít hned, ne?" zapochyboval Sirius.

„Tss, to ani náhodou," zavrtěl hlavou Alastor. „Jak jsem řekl, fakt jsme si dali záležet. Nejen naši školitelé a spolužáci, ale dokonce ani přivolaní lesníci nebyli s to poznat, co je strom a co ne," kasal se.

„Takže jste obstáli na výbornou a to je všechno?" zvedl Kingsley obočí. Jak znal Pošuka, jeho historky měly obvykle hlubší pointu.

„To ani ve snu, kamaráde," zachechtal se Pošuk. „Skoro jsme měli v kapse povýšení, když tu najednou koukáme, že jeden strom utíká, jako kdyby mu za patama hořelo. Úplně nám to přestrojení zkazil."

„To musel bejt blb jak Dawlish," odtušila Tonksová.

„Nene, on to byl moc fajn chlapík a ani žádný hlupák. On nám to hned po skončení cvičení vysvětlil: ,Lidi, já tam stál, jak jste mě namaskovali. Ani jsem se nehnul, skoro jsem ani nedýchal. Když tu najednou přišli a postavili se vedle mě dva mlaďáci a začali se líbat. Já stál jakoby nic. Pak o mě ten frajer tu kočku opřel a začali si užívat. No, já pořád stál, ani jsem se nehnul! Říkal jsem si, že přeci něco ustojím. Ale když mi ten idiot chtěl do řiti z lásky vyřezat srdce, to už jsem nedal...'"

Alastor nepokračoval. Domem číslo 12 zaburácel tak hlasitý smích, že jej jen těsně následoval vzteklý řev Siriusovy matky. Holt, jak praví klasik: ,Každá sranda něco stojí.'

A i tentokrát stojím za dnešním okénkem já.