Vyděšená žena pospíchala nočními ulicemi. Ze všech koutů na ni blikala neonová světla. Skláněla hlavu hluboko k zemi, aby jí neviděli do tváře. Mohla by to být její zkáza. Jediná odlišnost, která ji odděluje od ostatních lidí.

Věděla, že ostatní už dostali. Ona jediná zbývala. Poslední jedinec svého druhu. Mohla zajistit, aby potomci její rasy přežili mezi lidmi. Jediná naděje, všechno záviselo na ní a na tom, jestli uspěje. Pokud selže, Atlanťané vyhynou.

Plně si to uvědomovala. Jako potomek bájného krále Atlantidy musela splnit to, co se od ní očekává. Věděla, co ji čeká, když ji chytí. Zabijí ji všem před očima. Ale ona nedojde svému klidu, proklejí ji. Bude bloudit jako Přízrak mezi světy. To je ten nejhorší způsob smrti.

Přes hradby v srdci, které si v tomto světě kolem sebe vybudovala, na ni doléhaly nářky ostatních. Pomalu ji zevnitř spalovaly. Moc času nezbývalo. Ostatní trpí. Zatím se snažila napravit aspoň něco, co způsobila.

Na jejím prostředníku pravé i levé ruky se blýskal prsten, na každé ruce jeden. Byl to spíše malý kroužek ze stříbra s malými diamanty po obvodu. Mohl se zdát nový, ale zažil toho už mnoho. Uprostřed té blýskající krásy, ze které přecházel zrak, se vyjímal kámen. Svou modrou čistotou připomínal moře, které tolik milovala, ale nechtěla se do něj dostat tím způsobem, který jim určila lidská rasa.

Když se podívala do modři onoho kamene, polapil ji svou silou. Lidé si ho často pletli s jejich safírem, ale tenhle byl jiný. Atlanťané znali jeho obrovskou sílu a moc. Na světě jich zůstalo jen šest. Dva z nich měla ona. Přezdívalo se jim Atlantský kámen. Lidská rasa ho považovala za pouhou legendu. Podle nich zmizely, když se Atlantida potopila.

Vtahoval ji do sebe. Ukazoval jí své vzpomínky, které do něj vstřebali jeho majitelé. Atlanstké kameny mohly uchovat vzpomínky staré tisíce let pro další generace. Ale jen tomu, komu se je kámen rozhodl ukázat, spatřil minulost plnou tajemství. Jen vyvolení dostali dar, aby vyluštili to, co jim kámen předá. Jen hrstka Atlanťanů měla možnost nahlédnout do kamene, ne každý měl dar vnitřního vidění.

Zaostřila obraz, aby lépe rozpoznala svou vidinu. Zalapala po dechu. Kámen ji vyjevil den, kdy se Atlantida potápěla. Zmizela v hlubinách rozbouřeného oceánu. Poté, co Atlanťanům nezůstal žádný domov, uchýlili se do světa lidí. Skoro tři tisíce let přežívali mezi lidmi. Nikdo je nepoznal, neobjevil jejich skutečnost. Až doteď.

Prozradila je malinká nepozornost jejich dětí. Ta malá stvoření ještě pořádně neuměla skrývat svou podstatu. Jejich oči je zradily. Stačilo jen, aby se jedinkrát rozsvítily, a propukla panika. Spustil se lov na její rasu. Lidé je věznili, dělali na nich různé pokusy, vyslýchali je. Když si lidská rasa uvědomila, že jim nic nepoví, rozhodla se pro jinou alternativu. Uvěznili je pod hladinou, odkud není návratu, a ona se to snaží zvrátit. Ona zůstala jako jejich jediná naděje na záchranu. Věděla moc dobře, proč si ji vybrali. To její předek zavinil zkázu jejich milované Atlantidy. Rozzlobil bohy, obrátil je proti sobě. Doplatili na to i ostatní.

Ona teď dostala jedinečnou možnost, aby očistila své jméno. Může dokázat, že královský rod Atlantidy, ze kterého pochází, si zaslouží jejich důvěru. Ona to dokáže už jen proto, aby její otec netrpěl. Ale i ona svému rodu přinesla křivdu. Zapletla se s člověkem.

