Ptáci nad nimi zpívali. Listy ve vánku jemně povlávaly. Slunce svítilo a hřálo. Byl krásný den. Všechno bylo perfektní. Kůra stromu, o který se opíral, ani trochu netlačila. Otočil stránku knihy a podíval se do klína. Jeho manžel tam ležel, točil mezi prsty čtyřlístkem a usmíval se.

Na okně seděla kočka a byl krásný teplý den.

A on se cítil... skvěle.

Zahýbal palci u nohou a užíval si, jak ho tráva mírně chladí. Byl to nápad jeho manžela být bosky. Nelitoval.

"Severusi?"

"Ano?"

"Jsme šťastní, že jo?"

Uchechtl se. "Nevím jak ty ale já určitě."

"To je dobře." Povzdechl si.

Prohrábl se mu čupřinou vlasů. Nikdy nevydržela učesaná. Pohladil ho po čele, kde měl ustarané vrásky. Přejížděl po nich prsty tak dlouho, dokud se nevyhladily.

"Jsme šťastní, viď?"

"Ano," souhlasil. Sklonil se a krátce mu políbil čelo bez poskvrnky.

"Nepřijde ti, že jsme moc šťastní?"

Zvedl obočí. Zvláštní otázky. "Existuje něco jako být moc šťastní?"

"Nemáš ale pocit, že je to i tak... moc?"

"Ne," odpověděl jednoduše. "Proč? Máš snad takový pocit?"

"Trochu." Přiznal. "Pořád čekám, co se pokazí." Podíval se na Severuse. Oči se mu pomalu zalévaly slzami. "Co když neumím být šťastný?" zašeptal skoro neslyšně. "Proč mi to nestačí? Chtěl bych, aby bylo všechno v ..." odmlčel se. Nedořekl to. "Jsem špatný člověk?"

Pohladil ho po nose. "Ne. Nejsi." Zastavil se na špičce. Zamyslel se. "Někdy... je těžké dovolit si být šťastný. Jako bychom zapomněli, že můžeme být šťastní. Že už nemusíme trpět a trápit se. Už nemusíme bojovat. Můžeme žít." Nevěděl, kde se ta slova v něm berou, ale Harry visel na každé jeho hlásce. Pomalu, tak, aby si jeho muž uvědomil váhu toho, co říká, pokračoval: "Jen si to dopřej. Užij si to. Zasloužíš si to. Odpočívej."

Harry pomalu zavřel oči a jedna slza mu stekla po spánku dolů do vlasů. "Dobře," zašeptal.

Severus ji svému muži opatrně setřel. "Dovol si to. To je všechno. Podívej se na mě," začal.

Harry poslušně otevřel oči, i když to Severus myslel jen obrazně.

"Koukni se kolem nás. Slunce svítí. Vítr vane. Kočka i pes jsou spokojení." Zhluboka se nadechl nosem a Harry ho napodobil. "Není tohle skvělé?"

"Je," připustil Harry.

"Chtěl bys něco víc? Řekni."

"Ne," zavrtěl hlavou. "Všechno je perfektní" zašeptal. "Cítím se dobře."

Usmál se. "To jsme dva."

Jeho manžel se pomalu zvedl a klekl si před něj. Seděl si na patách a měli tak oči stejně na stejné úrovni. Vypadal už mnohem klidněji. Chytil ho za ruce. Ale až potom, co Severus opatrně založil knihu jeho čtyřlístkem.

Zvedl obočí a čekal, s čím přijde jeho muž tentokrát.

"Děkuju ti. Za všechno," řekl jeho muž důležitě. "Ze srdce ti děkuju. Za všechno, co jsi udělal."

Usmál se. "Není zač."

"Ale je," nedal se Harry a stiskl mu ruce. "Myslím to vážně. Děkuju."

Chytil ho za bradu a podíval se mu do očí, aby Harry viděl, že ho vážně bere. "Dobře. Rádo se stalo a děkuji ti za tvá slova."

