Hned dalšího dne na mě padla tíživá nálada. Nebavilo mě upravovat síť, ani sepisovat další kapitolu své příručky, a dokonce i ten sněhulák venku, se kterým jsem se naučil tak hezky vycházet, se na mě teď jen nehezky šklebí a nejradši bych na jeho okně stáhl roletu, kdybych ovšem nebyl tak malý. A tak jsem celý den jen tak proležel, prochodil od ničeho k ničemu, prospal. Ani ti lidé dnes jako naschvál nic zajímavého nedělali.

Nakonec jsem si vylezl až nahoru za komín a dlouho, dlouho sledoval nedaleký les. Někde na jeho pravé straně se pod sněhem vine úzká cestička, která vede po celé jeho šíři až tam, na louku u potoka. Tam jsem se někdy na jaře narodil a strávil jsem tam dlouhé měsíce svého života. Začínalo mi to chybět. Možná bych se měl na tu louku vrátit, třeba nejsem ten nejpovolanější, kdo by měl dát dohromady příručku o hmyzích Vánocích. Stýskalo se mi po všech mých kamarádech, po starém křižákovi, včelích bratrech, a dokonce i po té zlomyslné mouše, která se vždycky s výsměchem vyhnula všem mým pastem.

Až k večeru jsem se rozhodl opět zalézt do vánočního stromku a sledovat zpoza tmavě modré koule plameny v krbu. Neklid mě však stále nepřecházel. Všemožně jsem se ve stromku vrtěl a házel sebou, až jsem drcnul do koule vedle sebe. Ta se uvolnila z větve a - u všech kapek rosy - jaký ta nadělala rámus, když dopadla na dřevěnou podlahu. Hrůzou jsem ani nedýchal. Snad to nikdo neslyšel! Ani jsem tu větu nedomyslel a už mě mezerou mezi větvičkami sledovaly dvě obrovské tmavé oči.