Vyklouzla jsem potichu z jeskyně. Snažila jsem se působit co nejtišeji, aby mě nikdo nechytil. Věděla jsem, že by mi Brandon nedovolil, abych se jen tak bez jeho vědomí vydala ven, když jsem ještě před dvěma dny ležela na lůžku bez možnosti pohybu. Vlastně jsem nevyklouzla, spíše jsem se vyplížila jako zloděj, který utíká před svým trestem. Ale já jsem nic neprovedla. Jen bych měla pořádný průšvih, kdyby mě chytili. Nic jiného ale od nich nemůžu očekávat. Snaží se mě chránit.

Podívala jsem se na nebe. Přede mnou se odehrávalo to, co jsem chtěla zažít už hodně dlouho. Toužila jsem po tom, abych mohla spatřit tuhle krásu. Východ slunce jsem pozorovala jen přes hladinu. Ani tam jsem ale nerozeznala všechny barvy, ale jen náznaky. Takové rozpité obrysy, které jsem moc nerozluštila. Barvy smíchané dohromady se zobrazily na hladině. Uvnitř toho jsem si párkrát všimla i velké žluté koule stoupající na oblohu.

Usmála jsem se na to přede mnou. Užívala jsem si, jak se mi písek lepí na mokré nohy. Křupal mi pod nohama. Do bosých nohou se mi zapíchlo i pár ostrých hrotů, které ihned odpadly, když jsem je zvedla. Ale tohle bylo skutečné. Tohle všechno nebyl sen, i když se tak zdál. Mohla jsem si klidně nabrat do ruky zrnka písku. Taky jsem to udělala.

Nabrala jsem si do dlaně hrst písku. Nebyl bílý jako ten, který se válel na pláži pro lidi. Tahle prý je odříznutá od ostatních, aby se sem nikdo z nich nedostala. Oddělili nás od nich. Proč by ne? Mysleli si o nás, že jsme zrůdy. Někteří, spíše většina, nás za to i považovala. Odtrhla jsem se od svých myšlenek a rozhodila písek po okolí. Snášel se k zemi jako sprška deště. Pár z nich mi dopadlo i do vlasů. Na pláži se rozlehl můj smích.

Teď jsem se ocitla tady. Nad hladinou. Ve skutečném světě lidí, kde neplatí žádné omezující starověké zákony. Mohla jsem se svobodně rozběhnout, aniž by mě někdo omezoval. Vypadala jsem jako blázen, ale nevšímala jsem si toho. Na chvíli jsem se ocitla sama sebou, aniž by mě někdo omezoval ve vlastních rozhodnutích.

Se zvonivým smíchem jsem se rozběhla k moři. Nikdo mi v tom nebránil. Dlouhým skokem jsem se přenesla přes zbývající metry, jež nás odlučovaly. Rozpřáhla jsem ruce a nadechla se slaného vzduchu smíchaného s tím, co přinášel vítr z města. Štípaly mě v nose. Kýchla jsem. Silná kořeněná vůně mě skoro ochromila.

Dopadla jsem do vody a zabořila se do měkkého mořského dna. Voda se rozcákla všude kolem. Zasáhla mé letní šaty, do kterých mě navlékla Astrid, a zrzavé vlasy skončily mokré. Oklepala jsem se. Kdyby tu byl někdo z mých přátel, nadával by na to, jak jsem ho zamokřila. Ale já jsem byla šťastná, protože všechno, co jsem teď zažívala, je skutečnost. Na chvíli se mohu odpoutat od problému. Ponořila jsem hlavu do moře.

Před očima se mi vyjevil celý podmořský svět. Odplavala jsem dál od břehu. Moře mi naznačovalo, kam bych neměla plavat a odnášelo mě proudem dál. Já jsem toho ale nedbala. Použila jsem svou sílu, abych se dostala těsně nad hladinu. Dva metry pod sebou jsem zahlédla slabé jiskření. Hladina mě tak varovala, ať se k ní raději ani nezkouším přiblížit, jinak dopadnu jako minule a možná i hůř. Z toho zážitku mi doteď naskakovala husí kůže.

