„Běž, běž!" popohnala mě Chantal a odstrčila od nich.

Bránila jsem se, ona však byla silnější. Zastoupila mi cestu, abych se nepřipojila zpět k nim. Z mlhy se vynořovaly stále další Atlanťané - nyní noví spojenci mého strýce, prince Davida. Na bledých až namodralých tvářích se jim objevily škleby. Vycenily na nás zuby zbroušené do špičky. Ucouvla jsem směrem k mým přátelům. Chantal mě zase odstrčila.

„Pokud nás chceš zachránit, utíkej směrem do města. Musíš ukončit Davidův život, jinak jsme všichni do konce našich životů ztracení. Podívej se, kolik je jich a kolik nás! Prohrajeme, pokud si nepospíšíš, Crystal!"

„Ne, raději umřu v boji než zbaběle někde ukrytá. Už jsem se schovávala dost dlouho na svůj život. Nejdříve hladina, poté lidé a pak ostrov. Pořád jste mě chránili, schovávali. Já jen splácím svůj dluh," vyzvedla jsem hrdě bradu vpřed.

Z Davidových rtů se ozval krutý smích. Chlupy na zátylku mi hrůzou vstaly a na rukách naskočila husí kůže, jako by se rázem ochladilo. Jak ironické ale, že pořád pokračovalo spalující teplo. Slunce se rychle vyhouplo nad obzor, teď se těsně pohybovalo nad našimi hlavami.

„Nádherné. Naše krásná a svědomitá Chantal se snaží nasadit svůj život za zbabělou princeznu. Jak koukám, z ní se konečně projevilo něco z její matky. Jaké překvapení nás čeká příště? Drahá Coraline konečně roztaje a projeví city? Vlastně vám chybí do skupiny jen výbušná Lissiane, která nejednou slibovala někomu z nás sladkou pomstu. Přímo vyhrožovala. Bude z vás jistě povedený pár."

„Narozdíl od tebe vím, co to znamená láska, štěstí radost, přátelství a náklonnost bližním. Raději bych skočila do hořícího ohně, než aby někdo z mých přátel přišel o život," vyštěkla klidná Chantal.

„Drahá sestřičko, věděla jsi tohle samé i před šesti lety. Otočila ses ke mně zády, když mě Strážkyně vyhodily jen proto, že jsem nebyla tak dokonalá jako ty. V mém srdci převládala temnota. Jsem na to pyšná, protože jsem nebyla taková ovce jako ty. Nenásledovala jsem ostatní. Víš ty vůbec, co ta slova znamenají?"

Chantal se obrátila na Sarinnu. Mluvila klidně a bez emocí. „Prosila jsem tě, ať zůstaneš a neodcházíš, protože by tě to mohlo stát duši. Neposlechla jsi. Vybrala sis to, co je pro tebe dobré. Naše cesty se rozešly, takže už nemám důvod, abych tě nazývala sestrou."

„Promiň, já málem zapomněla. Vždy jsi všechno věděla nejlépe. Narozdíl ode mne ses povedla celá po matce. Vždycky víc milovala tebe než mě. Byla jsi ta hodnější, ukázkovější," zasyčela na ni Sarinna v závisti.

Brandon mě a Chantal strčil za sebe. Bez Astrid už jsme měli jen tři bojovníky. O to menší šance, že krvavý masakr přežijeme. David s námi jistě nechtěl mít žádné slitování. Neušetří nikoho. Ale sám se bít nebude. Nikde se to neučil. To proto si přivedl je. Aby to za něho dotáhli do konce a on si jen seděl na výsluní svého trůnu. Nic jiného od toho neočekával. Chtěl hladký průběh boje, kdy ostatní nás vyřadí ze hry, zatímco on ovládne celou Atlantidu a později zničí. To by mu však neměl nikdo dovolit, ale řekla bych, že je už dávno pozdě.

Chantal mi zaryla nehty do ruky. Sykla jsem. Sama jsem si nehty do kůže zarývala, abych se soustředila, probudila, vnímala. Od ní to však bylo něco jiného. Pekelně to bolelo. Cukla jsem sebou, aby mě pustila. Šila jsem sebou, znovu a znovu. Její sevření však nepovolilo, spíše mi způsobila další salvu bolesti. Byla ledově klidná, v očích jí plál nezkrotný oheň, ale uvnitř srdce bla rozlícená doběla.

„Teď mě dobře poslouchej, jinak za chyby zaplatíme," zasyčela mi do ucha. „Kola času se ještě nezastavila, právě se točí ještě zběsileji. Smrt čeká, až padneš do jejích nastražených pastí. Splň všechny moje příkazy a nikomu z nás se ti nestane. Jinak to bude mít obrovský dopad na lidstvo. Běž."

„Jak tohle všechno víš, Chantal?" probodla jsem ji očima. „Nikdo jiný kromě mě se v Atlantidě neocitl."

„To teď není důležité," odbyla mě.

