Hleděla jsem do očí vysoké dívce. Mohla být tak o hlavu vyšší než já. Nepřipadám si jako malý tvor se svými sto pětašedesáti centimetry, ale oproti ní jsem se cítila jako nedovyvinutý skřítek, jehož růst se zarazil někde na začátku.

Dívka si odhodila své tmavé vlasy na záda. Neměla namodralou kůži, ale bledou jako sníh. Lidé by ji mohli pokládat za mrtvolu, ale oproti mně měla ve tvářích trochu červeně. Z jejích rudých rtů vycházela nepatrná slova.

„Poseidone, nechť princezna Atlantská zří a pozná moc této chvíle. Pomoz mi najít ta správná slova v této minutě, na kterou jsem čekala celý svůj život. Nechť pozná svou vlastní, ale i tu sílu, která koluje v jejím rodu," dokončila své zaříkávání.

Otočila jsem se s pozvednutým obočím na Lissu. Odpověděla mi pokrčením ramen. Absolutně jsem netušila, kdo je ta dívka a kde se tu vzala. Mezi ostatními Atlanťany jsem ji ještě neviděla.

„Kdo jsi?" přitáhla jsem její pozornost zpět k sobě.

Pootevřela pusu, aby mohla odpovědět, ale zarazila se. Dlouho se rozmýšlela, co mi vlastně může prozradit.

„Jmenuji se Chantal, princezno, patřím ke Strážkyním," vysekla pukrle.

Hleděla jsem na ni se zájmem. Objevila se přede mnou další záhada, o které netuším. Královna Lioness mě varovala, že se vydávám na trnitou cestu, ze které se nemusím vrátit. I přes protesty své hlavy a srdce jsem se v tom rozhodla pokračovat.

„Kdo jsou to Strážkyně?" vypravila jsem ze sebe v šoku.

Usmála se nad tím, že něco vím. Musela jsem jí připadat vtipná, jak tam stojím s pusou otevřenou dokořán a čekám na její odpověď, jež mi může změnit život k nepoznání.

„Řád Strážkyň založila královna Lioness. Naší povinností je ochraňovat tajemství Atlantidy, pomoci ji navrátit se zpět a prozradit všechno tobě, co by ti mohlo být k užitku. Zbyla nás pouhá hrstka. Něco kolem dvaceti. Jak jsem se doslechla, hledáš třpytící se mušle."

Zaměřila jsem svůj pohled na okolní knihy. Některé z nich byly vázané v kůži, jiné někdo zabalil do hladkého papíru, který trochu šustil, když se vzal do ruky. Odhadovala jsem, která z nich by mi mohla něco říct o mušlích.

Všechny se zdály staré. Ale jak staré jsou vlastně třpytící se mušle? Pocházejí z dob, kdy vznikla Atlantida, nebo je vytvořily bohové ještě před vznikem Atlantidy? Na žádnou otázku jsem si nedokázala odpovědět.

Chantal přešla k jednomu regálu. Vytáhla z ní starou knihu. Byla zabalena v šustivém papíru. Na jejím vrchu jsem zahlédla znak či erb. V tomhle jsem se moc nevyznala. Na historii se specializovala hlavně babička. Já jsem spíše bloudila v bájích a příbězích o hrdinech. Tahle celá věc připomínala Pandořinu skříňku; nikdy nevíte, co z ní vyleze.

„Tahle kniha pamatuje samotnou Atlantidu, to vlastně všechny," spustila své sáhodlouhé vysvětlování. „V téhle ale najdeš všechno podrobně popsané. Obsahuje dokonce i mapu, kterou tolil potřebuješ ke splnění svého úkolu. Podívej se na tenhle obraz, nepřipomíná ti to něco?"

Lissa i já jsme se naklonily nad mapu. Jí brada poklesla úžasem, já jsem zůstávala hluboce klidná. Ten obraz jsem viděla na vlastní oči, jako bych tam místo ní stála já, ale Lissa to nezažila, proto byla tak udivená.

„Není to královna Lioness v den, kdy pronesla věštbu?" broukla nahlas Lissa.

Protrhla tak ticho, které tu panovalo. Ohlédla jsem se ke dveřím. Nikdo z nich nevyšel. Musela jsem se mýlit, když jsem si myslela, že slyším cizí kroky. Ale Brandon zůstával stále venku, nemohl neuposlechnout můj rozkaz.