Poležela jsem si dva dny pod pečlivým dozorem Chantal a Lissy. Lissiane mě neustále zásobovala svými čaji, ze kterých se mi motala hlava a působily na mě svými spacími účinky. Bránila jsem se, aby to do mě opakovaně necpala, ale vytáhla na mě to, že bych se takhle nepostavila ani na vlastní nohy, abych mohla jít za svou sestrou.

Teď se mi ale konečně podařilo utéct. Načerpala jsem víc energie, než jsem měla na začátku našeho malého výletu. Víc energie, než jsem za celý svůj život měla. Takovouhle by mi dokázal propůjčit jedině kámen. Ale tahle mi vydrží déle, protože ji pohání nedočkavost na to, abych konečně spatřila svou sestru. Zatím jsem ji vnímala pouze poutem a ona nevěděla nic o našem světě ani našich rodičích. Žila jako obyčejná dívka.

Vynořila jsem se na vzduch, protože mi docházel kyslík. Přede mnou se objevilo čistě modré nebe. V dálce moře splývalo s oblohou. Vypadalo to, jako by se malíři do sebe vpilo více barev. Nebo jako by moře pohltilo krev či růže. Všechny barvy se do sebe přelévaly jako jedna součást. Tvořily spolu nerozdělitelný celek.

Nechala jsem se od slunce pohladit na pažích. Byly bledé, bez života. Člověk si mě klidně může splést s mrtvolou, kdyby nevěděl, co jsem zač. Samozřejmě jsem to i očekávala. Vždyť jsem vlastně jen napůl člověk, nemám jejich zvyky a ani je neznám. Asi bude čas vystoupat nad hladinu. Jinak mě překvapí někdo, koho bych vidět nechtěla.

Doplavala jsem až tam, kam se dalo. Vystoupala jsem z vln. Voda ze mě crčela několika proudy a z vlasů mi odkapávala voda. Mokré šaty se mi lepily ke kůži a odhalovaly toho víc, než jsem si přála. Opravdu jsem teď nepotřebovala, aby mě takhle našel Brandon. Při té myšlence jsem zrudla. On ani nedává najevo city, takže výsměch z jeho strany nehrozí. Zachoval by se profesionálně, to jsem od něj čekala.

Pohledem jsem se rozloučila s mořem. Slíbila jsem mu, že se zase brzy objevím, ale nevím, kdy se mi to podaří. Nevím, kdy zase budu mít svou volnost. Teď se musím soustředit jen na svůj prozatímní úkol. Sestru za mě nikdo nezachrání, když ani netuší, jak vypadá a kde ji mají hledat. Otočila jsem se zpět a posadila se do písku.

Slunce mě hřálo do tváře. Už skoro vystoupalo nad hladinu. Pozorovala jsem, jak se zrcadlí v čisté vodě. V moři jsem žila odmala. Stalo se mou neodbytnou součástí, kdyby nás od sebe někdo odtrhl, křičela bych. Zemřela by s ním tak jedna část mé duše. Nikdo by nás neslepil zpět.

„Takže ses stihla vyplížit? Divím se, že se ti to přes Brandona podařilo," zaslechla jsem za sebou tichý hlásek.

Moc se neprojevoval, ale věděla jsem, kdo to je. Astrid občas působila dost neohrabaně, ale přesto se v jejích pohybech skrývala smrtící vášeň. Viděla jsem ji, jak se vymanila ze sevření svého bratra, když ji chytil za ruce, aby nepřekážela Chantal, když mi chtěla sundat Atlantský kámen.

V tu dobu jsem měla pootevřené oči. Vnímala jsem, ale neměla jsem dost síly, abych je otevřela úplně. Za chvíli jsem zase upadla do spánku. Astrid s tím totiž nesouhlasila, říkala, že mě kámen dokáže vyléčit sám, ale Chantal v tomhle pochybovala. Ona si o Astrid myslela, že dokáže nastavit jen bojový modus, nikoliv myslící.

