Vánoce se den za dnem blížily a blížily, až zbývalo jen posledních pár nocí do té nejkouzelnější v roce. Kolem mě se dělo čím dál víc nových věcí, a já už je ani nestíhal sledovat. Nejen ty, o kterých jsem už vyprávěl, přicházela i spousta dalších vánočních zvyklostí, panička upekla cukroví, páníček zase dovezl z města živý stromeček a děti ho potom vyzdobily. Přípravy na vánoční svátky byly zkrátka v plném proudu, ale ke mně se zatím vytoužená nálada nedostavovala. Čím víc příprav totiž probíhalo, dárky, cukroví, úklid, stromeček, tím méně času jako by měli lidé ve smečce na mě. Nechtěli si už hrát tak často, jako dřív, většinou mi jen hodili skákavou kuličku, anebo mě pustili ven na zahradu, abych se zabavil sám. Zpočátku to šlo, ale postupem času mě i ten sníh začal nudit. S tím bílým práškem si sice jeden doopravdy užije zábavu, ale lepší to je stejně vždycky s někým do party.

Ležel jsem jednoho večera u krbu pod stromečkem se zbytkem svojí smečky a poslouchal jednu z mnoha těch písní, které člověk vymyslel přímo pro tento svátek. Říká se jim vánoční koledy. Před chvílí jsem si dohrál se skákací kuličkou, lépe řečeno mi ji páníček sebral, když jsem při honičce s ní málem porazil stromek. Chápal jsem, že to mohlo také skončit pokáráním, ale i tak jsem teď nemohl dělat víc, než jen ležet a koukat před sebe.

Když jsem zrovna přemýšlel, jestli by takové krbové plameny jedly i něco jiného než dřevo, ozvalo se ze stromku sotva znatelné zašustění a hned na to se jedna z barevných koulí, zavěšených na ozdobeném stromku, poroučela na zem. Rozhlédl jsem se po zbytku své smečky, ale nikdo si toho nevšiml. Nedá se tedy nic dělat, musím to prozkoumat sám.

Zvedl jsem se z podlahy a opatrně obešel stromek ze strany, odkud jsem zvuk zaslechl. Strčil jsem opatrně svůj čumák mezi větvičky a nahlédl dovnitř. Z místa, kde předtím visela ozdoba, se na mě se strachem upínaly čtyři páry očí.