„Ty jsi Loutkářka," osvítilo mě slunce. „To ty můžeš za mou cestu do Atlantidy. Jinak bych se tam nikdy neocitla. Co má tohle všechno znamenat?"

Přiložila mi prst na rty, aby mě utišila. „Uhádla jsi. Jsem její potomek. Teď však není čas na otázky. Musíš jít tam, kde to všechno začalo a zničit jeho černotu. Jen tak to všechno skončí. Když jeho život vyhasne jako plamen svíčky, všechno se vrátí do starých kolejí."

Okolo nás zařinčely meče. Kryla jsem si hlavu a ucukla. Muž se zčernalými tesáky právě zuřivě zaútočil na Brandona. Od ostří odlétávaly jiskry. Muž se možná Brandonovi nemohl vyrovnat zkušenostmi, ale přesto ho dokázal zranit. Přes paži se mu táhl dlouhý škrábanec. Jeho sevření zakolísalo, brzy se však zdálo ještě pevnější. S ledovou chladností ve smrtícím tanci svého protivníka pomalu zahnal do kouta. Muž okolo sebe však stále sekal mečem jako rozzuřená saň.

„Jak to mám asi udělat?" rozhodila jsem bezradně rukama.

„Však ty si poradíš. Už jdi!" nasměrovala mě směrem k městu. Rozběhla jsem se.

V boku mě po pár metrech začalo ihned píchat. Lapala jsem po dechu, stála se však nevzdávala. Nechtěla jsem zklamat Chantal, když do mě vložila tolik nadějí. Za mnou se ozývaly těžkopádné kroky. Mou výhodou se stala malá výška a především náskok.

V poslední chvíli jsem zahlédla, jak se za mnou rozebíhá David se Sarinnou. Tu však Chantal zdržela. Vyndala z kapsy svou dýku. „Tak pojď, Sarinno! Ta, která z nás vyhraje, získá všechno!" skolila ji jedním skokem na zem. Obě dvě se svalily do zelených trsů trávy v chumlu těl a končetin. Sledovala jsem jejich lítý boj. Poté se rozeběhla dál, protože mě David každou chvíli doháněl.

Vběhla jsem do města. Orientovala jsem se podle paláce. On jediný převyšoval i chrám Poseidona. Kličkovala jsem mezi mramorovými sloupy s bohatým zdobením. Nezastavila jsem se ani na minutu. Čas mi běžel stále rychleji. Vlasy za mnou vlály jako prapor, takže by mě každý na míle daleko jistě brzy či později poznal. Díky ni jsem se stala snadně lovnou kořistí, ale už se nedalo nic dělat.

Na zemi se pořád válelo pár sutin, i když prach už zmizel. Schovala jsem se za ni. Strachy jsem ani nedýchala. David dorazil na malé čtvercové náměstí pár chvil po mně. Z mé pozice jsem si ho mohla prohlédnout blíže. Stoupalo mírně do kopečka. Jeho celý obvod lemovaly palmy. Okolo stály bíle vytesané a bohatě zdobené paláce občanů města s freskami. Jejich oči se mi vpalovaly do duše. Pamatovala jsem si každý jejich detail. I po tolika letech stále žily svým životem.

Namířila jsem na ně paprsek vyzařující z Atlantského kamene. Ten mě naučil jedno. Má dar života a pod jeho vedením skoro všechno ožívá. Dříve mě nechtěli pustit k žádné mrtvole, která už nežila, což mi připadalo divné. Proč neožily Madeleine ani Astrid, když jsem k nim přistoupila? Ani se nepohnuly, jejich hruď se už dávno nezvedala. Možná kámen takhle nepůsobí. Jejich smrt už byla předem daná a měla význam pro záchranu Atlantidy.

Po kamenných dlaždicích přešlapovaly těžké kroky. Pramínek z vlasů mi vyklouzl z úkrytu. Lehce se třepotal ve větru. Zatajila jsem dech a raději ho rychle stáhla zpět. Nikdo si ho nevšiml. Odhadovala jsem, že na náměstí se právě teď nachází dvě osoby. Možná už Sarinna svou sestru přemohla. Zatrnulo mi. Další oběť se stala kvůli mně. Chantal. Brzy mi však přišla odpověď.

„Už jsi ji našel, Nicku?" zavrčel strýcův hluboký, ostrý hlas.

„Ne," odpověděl mu další hlas otráveně. „Princezna jakoby se do země propadla."

Moje srdce zajásalo. Muž! Je to muž. Chantal stále ještě žije. Oddechla jsem si. Veškerá tíha z mého srdce mi spadla, ale okovy se okolo něj utáhly pevněji. Kam mám jít? Co mám dělat teď? Chantal říkala, že tam, kde to všechno začalo, kde se rodí všechno. Napadlo mě jen jedno místo... Dům Fatum a Tempus.

