Storka na přání pro Zira-and-Cornelius

Déšť který byl dost hustý se snášel na okrovou střechu chaty ze které stekal jak slané slzy nebe, dolů na zem.  Na zem která se tvářila jakoby byla zoraná, přitom byla jen husté udupana.

Ozval se výkřik, masity výkřik plný bolesti, strachu, osoba která jej vydala musela i značně brečet. Jenomže ozval se tento výkřik a pak už bylo ticho, světlo v ložnici ještě svítilo do tmy rovné tři dny po sobě, pak nejspíš praskla žárovka. 

Panty dveří do ložnice které byli zrezivele ji uzavírali,jako krabici bez možnosti sebe menšího útěku. Dveře byli na západ zamklé ale západ byl též rezaví.

Dřevem se od té osudné doby dral kůrovec a vlést dovnitř by bylo o hubu. Navíc schody které vedli k ložnici byli steřelé. Omítka oprejskaná pohled na tuto umírající chatu bolel. 

Ale celkem to kompenzovalo okolí, okolní přiroda se koupala z jara v nati vřesově červených drobných kvítku. Koncem léta se v této kouzelné krajině objevili buď pomeranče s chutí malin,samčí. Nebo maliny s chutí pomeranče, samičí. Místni těmto květum začali říkat levandule pomsty. 

Příběh který se zde totiž udál nelze jmenovat jinak než jako odplata nazdařené pomsty,pomsty za pomstu.

Jako zub za zub.. 

Pomsta  

             Za

                 Pomstu

Jednoho sychraveho podzimního dne se mezi napůl shnilimi plody pomsty objevili nohy chlapce. Který rozhodnou chůzi kráčel po remizku dal a dal k onomu stavení.  Opojen strachem ale taky touhou vědět všechno a mnohem víc, aby se tak nějak uklidnil, piskal si. 

Dorazil k zeleně natřeným dveřím a stiskl mosaznou kliku, jen tam za prasklo. A po chvíli se od sebe dveře odtáhli. 

Rostislava, toho kluka to málem odhodilo stranou. Polkl a vešel ani ne na verandu ale rovnou do prostorné místnosti.  Okna byla zanesena prachem takže jen  zlomek světla poskytoval pohled na jistý nejspíš obývák sloučen s kuchyní. Byla zde televize, klasická kabelovka.

Počítač, drobná knihovna a nějaké ty repráky od na tu dobu populární značku. Zašla barva na zdi se loupala a v místě kde již nebyla byl odhalen "papundekl" alias dřevotříska.

Na stěnách vyseli obrazy, Rostu zaujal jeden ze zrnek kávy, mosazný rám jej sviral. 

Obraz měl vyobrazovat ženskou tvář s neklidnou a nervózní mimikou. Podíval se na kruhové schodiště už vůbec ho nezajímal obsah kuchyně. 

Den co den, noc co noc ho totiž něco táhlo do onoho domu a ona ložnice s prasklou žárovkou. Strach v té chvíli hrál absolutně nulovou možnost. Jedná noha se dotkla staršího schodu. Kdyby jen šel, přímo metl ke dveřím za které se zachytil.

Nejspíš tu Rosťa byl pokoušet štěstí už dřív, nikdy však nepřišel vybaven tak jak o dnes, měl s sebou všelijaké nástroje na otevření. Trochu si s tím pohrál a dveře otevřel objevil se v osudným pokoji.

Chtěl zase odejít když spatřil to co spatřil, v podrepu s křížekem a bybli v ruce s obličeje v posteli tam klečela kostra. 

Rostislav sáhl do kapsy pro mobil a volal na policii, zmocnil se ho zvláštní pocit ta osoba před ničím utíkala a plně otevřená čelist bylo jen důkazem toho že se zde odehrálo nějaké zvěrstvo. 

Policie se toho celého ujala a Rostislav sáhl po modré knize deníku. 

,,však mi už zjistíme kdo to byl a co se stalo." prohlásil strážník, někdo však netušil že brzy to co se stalo odhalí spíše Rostislav.