Pošuk Moody se právě přemístil do Prasinek, kde měl na hlídce vystřídat Tonksovou. Chvíli mu trvalo, než ji našel. Stála opřená o plot a zírala do prázdna. Moody došel volným krokem až skoro k ní, ona ho ale vůbec nezaregistrovala. Nebo alespoň nedala najevo, že by si ho vůbec všimla.

„SSS, Tonksová," zasyčel na ni Moody, ale nedočkal se žádné reakce. ,Co to s ní, u všech ďasovců, je? Tomu říká ostražitost na hlídce? Vždyť by si snad nevšimla, kdyby se jí za zadek přemístil sám Voldemort?!'

„Nymphadoro Tonksová," zavrčel Moody tlumeně. Konečně sebou oslovená trhla a překvapeně zamrkala, když spatřila svého mentora stát přímo vedle sebe.

„Neříkejte mi Nymphadoro," ohradila se bezvýrazně, jako kdyby to říkala jen pro formu. Moody povytáhl obočí, když si vybavil její obvyklé bouřlivé reakce při vyslovení křestního jména. Kde je ten zápal?

„Tak hurá, žiješ," zabručel Moody sarkasticky. „Teda aspoň zatím. Jestli budeš i nadále takhle pozorná, sejme tě i ze smrtijedskýho hovna pára. To se rovnou můžeš svojí drahý tetičce Bellatrix a jejím kumpánům naservírovat na zlatým podnose."

„Tak ať," odpověděla Tonksová nesoustředěně a teatrálně rozhodila rukama. „On by si toho stejně ani nevšiml!" Zařvala náhle dramaticky a znovu rozhodila rukama. Moody protočil panenky.

„Hele, holubičko, jestli chceš vzletět, mávej víc," utrousil jedovatě. Čekal, že aspoň zasměje, ona se však dál tvářila jako vyfouknutý balónek. „Co to s tebou ksakru je?" obořil se na ni přísně. „Věčně jsi duchem nepřítomná, chodíš jako tělo bez duše, nesoustředíš se. Vždyť je válka, u všech zlomenejch hůlek! Máš povinnosti! Máš hlídat Bradavice proto, že je tam tolik neozbrojených nevinných. Takhle je fakt nechráníš a ještě ze sebe děláš ideální terč pro všechny nekalý živly, co by měly chuť tě sejmout! Tohle není bystrozorka, kterou jsem vycvičil. Tahle zvadlá onuce, co stojí přede mnou, nemá z Tonksové, kterou znám a mám rád, ani vlas!"

„To byste stejně nepochopil, Pošuku," zamumlala Tonksová mdle, jako by jí jeho plamenný projev vůbec nezasáhl.

„A ty si myslíš, že jseš na světě jediná, kdo se někdy nešťastně zamiloval?!" vyjel na ni Pošuk. Ta její letargie mu začínala opravdu lézt na nervy. Ještě se sice trochu ovládal, ale nejraději by ji popadl a klepal s ní, dokud se nevzpamatuje. A možná ještě raději by teď měl po ruce Remuse Lupina, aby mu to taky mohl pořádně vytmavit, protože takového idiota snad v životě neviděl. A to zatýkal Mundunguse Fletchera. A ještě k tomu ne jednou. Chvíli se zaobíral tím, jak by toho cvoka Remuse s gustem zcela mudlovsky nakopal do hlavy, aby se tomu klukovi konečně rozsvítilo, a pak hned do prdele, aby se z ní zvedl a začal konat. Vždyť na ty dva už se nedá koukat.

„A vám už se to snad někdy stalo?" zeptala se nevěřícně. Byl to první projev zájmu. Přišlo jí to tak nemožné, že ji to vytrhlo z letargie. Svého mentora znala jako nedůvěřivého, ranami osudu ze všech stran omláceného veterána. Jak by se ten chlap, který nevěří skoro nikomu ani pozdravení, mohl nešťastně zamilovat?

Moody se zaradoval. Sice se mu moc nelíbilo, jakým směrem se hovor stáčí, však taky tohle ještě nikomu nikdy neřekl. Na druhé straně Tonksová pro něj byla téměř jako dcera a v rámci dané situace usoudil, že je to potřeba. Navíc, i kdyby to snad chtěla někomu vytrubovat, až jí bude líp, což nepředpokládal, nikdo by jí to nevěřil.

„Tak já ti něco řeknu, holčičko. Takovou revoluční myšlenku. Já jsem nebyl vždycky ten starej bručoun, kterýho znáš. Tobě to může snad připadat divný, ale taky mi bylo pětadvacet..."

„Fakt?" odsekla ironicky Tonksová se slabým náznakem svého obvyklého já a Moodyho zasvrběla dlaň, že by jí jednu výchovnou střihl za ucho, přestože přesně tohoto chtěl dosáhnout.

„Chceš si to vyslechnout, nebo do toho budeš furt kecat?" zamručel Moody.

„Jsem jedno velký ucho," ujistila ho Tonksová, kterou skutečně zaujal. Přísně se na ni zamračil, a tak předstírala, že si zamyká pusu na zámek a zahazuje klíč. Moody znovu zakroutil očima a zamumlal cosi o trdlu, opřel se o plot, u kterého stáli, a začal vyprávět.