Moiry mi však říkaly, že Loutkářka a Čas byly dvě z nich. Chantal tedy musela být jejich potomkem. Jejím úkolem bylo bdít hlavně nad mým osudem a úkolem, aby vše proběhlo správně. Proto věděla, co přesně mám udělat. Když ji budu poslouchat dál, nezničím tak všechno, pro co obětovala životy ostatních. Jen musím vyluštit její slova. Mám rozsypat černotu.

„Tak ji okamžitě najdi, jinak se všechno zničí!" přikázal mu rozhněvaně můj strýc.

„Jak si přejete, pane," uklonil se chlapec.

Ten hlas jsem poznávala. Šeptal mi do uší slůvka něhy a povzbuzení. Ten hlas mě utěšoval, vylíčil mi všechna svá tajemství. Ty rudé rty mě líbaly s hravostí, ale i se spalující vášnivostí. Myslela jsem, že mi patřily, že stojí na naší straně. Nicholas si s mou důvěrou však jen pohrával.

Do srdce se mi zabořilo tisíce mrazivých jehliček. Oheň mě stravoval zevnitř. Pocítila jsem beznaděj a zklamání. V jeho důvěru jsem vsázela všechno. Zklamal mě. Vlastně zradil. Je to zrádce. Zabořil mi nůž do zad a teď s ním v ráně, ze které vytékala rudá krev, pomalu otáčel, až se čepel s bodavou bolestí nořila stále hlouběji do masa. Zatla jsem ruce v pěst.

Říkala jsem ti to, ty jsi mi nevěřila. To však teď necháme být. Musíš rychle splnit úkol, jinak se všechno zřítí znovu do záhuby. Čas už skoro není. Rychle! povzbudil mě v hlavě Dianin hlas. Vylezla jsem ze svého úkrytu.

„Crystaline, hledal jsem tě," přistoupil ke mně Nicholas se starostí na tváři. Pokusil se mě obejmout. Můj strýc s krutým úšklebkem postával opodál. Vytrhla jsem se mu.

„Nepřibližuj se ke mně, ty zrádče!" uhodila jsem ho tváře, až mu tam po mé facce zůstal zčervenalý obtisk. Teď jsem se pro změnu ušklíbla spokojeně já.

„Ty nechápeš, co všechno mě k tomu vedlo! Sliboval, že vyvraždí mou rodinu, ublíží Madeleine. Jak by ti bylo, kdybys zjistila, že má někdo takovou moc, aby jedním mávnutím ukončil tvůj i život ostatních? Nabídka byla nabídnuta jen jednou. Příliš lákavá. O ničem takovém se ti ani nesnilo. Špatná strana, jak tomu říkáte vy, se pro mě stala spasením, začal jsem v ní vidět nové dobro," zasyčel mi hrozivě do ucha.

Vzkypěla se ve mně žluč. Jedním prudkým pohybem jsem do něj strčila, až dopadnul na rozsypané střepy na náměstí. Rozrazil si loket a pořezal rameno. Utíkala jsem, co mi síly stačily. K dosažení cíle mi zbývaly jen dvě ulice. Natahovala jsem nohy, seč mi síly stačily, dokud jsem se opět neocitla před známými dveřmi.

Interiér zůstával pořád stejný. Tisíce hodin v policích odměřovaly čas vyrovnané podle barev, každá však v jiném odstínu. Na dně sklenice, která byla pokryta modrou jinovatkou, leželo bezvládně pár šarlatových motýlů bez života. I z nich už život vyprchal před časem.

Černota. Hledej černotu...

Oči mi sklouzly k přesýpacím hodinám s černým pískem. Našla jsem i tu svoji. Zbýval v ní jen drobeček písku. Hmátla jsem po té nejtemnější, skoro jako samotná noc. Temnota v ní vířila v divokých kruzích, neustále se přeskupovala. David vpadl dveřmi dovnitř. Ztuhle pozoroval, co se stane dál. Mrštila jsem hodinami proti zdi.

Po místnosti se rozlétlo tisíce střepů. Sypaly se na zem jako diamantový déšť. S výkřikem se jeho tělo proměnilo na prach a on zmizel. Nezbylo z něj nic. Moje hodiny se brzy naplnily novým pískem. Všechno konečně skončilo. Všechno a zbylo jen štěstí. Vítězství. Svoboda.

Po nějakém čase jsem dobloudila zpět na louku. Chantal klečela nad mrtvým tělem své sestry. Sarinna zemřela. Naposledy vydechla a zavřela své oči.

„Byla pod vlivem kouzla Dhalie. To proto se tohle všechno stalo. Později ti všechno vysvětlím, Crystal," otočila se na mě. Němě jsem přikývla.

Nad planinou vládla mlha, která brzy začala ustupovat. Kráčela v ní štíhlá vysoká postava. Zrzavé vlasy jí spadaly na ramena. Usmívala se. V očích jí hrály jiskřičky života a škodolibosti. Ale i přesto jsem z ní ucítila dobro a vděčnost.

„Diana," zašeptala jsem. 

OPRAVENO: 21.05. 2020