Ač jsem se rozhodl poodkrýt význam lidských Vánoc, první dobrodružství jsem zažil ještě dávno před nimi. Bylo však natolik zvláštní, že jsem se ho také rozhodl zaznamenat, snad jako zajímavost, možná jako varování, sám totiž nevím, co si o tom vlastně myslet. Dopřával jsem si zrovna odpoledního šlofíka ve svém oblíbeném růžku, když obloha z minuty na minutu potemněla a společně s ní i celá místnost. Co se to stalo? Rozhodl jsem se vyrazit na průzkum, abych to zjistil.

Natáhl jsem svoje lano a opatrně se spustil dolů na stolek. Kromě skličujícího šera jsem nikde nic neobvyklého nezahlédl, když jsem však učinil první krok vpřed, za mnou něco nepřátelsky zapraskalo. S hrůzou ve všech osmi očičkách jsem se otočil a... u všech včelích pláství, co to je?! Zíral na mě děsivý obličej a v očích mu planul děs. Okamžitě jsem vzal všechny své nohy na ramena a utíkal se schovat za nejbližší svíčku v očekávání věcí příštích.

Nastalo hrobové ticho přerušované jen pravidelným praskáním. Až po notné chvíli jsem se odvážil vylézt ze svého úkrytu a opět pohlédnout do očí té stvůry. Místo ní jsem však našel jen vydlabanou dýni se svíčkou uvnitř. To jsou ale hloupé vtipy!

Nakonec jsem našel ještě několik podobných dýní venku na zahradě, a k tomu všude možně hromady zapálených svíček.

„Veselý Halloween!" křičely potom děti po návratu ze školy na své rodiče a já pochopil, že je to další z lidských svátků, a to rozhodně ten nejděsivější.

„Lidé jsou zvláštní," říkal jsem si, když jsem zpoza komína sledoval děti, jak ve strašidelných hábitech křižují ve skupinkách vesnici a dostávají výměnou za krátkou říkanku sladkosti.

Málem jsem při něm sice vypustil duši, ale jinak na mě temné dekorace osvětlované strašidelnými dýňovými obličeji udělaly dojem. A proto vám říkám, nebojte se Halloweenu, i když je to strašidelný svátek, má totiž své kouzlo, a když budete stateční, třeba také dostanete nějakou tu sladkost.