Dnes nám do vesnice přibyla nová atrakce. Už od rána se k nám sjižděly ty velké řvoucí kovové potvory, kterým lidé říkaly dodávky, a vozily sem nejrůznější bedny a další věci, které zase jiní lidé brali a začali z nich stavět něco, co jsem nepoznával. Chtěl jsem všechno hned očuchat a prozkoumat, ale páníček pro mě neměl pochopení.

„K noze, Falco, nebudu tu mrznout hodinu," zakřičel na mě a já věděl, že nemá smysl se s ním dohadovat. Musel jsem tedy hned vyrazit za ním a všechny bedny nechat napospas osudu.

Večer jsem se nemohl dočkat, až konečně vyrazíme na procházku. Ty bedny přeci musely skrývat nějaké tajemství, a já ho chtěl za každou cenu vidět! Byl jsem celý nervózní a chvíli neposeděl, až mě musel páníček několikrát napomenout. Nakonec se ale přeci jen zvedl od toho zvláštního černého okna, na které vždy celá rodina fascinovaně hledí, a za chvilku už jsme vyráželi ze dveří.

Nedočkavě jsem hned vyrazil napřed, a když jsem se dostal na dohled k našemu náměstíčku, nevěřil jsem svým očím. Oni tu postavili nový dům! Dokonce už ho stihl i někdo obydlet, to jsem viděl už zdálky, když jsem však dorazil blíž, byl jsem zmaten. To nebyli lidé, ale figuríny. A bylo tu opravdu všechno možné. Na slámou podestlané podlaze tu stál celý houf ovcí, i s pastýřem a psem, který vypadal úplně jako Brita, k tomu tu stály dvě postavy s křídly na zádech, které mi hned připomněly jednoho ze tří záhadných návštěvníků, kteří se objevili u nás doma na začátku zimy. Úplně u baráčku potom ještě klečely tři zvláštně oblečené postavy. Hned jsem věděl, že ty postavy nebudou z našich krajů, ale i tak mě to překvapilo, nebude jim v tom u nás zima?

Ohlédl jsem se a zjistil, že můj páníček je ještě pořád dost daleko. To mi dodalo odvahy a když se nikdo nedíval, zalezl jsem opatrně ještě dovnitř do domečku. Bylo to tu poměrně malé a ponuré, a vůbec to tu nevypadalo jako místo, kde by normálně bydleli lidé. Přesto tu nějací byli. Přímo mezi krávou a oslem tu stáli rodiče a před nimi potom v jesličkách děťátko. Hned tu na mě dýchla zvláštní tajemná atmosféra. Nevěděl jsem, co je celá tahle věc zač, ale vypadalo to opravdu nádherně. Máme my psi také něco takového?

Na prozkoumávání toho malinkého příbytku mi bohužel nezbyl čas, páníček už také dorazil na náměstíčko, a já musel rychle ven, než mě tu najde.

„Tak už nám sem dovezli betlém," sděloval potom zbytku smečky, když jsme se vrátili a já zpozorněl. Potichu jsem seděl a poslouchal, jak se o tom baví, a tak jsem se dozvěděl, že to není klasický domeček, ale chlív, že uvnitř stojí Josef a Marie a to dítko před nimi, že je Ježíšek, který nosí hodným dětem dárky. Nevěděl jsem, jak to může takové malinké dítko zvládat, ale že je kouzelné, o tom jsem nepochyboval už od té chvíle, kdy jsem ho viděl.

Od té doby jsem ho navštěvoval každou procházku a už jsem se nemohl dočkat Vánoc. Nosí Ježíšek dárky i hodným psům? To jsem netušil, ale vsadil bych svůj nejoblíbenější tenisák, že ano. Vždyť už jsme teď byli s Ježíškem kamarádi, a já jsem navíc nejhodnější pes na světě!