Jeho manžel se usmál, jako by mu spadl kámen ze srdce. "Opravdu si toho vážím," řekl tiše.

"A já si vážím tebe." Ať se s tebou děje, co se děje, ty můj malý idiote... No, někdo z nich dvou asi musí být ten citlivější a mít různé výlevy. Aspoň, že to není on.

Harry si poposedl na patách. "Severusi?"

Potlačil úsměv. "Harry?"

Harry se podíval na jejich dům. Severus jeho pohled následoval. Byl to krásný dům. Měl štěstí, že v něm mohl žít.

"Chceš tu se mnou být už napořád?"

Zvedl obočí a usmál se. "Kde jinde bych byl?"

Harry zaváhal ale stiskl ho a pokračoval: "Vážně to chceš? Být tady? Se mnou?"

"S kým jiným bych tady byl? Vzal jsem si přeci tebe."

"A vzal by sis mě znovu?"

Odevzdaně potřásl hlavou. "Vezmu si tě, kolikrát budeš chtít. Ale je to nutné?"

Harry se usmál. "Ne, asi ne." Ale Severus asi řekl něco správně, protože mu Harry vylezl na klín a položil mu ruce na ramena.

Tohle si nechá líbit.

"Chci být s tebou," zašeptal Harry, jako by to bylo to největší přiznání na světě.

"Mám tajemství," zašeptal Severus v žertu. "Taky s tebou chci být."

"Můžeme takhle zůstat?" zeptal se jeho muž. "Už napořád?"

"Jak dlouho budeš chtít," řek Severus a pevně ho objal. "Jak dlouho budeš chtít." Chvíli ho jen tak držel. "I když, možná se časem bude hodit změna pozice."

Harry se mu v klíně zavrtěl a Severus přivřel oči.

"Líbí se ti to, že jo?" zeptal se Harry.

Otevřel oči a podíval se na svého muže. "Samozřejmě." Taková hloupá otázka. Chytil ho za boky a o kousek ho posunul. "Dokážeš říct jak?"

Začervenal se. Pořád se červenal. I po té době.

"Možná bychom s tím mohli něco udělat," špitl.

Severus zvedl obočí. "Ten návrh se mi líbí."

"Můžeme tady? Nechci nikam chodit. Nechci ztratit... nit. Chci tu být s tebou."

Pokrčil rameny. "Dobře. Jak si přeješ." Rozepnul svému manželovi kalhoty a pomohl mu je stáhnout dolů. A nechal ho, ať rozepne ty Severusovy.

Harry mu sáhl do kalhot a jemně mu chytil do ruky ptáka. Pomalu si s ním hrál.

Severus se pohodlněji opřel o strom a jen se na svého manžela usmíval.

Ptáci jim zpívali nad hlavami. Vítr jemně vál. Byl krásný den. A on se cítil... úžasně. Pomalu, líně, políbil svého muže. Harry si mu sedl na ptáka. Bez potíží, snadno. Vždyť to dělal už tolikrát... Mírně se na Severusovi zhoupl a dál ho líbal.

Chvíli tam jen tak byli. Líbali se. Spojení.

Jeho muž se odtáhl u něžně se na Severuse usmál.

"Chci takhle už zůstat navěky."

Severus ho políbil. "Dobře," zašeptal mu do úst. "Tak zůstaň."

Harry se mu položil na hruď a stulil se mu do náruče. Severus ho jen držel. Pořád na něm seděl. Oba pořád stejně tvrdí. Ale nevadilo to. Bylo to... skvělé. Omamné. Cítil svého muže všude a nemohl mu být blíž. Voněl svěže jako vítr, který mu jemně cuchal vlasy a jako slunce, které sušilo trávu kolem nich. Co víc si mohl přát?

Cítil se tak skvěle. Všechno bylo v naprostém pořádku.

Svět se rozzářil. Zastavil. A společně s nimi zmizel.