„Dobře. Teď se pořádně podívejte sem," ukázala na jedno místo v knize.

Na obraze byla namalována královna Lioness v růžové říze. Ruce měla roztažené doširoka, stála na otevřeném balkoně. Pod ní zuřivě bouřilo moře. Každá vlna se tříštila o ostré výčnělky vystupující z chladného útesu, na kterém stál královský palác. Královniny vlasy vlály ve větru; jako plameny, které kdykoliv mohly přeskočit a vytvořit tak požár. Vnímala jsem její horoucí zář, která z ní vyzařovala, i přes její zavřené oči.

Nenašla jsem ale nic, co by se mi zdálo zvláštní. Jen v rohu balkonu se nacházel stolek. Proč by ale zpodobňoval stolek, když si dával takovou práci se zachycením královny? Proč měl pro ni takový význam? A v tom jsem to našla. Stolek byl pokrytý vyšívaným ubrusem a na něm se vyjímaly mušle.

Jen obyčejné mušle, které na první pohled ani nikdo nezaznamenal. Jejich roztřepený okraj lemoval proužek zlata. Dohromady jsem jich napočítala čtyři. Dopadaly na ně sluneční paprsky ze zlatého kotouče, který právě vystupoval na nebe, a ony se v jeho pronikavém světle třpytily.

„To jsou ony?" vydechla jsem. Uchvátily mě na první pohled. Vyzařovala z nich jistá síla a moc. Jako by tomu, kdo je drží, slibovaly, že mu splní všechna přání navzdory tomu, jak moc budou náročná a sobecká. „S pomocí nich se mohu dostat nad hladinu?"

„Ano, princezno, ale musí to být nesobecké přání, jinak ti je nesplní. Já vím, na obraze působí jinak, ale přesto může zdání klamat. Nenech se tím rozhodit. Raději je zamiř najít, oni ti pak řeknou co dál," poradila mi Chantal. Prohlížela jsem si ji teď déle než předtím.

Všimla jsem si jejích očí. Ve světle se jakoby třpytily. Jejich safírová modrá barva zářila i na dálku. Přelévala se v nich i stříbrná s fialkovou. Kdyby nechodila moc blízko k lidem, působila by jako člověk. Nikdo by nic nepoznal. Zamrkala očima. Všimla jsem si jejich zvláštního tvaru. Její zornice se rozšiřovala a poté zužovala jako slza.

„Tyhle oči," vypravila jsem ze sebe, „proč tak zvláštní tvar? Kde bych měla hledat?"

„Je to poznávací znamení. Najdu tak ostatní Strážkyně. Začni v Poseidonově chrámu, doprovodím tě," otočila se ke dveřím.

Vykročila jsem za ní. Chodila zlehounka, jako by se bála dotýkat země. Skoro se vznášela. Všichni Atlanťané jsme se ve vodě vznášeli, ale ona působila tak půvabně. Se svým vystupováním by se na princeznu hodila víc než já.

Vsadila bych se, že by se jí korunka vyjímala ve vlasech lépe než mně. Tmavé vlny jí spadaly na záda, dosahovaly jí až k pasu. Teprve teď, když jsme se propletly ven na světlo, jsem zahlédla, že si do vlasů posadila čelenku ze stříbra s květinami.

„Kolik ti je? Docela by mě to zajímalo, abych věděla, o kolik jsi starší?" pokusila jsem se navázat řeč tam, kde skončila. Zdála se mi strašně tajemná, téměř nedotknutelná. Působila vzdáleně, neustále se toulala ve svých myšlenkách.

„Nedávno jsem oslavila sedmnácté narozeniny," zarděla se. Poznala jsem že jí osobní otázky často nepokládají. V řádu Strážkyň se musely znát opravdu hluboce, když nebyla zvyklá na otázky.

Vystoupily jsme na světlo. Přede dveřmi stále čekal Brandon. Pod vousy si brumlal pěkně peprné nadávky, které ale utichly, když mě zpozoroval. Jedním krokem se ocitl u mě. Otáčel mou hlavu ze strany na stranu. Až Lissa ho přiměla, aby mě nechal v klidu vydechnout. Chantal se zatím držela opodál.