„Bylo mi čerstvých pětadvacet a jí zhruba stejně. Potkali jsme se u Děravého kotle. Měla kudrnatý, hnědý vlasy do půl zad, hnědý oči a nohy až k mejm uším. Pracovala tam jako servírka, takže jsem se na nějakou dobu stal častým hostem. A jednou takhle souhlasila, že se mnou půjde na večeři. A pak do divadla, a pak na procházku... no a než jsem se nadál, tak jsme spolu bydleli. Byl jsem šťastnej jako blecha v psím kožichu.

Po pár měsících jsem začal dost silně uvažovat o tom, že bych z ní udělal paní bystrozorovou. Snad to bylo trochu narychlo, ale tehdy mi to tak nepřišlo. Jenomže jak to tak bejvá, když je člověk spokojenej, dřív nebo pozdějc, a z mý zkušenosti spíš dřív, se něco podělá. Začala bejt divná, já si nejdřív myslel, že tuší, že ji chci požádat o ruku a nechce se jí do toho. Začala se ode mě jakoby odtahovat, odcházela neznámo kam, odcházela do práce dřív a vracela se později... Postupně jsem si začal myslet, že má někoho jinýho. Žárlivost mě tak žrala, že jsem se jí jednou pověsil na paty..."

„A zanášela teda?" zeptala se Tonksová napjatě.

„Něco horšího... nezanášela, ale vynášela," odpověděl Moody s náznakem smutku v hlase.

„To nějak nepobírám," poškrábala se Tonksová za uchem hůlkou, což byla z její strany jasná provokace.

„Tak zmlkni a já ti to vysvětlím," opáčil Moody

„Scházela se mudlovském Londýně s nějakým chlápkem... Zkrátím to, proklepl jsem si ho a zjistil, že je to její nevlastní bratr, o kterým se mi tak nějak zapomněla zmínit. Jméno Mulciber mi tehdy sice ještě nic moc neřeklo, ale tobě už je jasný, odkud vítr fouká..."

„Kurvafix," vyjekla Tonksová. „Chcete říct...?"

„Správně, jedná se tatíka toho Mulcibera, kterýho moc dobře známe. Patřil k prvním Smrtijedům," vysvětlil Moody ztěžka.

„Zdá se, že jablko nepadlo daleko od stromu, co?" okomentovala to Tonksová. Moody jenom přikývl, na tohle se nedalo nic říct. „To je fakt hustý..."

„No, to je. Ale to není všechno," odpověděl Moody a pokračoval ve vyprávění.

„Chvíli jsem řešil, co s tím a jak se k tomu postavit. Pak mi jednou ujely nervy a do toho kyselýho jablka jsem prostě kousnul. Všechno jsem to na ni vysypal. Svoje obavy, podezření, všechno to, co mě žralo. A ona to nepopřela... Přiznala se, že ji na mě nasadili, že to od začátku byla bouda, aby mohla vynášet Smrtijedům. Já jsem jí sice do detailu všechno nevyprávěl, nicméně ani jsem si nedával pozor na pusu, prostě jsme se normálně bavili o práci. Nicméně občas jsem si domů donesl nějakej spis nebo jinou práci, abych na to mrknul v klidu o víkendu... no zkrátka, o tom, co se děje u nás na oddělení byla slušně informovaná. Prakticky se mi vysmála do očí. Chtěl jsem ji zašít, ale nedokázal jsem to udělat. Přes to, co mi provedla, jsem nedokázal snést myšlenku, že by ji předali mozkomorům... Nemohl jsem jí to udělat... Nechal jsem ji utéct s podmínkou, že už mi nikdy nepřijde do cesty..."

„A víte o ní něco? Je na svobodě, nebo?" zeptala se Tonksová se zatajeným dechem.

„Taky ji znáš.... Jako paní Yaxleyovou," řekl Moody sotva slyšitelně.

„A do prdele," pronesla Tonksová a položila svému mentorovi a opřela se mu hlavou o rameno. „Moc mě to mrzí, Pošuku..."

„To mě taky," zabručel Moody.

„Musel jste ji opravdu hodně milovat," poznamenala Tonksová. Znala Pošuka jako přísně zásadového člověka a nedovedla si představit, že by jinak nechal odejít někoho, kdo spolupracuje se Smrtijedy, i když samozřejmě tenkrát ta situace nebyla zdaleka tak vážná, Smrtijedské hnutí bylo tehdy ještě v plenkách.

„Byl jsem mladej, měl jsem hlavu ještě plnou ideálů a představ o lásce, srdce ze zlata, ptáka z kalený oceli..." ztratil se ve vzpomínce Moody.

„Jo, a mozek z krupicový kaše, soudě podle posledního výroku," smečovala bryskně Tonksová, která evidentně pookřála.

„Hele, nejseš nějaká drzá?" zamručel Moody a naučeným pohybem jí střelil jednu za ucho. Tonksové v krku zabublal smích a Moody se k ní nakonec přidal. Vždyť přesně tohohle chtěl koneckonců docílit. A zdálo se, že se mu to podařilo. Tonksová sice pořád vypadala trochu přepadle a její vlasy měly stále nudný hnědý odstín, poprvé po dlouhé době se však zase smála a za jejími drzými poznámkami vykukovalo její původní rozpustilé já. Její problémy se sice nevyřešily, a navíc jí bylo skutečně líto Pošukova zlomeného srdce, ale přesto všechno se cítila o trochu lépe při vědomí, že na to není sama. Ne nadarmo se říká, že sdílená starost je poloviční starost.

Dnešní sbližovací moment Dory a Alastora jsme pro vás s Apolenou sepsaly společně, protože zbožňujeme tu dynamiku mezi nimi dvěma.
A věnujeme ji 1queenofstory ❤️