O dnešním dni k nám zavítala opravdu zajímavá návštěva. Mám návštěvy rád, a už dávno jsem se naučil, jak se má v takovou chvíli správný pes chovat. Když kupříkladu přijde na návštěvu teta Lucie, musí se hned jako o překot vrtět ocáskem a taky trochu mazlit. To potom dostanu podrbáno za ouškem a do misky mi přistane nějaká ta dobrota. Když naopak přijde pošťák, musí se na něj začít hned zuřivě štěkat a ukázat mu, kdo je tu pánem. Přeci nebudu toho vousatého pána v protivném tmavě modrém mundúru pouštět na zahradu. Mé smečce se to moc nelíbilo, páníček se na mě dokonce koukal dosti zle, ale svůj účel to nakonec splnilo, pošťák nám od té doby radši nechává všechno v rouře, kterou páníček přidělal na plot zvenku.

Dnešní návštěva ale byla úplně jiná. Prováděl jsem právě, jako každý večer, povinnou večerní obchůzku po zahradě, když se zdálky ozval řinčivý zvuk. Jak kdyby kov narážel o kov. A znovu. A znovu! Byla ve mně malá dušička, a tak jsem se hned sebral a pelášil jsem zpátky do baráku. Doufal jsem, že budu u své smečky v bezpečí, ale to jsem se pěkně mýlil. Během chvilky se otevřely dveře a v místnosti nás bylo najednou o několik více.

Jako by vystoupily ze samotné noci, stály tu před námi tři záhadné postavy: Stařec o berli, oděný do zvláštního bílo-červeného pyžama, sněhově bílá dívka s křídly na zádech a mužíček černý jak tma za okny, vybavený hrubým pytlem se záplatou a řinčícím řetězem. Zvlášť poslední z trojice opravdu zajímavě voněl, ale já se neodvážil přistoupit blíže a očuchat ho, co kdyby mě strčil do toho velikánského pytle a já už nikdy znovu neviděl svou smečku?

„Blblblbl, jestlipak jste byly dětičky hodné?" ptal se ten mužíček dětí, ale to už je předběhla sněhobílá dívka: „Ale nech toho, ty čertisko, toto jsou hodné děti, vidím jim to v očích."

„Jestli je to pravda, tak bych tu pro vás něco měl," řekl pak hlubokým hlasem stařec a rozdal oběma dítkám po jednom nacpaném pytli. Taky bych chtěl dostat takový obrovitánský pytel plný pamlsků, ale mé smutné zakňučení zaniklo ve vzdalujícím se řinčení řetězu. Už jsem se smířil, že jsem letos asi nebyl hodný pes, když se dívka ještě naposledy otočila a předala něco mé paničce.

„On byl jistě také letos hodný," usmála se a já hned věděl, že myslí mě. Ocásek se v tu chvíli roztočil jak vrtule a já už jen těžko skrýval svou nedočkavost. Já ale teď věděl, že jsem hodný pes, a tak jsem to vydržel, až dokud ta miska plná lahůdek nepřistála přede mnou. A že teď musím nad tou hromadou libových párků uznat, že být dobrý pes se opravdu vyplácí.