Otočila jsem se k ní. Špinavě blonďaté vlasy se jí houpaly přehozené přes rameno. Spletla si je do tlustého copu. Moc času jim zjevně nevěnovala. Raději se soustředila na bojování. Její podlouhlý obličej zdobily vystouplé lícní kosti a široké čelo. Nepřipadala mi tak půvabná jako Lissa, ale její kouzlo spočívalo ve schopnosti smrtelně ublížit. Předpokládala jsem, že by v boji strčila do kapsy všechny kromě Brandona. Ta rána, kterou uštědřila svému bratrovi do břicha, se mi líbila.

Pokrčila jsem rameny a zazubila se. I když ve mně budila respekt, uvědomila jsem si, že ona ke mně cítí úctu, jaká se projevuje jen lidem z královské rodiny. K těm já patřím.

„Myslím, že bych to zvládla znovu. I když se mě snaží bedlivě střežit, tak když jsem kolem něho procházela, měl zavřené oko," práskla jsem ho.

Byla jsem na sebe pyšná. Podařilo se mi uniknout tomu, kdo se občas chová jako pán světa. On ale takový není, to mi povídala Lissa. K ní se choval v soukromí vřele. Byli spolu blízcí, spojovalo je spolu sourozenecké pouto. Ne takové, jako mám já se svou sestrou, ale to, kterému se tak jen říká. „Proč tu nejsou žádní lidé?"

Astrid kývla směrem ke žluté značce. Rozeznala jsem na ní nápis, který sem zakazoval vstup. Teď už jsem tomu rozuměla. Lidé měli povinnost respektovat pravidla. Ta jejich je ale svazovala míň než ta naše. „Je tam napsáno, že je pláž zamořená a znečištěná. Proto sem asi nesmí nikdo chodit. Snaží se nás utajit. Ne všichni si na nás pamatují. Spousta lidí o tom tenkrát nevěděla. Považují nás za zrůdy," odfrkla si.

Položila jsem jí ruku na rameno. Děsila mě. Takhle jsem ji ještě nezaznamenala. Zdála se, jako by chtěla pobít všechny, kdo ohrožují ty, které má ráda a chrání je. Nepochybuju, že by za naši ochranu klidně položila život, ale to jí nedovolím. Zařekla jsem se k tomu. Raději zemřu sama. Moje oběť nepřijde nazmar. Obětuji se pro ostatní. Pro ty, kteří nutně potřebují zpátky svůj domov.

„Jak...jak vlastně vypadá?" nakousla další pokračování rozhovoru.

Myslela mou sestru. To o ni se zajímala. Za chvíli se stane její opatrovnicí. Bude ji chránit před nebezpečím jako každého z našeho rodu. Samozřejmě, že chce aspoň náznak toho, co má od mé sestry očekávat. Ale jak ji mám popsat? Mám pouze její vzhled, když se mi její obraz promítl na hladině. Nikdo mi nedal její skutečný obraz. Pokusila jsem se ji Astrid přiblížit jen z toho, co jsem o ní zjistila.

„Máme stejnou barvu vlasů, ale ty její se kudrnatí. Její oči vypadají jako zeleně rozkvetlá louka s pablesky slunce. Podobá se více lidem, ale přesto nezdědila jejich krutost, podobá se spíše křehké panence," skousla jsem si ret. Nic víc mě nenapadalo. Snad to stačí. Ale i s těmi informacemi se Astrid spokojila. Stačilo jí k životu tak málo.

Žmoulala jsem v ruce okraj šatů z lehké látky jako vánek. Hlavu jsem skláněla k zemi a šklebila se. Šaty jsem nosila neustále, ale tyhle byly spíše pro nějakou princeznu a já jako princezna nepůsobím. Když jsem hodnotila svůj vzhled, usnesla jsem se, že mi chybí jen korunka. Musela jsem ale uznat, že má Chantal dobrý vkus.

