Když se v mezeře mezi větvemi objevil psí čumák a dvě velké černé oči, napětím jsem ani nedýchal. On mě opravdu někdo slyšel. Čekal jsem, jestli začne čekat a prozradí mě, nebo jestli mě rovnou na místě slupne jako malinu, ale nakonec se nestalo ani jedno. Namísto toho si mě ty dobrácké oči dlouho, dlouho prohlížely a potom ten pes jen tichounce zavrněl: „Jak se jmenuješ?"

To mě vyvedlo z míry. Mají obyvatelé hmyzí říše vůbec nějaká jména? Možná že včely nebo mravenci ano, ale u nás, pavouků, jsem si tím už úplně nevěděl.

„Jmenuju se Pavouk," řekl jsem proto jen. Jemu však očividně odpověď stačila, celý se rozzářil a hned mi odpověděl: „Moc rád tě poznávám, Pavouku, já jsem labrador Falco."„Vypadáš opravdu zajímavě, a ještě jsem tě tu nikdy neviděl, přicházíš zdaleka, Pavouku?" zeptal se hned na to a dychtivě očekával odpověď.

„Až... z daleké louky za lesem a cestou," odtušil jsem ve snaze znít jako zkušený cestovatel, „teď ale bydlím u vás na zdi v rohu."

To je úžasné, nadchnul se opět můj nový přítel, opatrně se rozhlédl po pokoji, a pak se zase potichoučku naklonil ke mně.

„Co bys řekl malé procházce venkem, jen ty a já? Ukážu ti naši vesnici a ty mi zase můžeš na oplátku vyprávět o svých dobrodružstvích. Ale nikomu to neříkej, bude to naše tajemství!" Šibalsky na mě mrkl a já se nezmohl na víc, než na krátké souhlasné přikývnutí.

Psí hlava zmizela z mezírky a já seděl ještě dlouho na své větvičce a přemýšlel, co se právě stalo. Zdá se, že jsem si našel nového kamaráda. Stačil jediný pohled z okna do té tajemné předvánoční zimy a já věděl - tu tajnou výpravu si nesmím nechat za žádnou cenu ujít. Pokud mám někdy sesbírat ty nejcennější kousky do své Příručky pro hmyzí Vánoce, bude to právě na takové výpravě.