• • •

Z davu se opět ozvalo pár přidušených vzlyků, ale zaznělo také opatrné sborové oddechnutí. Mnozí, zvláště ti, co stáli vzadu, se domnívali, že Harry je mrtvý, ale teď se zdálo, že je jen v bezvědomí. Neodvažovali se jásat, na to byla situace stále ještě příliš špatná, ale určitá naděje, že se ještě věci zvrátí k dobrému, tu přece jen existovala, byť byla zcela nepatrná a nepravděpodobná.

„Harry Potter byl zajat. Mám nad ním neomezenou moc – a tím pádem také nad vámi. Přesto – jsem velkorysý. Dám vám teď šanci napravit svou pošetilost, s jakou jste Harryho Pottera přede mnou bránili. Ode dnešního dne vložíte svou víru ve mě." Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval silnějším hlasem, aby ho s jistotou slyšeli beze zbytku všichni: „Nyní je čas, abyste se vyslovili! Předstupte a připojte se. Nebo zemřete. Harry Potter bude bez prodlení odveden do Azkabanu, kde vyčká na svůj trest... A každý, kdo se pokusí ho přede mnou bránit, skončí stejně. Nuže – máte možnost volby..."

Jako první přešel nádvoří Draco Malfoy. V ostatních bradavických to vyvolalo smíšené reakce – v podstatě se tomu nedivili, Draco měl své rodiče mezi Smrtijedy stojícími ve čtyřstupech za Voldemortovými zády. Neuposlechnout slovo Pána zla by mělo nedozírné důsledky pro celou jejich rodinu. Na druhou stranu, rychlost Dracovy reakce všechny v hloubi srdce zabolela. Byl sice Zmijozelem, nadto nafoukaným a povýšeným, ale zejména všichni učitelé vždycky doufali, že se snad jednou přes svou vrozenou povahu přenese a stane se nejen dobrým kouzelníkem, ale také dobrým člověkem. Navíc Bradavice pro většinu studentů znamenaly druhý domov a druhou rodinu. To, že Draco nezaváhal ani na chvíli a přešel okamžitě na Voldemortovu stranu, bylo neuvěřitelně demotivující, a znamenalo to, že se Draco navždy – a dobrovolně – vzdal šance stát na straně dobra. Nejvíce jeho skutek zasáhl profesorku McGonagallovou. Jako ředitelka Bradavic byla neuvěřitelně zdrcena nejen přístupem svého studenta, ale částečně si jeho poklesnutí sama vyčítala. Měla pocit, že pro toho chlapce v Bradavicích ona ani Brumbál nevytvořili dostatečně dobrý domov, neposkytli mu takovou ochranu, aby si troufl postavit se příkazům Pána zla. Navenek na sobě nedala nic znát, nechtěla své studenty ještě víc vyděsit vlastními obavami, ale pohled jí ztvrdl a zračil její hluboké vnitřní pohnutí tím, co se právě stalo.

Po Dracově odchodu se už nikdo nepohnul – s výjimkou jedné krátké chvilky, kdy se Harry na zaprášené zemi malinko zavrtěl, ale pak v pohybu ustal i on. Bradavičtí stáli na nádvoří jako kamenné sloupy, jež jej dříve zdobily, vstřebávajíce právě utrženou ztrátu i možnosti, jaké mají oni sami. Trvalo dlouho, než se zástup u vchodu do Bradavic zavlnil a propustil mezi sebou další osamělou postavu.

Do ticha z řad bradavických vystoupil Neville Longbottom. Davem to zašumělo a několik lidí začalo plakat – Neville měl mezi nimi pověst dobrého, i když trochu zbrklého kouzelníka, ale především věrného, loajálního přítele. Hermiona se natáhla, aby se dotkla jeho ramene a snad mu zabránila odejít, ale profesorka McGonagallová stojící vedle ní ji stáhla zpátky. „Slečno Grangerová... On se rozhodl." Vyměnily si spolu pohled plný zármutku a Ron Hermionu objal kolem ramen.

Neville postupoval dopředu, kulhaje trochu na pravou nohu. V ruce držel za potrhanou krempu zaprášený Moudrý klobouk, který asi někde našel pohozený, ale zdálo se, že tu skutečnost vlastně vůbec nevnímá. Kráčel přímo vstříc Voldemortovi, v očích jakoby nezúčastněný pohled. Došel přímo před Pána zla a pohlédl mu zpříma do očí, ale jako první nepromluvil.

Voldemort se zasmál krutým, chladným smíchem. „Musím říct, že jsem doufal v někoho lepšího..." pronesl pobaveným tónem a vysloužil si tak smích Smrtijedů, i když trochu křečovitý a neupřímně afektovaný. „Kdo vlastně jsi, mladíku?"

„Neville Longbottom." Zrak měl teď stočený pryč od zajetí hadích zorniček, upřený na špičky svých ukoptěných bot, snaže se pohledem neprozradit, že si právě před chvílí všiml, jak se Harry probouzí z bezvědomí.

„No, Neville, určitě se pro tebe mezi námi najde místo..." Voldemort to však už nedořekl, protože ho přerušil nenadálý pohyb a překvapené výkřiky Smrtijedů, když Neville jediným plynulým obloukem vytáhl z Moudrého klobouku jako z pochvy meč, a vyřítil se dlouhými skoky proti mase okolostojících Smrtijedů. Jak se meč ve slunci stříbřitě zalesknul, poznali v něm mnozí bájný Nebelvírův meč.

Neville se řítil vpřed ohromnou rychlostí, běžel o život, a svůj zběsilý úprk doprovázel mohutným hlasem, když řval: „HARRY! POUTA!"

Harry, stále ještě omámený z bezvědomí, nejprve jen nepřítomně zíral, jak k němu a Hagridovi Neville běží, ale po pár vteřinách se s cuknutím vzpamatoval a pochopil, co se Neville snaží udělat. Věděl, že Nebelvírův meč dokáže zničit takřka jakýkoli materiál, a nepochyboval o tom, že to je právě to, co s ním Neville zamýšlí – osvobodit jeho a Hagrida z pout. Nevillovi zbývalo posledních pár metrů, zvedal v návalu adrenalinu těžký meč nad hlavu, jako by nevážil víc než pírko fénixe. Čtyři metry. Tři... Pak vzduch proťal výkřik.

„AVADA KEDAVRA!"