Už mnohokrát se Slunce s Měsícem vystřídaly na obloze od doby, co jsem se sem přestěhoval, a dodnes svého rozhodnutí nelituji. Původně jsem žil na louce, na tři kobylčí skoky od lesa, se svou sítí nataženou od pampelišky k jitrocelu. Dařilo se mi vcelku dobře, ale nebyl to život pro mě. A když mi potom jednoho dne obří kapka ponechala ze sítě jen pár vlajících cárů, došlo mi, že je čas na změnu.

Od starého křižáka sídlícího v kopřivách u cesty jsem se dozvěděl, že ještě párkrát slunce zajde za kopce daleko na obzoru a nastane doba dovolených i stěhování. Lidé tomu říkají babí léto.

Upletl jsem si tedy tu nejpevnější síť, co jsem dovedl, sehnal si od vynalézavých mravenců letecké brýle a hned prvního leteckého dne se společně s desítkami dalších pavoučků vydal na cesty. Má výprava mě zavedla až sem, k osamělému baráku na hranici lesa, na samém okraji nevelké vesnice. A tady teď žiju, jsem spokojený a nic mi nechybí. Společnost lidí se mi stala domovem a ti mě ani na moment nepřestávají překvapovat. Navíc se pomalu ale jistě přiblížil poslední měsíc v roce. Z doslechu vím, že mu lidé říkají prosinec a děti se na něj těší, zatímco ti dospělí nadávají víc než obvykle. Proč se tak děje, nevím, ale rozhodně cítím, že něco tajemného visí ve vzduchu. Tajemného a krásného. A tak jsem se rozhodl, že jako zkušený cestovatel opustím svůj útulný kout v místnosti s krbem a vydám se na další dobrodružství, abych pro všechny další hmyzí generace zaznamenal, co to ten prosinec vlastně je.