„Princezno Crystaline, jsi v pořádku, nestalo se ti nic?" přecházel okolo dveří.

Viděla jsem v jeho tváři, že by mě nejraději znovu zkontroloval, ale nechtěl, abych ho znovu okřikla. Připadala si před svou sestrou špatně. Vždy jí říkal, že by měla plnit přání svého svěřence.

„Teď jdeme do chrámu, kde jsou ukryté třpytící se mušle," obeznámila jsem ho se situací. Nic nenamítal, což jsem ocenila. Opravdu teď nepotřebuju, aby se mi vzpíral. Musela jsem dokončit to, co jsem začala.

„Crystaline?" popoběhla ke mně Chantal, aby mě dohnala. „Až mušle najdeme, jdi se vyspat, ale zítra se za mnou stav pod skalkou. Jsem si jistá, že víš, kde se to nachází. Potřebuju ti ještě něco vysvětlit, co se týká Atlantidy a třpytících se mušlí."

Přikývla jsem na souhlas. Pocítila jsem k ní vděk. Pomáhala mi, ani nemusela. Kdybych byla jí, možná bych se otočila na podpatku a nechala je, ať si poradí sami. To jsem od ní ocenila. Snažila se pomoci, jak nejvíce jí to šlo. Ve mně ještě pořád přežíval kousek zbabělce, i když jsem ho chtěla vyhnat.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Přede mnou se šinula Lissa a za námi Brandon. Ona si znuděně prohlížela okolí chrámu, ale on měl tělo stále ve střehu. Nikdy jsem ho neviděla bojovat. Ale odhadovala jsem, že by zaútočil jako kobra. Neváhal by, ochránil by mě i za cenu svého života.

Natáhla jsem ruce před sebe. Potřebovala jsem vědět, že jsem s někým spojená. Chtěla jsem cítit někoho, kdo mě potřebuje, i když o tom neví, protože jsme spojeny a nikdo nás nerozdělí. Svou sestru jsem hodlala najít, ale nejdřív proniknu skrz hladinu pomocí třpytících se mušlí.

Mělo to jeden háček. Netušila jsem jak ani kdy. Jak vůbec fungují? V knihách se stane, že hrdina zaplatí nějakou cenu za to, že použije mocnou zbraň, která mu pomůže tam, kam chce.

Mezitím, co jsem se ztrácela ve své hlavě, jsme došli až k chrámu. Dnes jsem se nezastavila nad jeho krásou. To jsem opět přenechala Lisse. Podle jejího vyprávění jsem vypozorovala, že neměla moc času na jiné činnosti kromě boje.

Nechala jsem ji, ať se v klidu pokochá. Vklouzla jsem dovnitř. Všechno odpočívalo v pokoji. Jen plameny svíček se lehce pohybovaly. Můj pohled spočinul na soše královně Lioness. Předstoupila jsem před ni a vysekla malé pukrle. To samé zopakovali i ostatní. Zrovna jsem si odhazovala zrzavé vlasy na záda, když se královna pohnula. Lissa i Chantal ji s údivem pozorovaly. Brandon na sobě nedal nic znát.

„Královno Lioness," usmála jsem se na ni. „Je to tak den, co jsme se neviděly. Přišla jsem vás požádat o radu. Doufám, že mi odpovíte. Je pro mě hodně důležitá. Bez ní se nepohnu dál."

Královnin obličej se rozzářil laskavostí, ale brzy se opět zachmuřil. „Crystaline, vím, co po mně žádáš. Ale já nevím, jestli budu moci."

„Královno Lioness," předstoupila před ni Chantal, „prokázala odvahu, laskovost a trpělivost. Už ji dál nenapínejte. Myslím, že si to zaslouží. Opravdu se musí posunout dál.

Chantal se mě zastala před královnou a ona se na ni nerozhněvala, nechala si i rozkazovat. „Tak tedy dobrá," mávla rukou. Odněkud se vynořila malá truhlička. „Užívej ji v dobrém, Crystaline Atlantská. Zachraň tento svět se svou sestrou. Osud se dal do pohybu, kola času se neúprosně točí, na to nezapomeň." 

OPRAVENO: 20.04. 2020