Čekat dnes, až mí páníčci konečně usnou, to bylo nekonečné a já měl co dělat, abych radostným kňučením, nebo třeba vrtěním ocáskem nedal najevo, co všechno dneska v noci s mým novým kamarádem Pavoukem plánujeme. Konečně se však i poslední světlo v domě s cvaknutím zhaslo a já věděl, že je můj čas. Teď už se jen v tichosti dostat na zahradu a doufat, že na mě bude můj nový přítel čekat v kůlně, přesně jak jsme se domluvili.

Venku bylo úplné ticho. Jen několik pouličních lamp napříč vesnicí osvětlovalo jinak hustou předvánoční tmu a na kožich mi padaly malé bílé vločky. Přeběhl jsem zahradu a čumáčkem drcnul do pootevřených dveří kůlny. Se zavrzáním se otevřely a já mohl vstoupit dovnitř.

V kůlně to vonělo čerstvě nasekaným dřívím a také spoustou dalších zajímavých věcí. Polovinu nástrojů jsem tu ani nepoznával, ale některé naopak jo, třeba tu zvláštní konstrukci se sedátkem a dvěma koly, na které jezdíval pošťák až sem k nám. V kůlně byla tma jako v pytli, světlo sem dopadalo jen skrze úzké škvíry v prknech a všechno tu vypadalo o dost větší, než ve dne. Než jsem se však mohl začít bát, ozval se můj kamarád Pavouk.

„Tady jsem," špitl na mě odkudsi shora a hned se spustil dolů na tom svém laně, kterému on říká pavučina.

„Sedni si mi na hřbet," vyzval jsem ho, protože jsem usoudil, že by mi asi těžko stačil, kdybychom běželi vedle sebe. Pavouk poslechl a my mohli vyrazit.

Když jsme dorazili k plotu, protáhl jsem se opatrně mezi dvěma uvolněnými plaňkami a už jsme utíkali přímo do vesnice. Minuli jsme našeho společného přítele sněhuláka a zamířili k betlému, který jsem chtěl Pavoukovi ukázat. Bylo to krásné, uhánět noční tmou, kolem ztichlých spících baráků a povídat si o tom, co všechno jsme už letos před Vánoci zažili. Jak jsme se jeden i druhý přistěhovali do domu na konci vesnice, jak jsme oba poznali první sníh, stavbu sněhuláka, sáňkování, cukroví, díru v ledu na rybníce, i vánoční stromek, u kterého jsme každý poznali nového kamaráda. Pavouk mi pověděl i o své snaze napsat pro hmyzí říši svou novou Příručku a já mu už nyní mohl slíbit, že se mu dílo podaří. Ještě pořád jsem nevěděl, co to je štědrovečerní noc, ta měla nastat až zítra, ta naše, zvířecí, však dost možná nastala už teď. Za posledním ohybem cesty se objevil můj oblíbený betlém.