Ani jsem nepostřehla, že se přes den stihla vyplížit s Augustynem na nákupy. Dělal jí ochranitelský doprovod. Stejně jako dokázal likvidovat nepřátele, stejně tak prý uměl pomáhat vybírat šaty. Lissa o něm často říkala, že je na tohle háklivý jako holka. Zbraní prý nemá nikdo dost, takže si z nákupů přitáhl ostrý nůž, kterému teď brousil ostří.

Přejela jsem po hedvábné látce šatů. Pro léto ideální. Nestudily mě ani mi v nich nebylo zbytečné vedro. Sahaly mi až ke kotníkům. Jejich tmavomodrá látka dodávala kontrast k mé bledé pleti, takže jsem nepůsobila jako nemrtvá. Dokonce i skvěle vypasovaly pas, protože k nim byl černý pásek. Tenký rukáv se táhl jen přes jedno rameno a vepředu se zapínaly třemi neviditelnými knoflíčky.

Chantal mi k nim opatřila i tmavě šedé sako a černé balerínky. Vlasy mi stáhla do pevného drdolu. Říkala, že tak působím více královsky a můžu se tak procházet v luxusnější části města, kde bydlí moji prarodiče. Do ruky mi strčila kufřík na kolečkách, do kterého vložila oblečení, jež nakoupila. Ani jsem nechtěla vědět, co se v něm nachází. Chci zpátky svoje šaty.

Vyhoupla jsem se z pláže na silnici. Kolem mě zběsile projelo auto. Prudce jsem se uhla a zapištěla. Řidič na mě varovně zamával. O těch pekelných zařízeních jsem už slyšela. Dokážou se řítit neuvěřitelnou rychlostí. Do reality mě vtáhl pevný stisk na mé paži. Sykla jsem.

„Princezno, nemůžete se takhle vrhat před jedoucí auta. Zůstanete zatím u mě, mou povinností je vás chránit," rozhodl nekompromisně Brandon. Ohrnula jsem spodní ret, ale raději jsem nic nenamítala. Skončilo by to hádkou s výhrou v jeho prospěch.

Chantal nám odmávla taxíka, do kterého jsme všichni nastoupili. Vjeli jsme do města. Ze všech koutů mi do obličeje zářily lampy, neonová světla a reklamy. Z jednoho klubu se ven valila rychlá a ohlušující hudba. Na zemi se válelo pár odpadků a zvracejících lidí. Nakrčila jsem nos. Letní vítr k nám otevřenými okénky donesl pach kouře smíchaný s potem. To ne. Takhle tohle tedy je slavné město, kde bydlí moje sestra?

„Crystal, až budeš chodit přes den po ulicích nezapomeň raději klopit pohled k zemi. Teď v noci to není vidět, ale ve dne se tvých očí lidé leknou. A neboj," dodala, když viděla můj výraz, „nezapomeneme, že potřebujete soukromí. Budeme se ale držet v jednom hotelu blízko ulice. Slibuji, nebudeme zasahovat do toho, co uděláš."

Přikývla jsem. Domluvili jsme se, že nám dopřejí soukromí, abych mohla být s rodinou sama. Potřebuju sestru připravit na všechno a k tomu je potřeba čas. „Vystupovat, slečinko!" zahalekal řidič.

Rozloučila jsem se s ostatními a zamířila k naleštěným dveřím. Zabušila jsem klepadlem ve tvaru slzy. Chvíli jsem čekala. Celou dobu jsem si prohlížela dům. Připomínal mi mramorový palác. Ve druhém a prvním patře čněly do prostoru balkony. Velká francouzská okna byla otevřená a přinášela do domu dostatek čerstvého vzduchu. Vilu a její zahradu ze všech hran ohraničoval plot se spirálami.

Podívala jsem se ke dveřím. O trochu se pohnuly. Někdo mě pozoroval přes kukátko. Nadechla jsem se a promluvila. „Jsem Crystaline, princezna Atlantská, dcera Soulcity," řekla jsem, když se dveře otevřely dokořán. 

OPRAVENO: 23.04. 2020