Když jsem přišel na svět, panovala kolem mě jen černočerná tma a ticho. Jediné, co mi fungovalo, byl můj čumáček. Ten cítil už tehdy, ale moc věcí ho nezajímalo, pouze vůně mléka, kterým mě vždy maminka lákala k jídlu. Jídlo, to je dobrá věc, nemusel jsem si na něj zvykat dlouho, i když už dávno nesaju maminčino mléko, pořád mám jídlo rád.

Tehdy to zabralo několik dní, než mě kromě jídla začalo zajímat i něco jiného, a v tu chvíli se mi, jako na zavolanou, rozlepila očka i ouška. Páni, kolik nových věcí jsem v tu chvíli poznal, a chtěl jsem jich poznat víc a víc. Už mě nebavilo ležet v košíku, chtěl jsem prozkoumávat, poznávat a... ochutnávat.

Velmi brzy jsem zjistil, že okusovat lístky květin, anebo dřevěnou nohu stolu není úplně ono. Jednak mi to nechutnalo, a také jsem za to dostal od páníčka za uši. Páníček - to slovo mě naučila maminka. Vysvětlila mi, že to je člověk, a že to s námi myslí dobře. Že díky němu máme co jíst a kde spát, že nám dává lásku a my mu ji zase vracíme. Říkala mi ale také, že si nemám tolik zvykat, že já prý brzy i se sourozenci pojedu na velký výlet a na jeho konci mě bude čekat nový páníček. A tak to také skončilo, za pár týdnů přijel můj nový páníček i s paničkou a všichni jsme si hned padli do oka. Prohlédli si mě, pomazlili se se mnou a za týden se vrátili znovu, aby si mě tentokrát odvezli s sebou.

Mé nové obydlí leželo na samém okraji vesnice, u lesa. U všech psích ocásků, kolik tady bylo nových věcí k poznávání! Nemohl jsem se dočkat, až je všechny postupně prozkoumám. Škoda ale, že jisté věci zůstaly stejné, za okusování kytek jsem totiž dostal za uši i tady, až se mi hlava zatočila. Počáteční neúspěchy však ještě nikdy žádného psa neodradily. A mě také neodradí! Jednoho dne poznám všechno, s čím si půjde hrát, a co půjde ochutnat. A proč s tím nezačít rovnou hned? Výprava za poznáním a dobrodružstvím může začít!