Jejich bezmeznou lásku, kterou oba dva k sobě navzájem oplývali, zkazil až převrat, kdy je objevili. On nic netušil o jejím původu. Viděla na vlastní oči, jak ho před ní zabili, pokud jim nepoví, kdo jsou. Jejich střežená tajemství se nesměla dostat na povrch, ne do rukou lidí.

Slyšela jeho nářek, jak ji prosil, aby promluvila. Pro dobro své rasy to neudělala. Zavraždili ho jako zrádce, jeho tělo zahrabali daleko v lesích, kde ho nikdo nenajde. Tak ztratila svou jedinou lásku.

Právě teď z kamene vyzařovalo to samé. Atlanťané křičeli, prosili na kolenou. Nikdo jim neodpověděl. Domy z mramoru a kamene stravoval ohnivý had. Svým ohnivým jazykem pozřel každý dům. Z oblohy se snášely těžké dešťové kapky. Pleskaly o jejich vlasy, těla v kaluži krve a o ty, co se snažili schovat někde pod sutinami. Uprostřed toho všeho plakalo malé dítě. Vypadalo jako ona.

Tiskla ho k sobě žena. Konejšivě se na něho usmívala a žvatlala něco v řeči, kterou znala jenom jejich rasa. Sladce se usmála. Připomnělo jí to její matku a sebe jako malou holčičku. Na krku se jí blýskal zelený kámen bohů. Byl ještě mocnější než Atlantský kámen.

Poznala, co je to za malou dívku. Hleděla na dceru krále a její matku. Žena jí vtiskla lehounký polibek jako pírko na čelíčko. Utíkala s ní k lodi, kde se tísnilo těch pár, kteří ještě neopustili ostrov. Úplně v rohu se krčil malý chlapeček, princ Andre. Královna Lioness mu do náruče zatlačila malou princeznu.

Odtlačila loď na moře. Dívala se za ní, dokud nezmizela za obzorem. Rozhodla se zůstat, obětovat se, na ostrově. Její dcera i syn však přežijí. Ale ona nemohla vědět, jak to celé dopadne.

Loď, která mířila k pevnině, se převrhla. Nikdo nezjistil, kam zmizela princezna Diana. S ní se ztratil i kámen bohů. Nikdo ho už nenašel. Pohltila ji voda i s kamenem. Našli pouze prince Andreho.

Do města se valila voda. U břehu se zvedala obrovská vlna tsunami. Pohltila vše, na co přišla. Královnu odnesl oceán. Atlantida klesala do hlubin nebezpečného oceánu.

Odtrhla oči od kamene. Z výjevu ji vytrhl pláč jejích dcer. Dvě malé princezny plakaly. Obě byly napůl lidé a napůl Atlanťané. Jedna musí vyrůstat u lidí a ta druhá s ostatními. Spolu poté najdou bájnou Atlantidu a vrátí ji zpět. Takhle to zmiňovala věštba, kterou pronesla královna Lioness, když předpovídala svému muži pád Atlantidy. Její dvě dcery a ona musely vrátit vše zpět.

Konečně došla tam, kam potřebovala. Mezi sebou se zde tísnilo pár domů. Jejich zdobené římsy s reliéfy označovaly tuto část jako historickou čtvrť města. Zde jednu z jejích dcer nikdo hledat nebude. Nemysleli by si, že vybrala dům, kde ji může najít skoro každý.

V domě před ní bydlel předseda vlády a jeho žena. Neměli už děti, ale jedno si přáli. To jejich syna milovala. Sami necítili předsudky vůči ní. Snažili se o to, aby její národ ušetřili. Proto se rozhodla, že svou dceru nechá u nich.

Položila její košík s dopisem i prstenem ke dveřím. Ani neplakala. Vypadala jako člověk. Nezdědila ty zvláštní zářivé oči jako její sestra. S úlevou vydechla. Nepotřebovala, aby ji někdo viděl. Se svou druhou dcerou v náručí zmizela za ohybem.

Uslyšela za s sebou hlasy. Přidala do kroku. Tvář jí opět osvětlovala neonová světla. Její oči, tak černé než samotná noc, vydávaly stříbrné světélkování. To ji mohlo prozradit. Prodrala se zástupem lidí s hlavou sklopenou. Ocitla se na hlavní třídě.

Když přebíhala chodník, její bílá říza, kterou si na dnešní den oblékla, aby dokázala svůj původ a pokoru ostatním Atlanťanům, za ní vlála. Černý plášt a kapuce, kterou si zakryla hlavu, se jí zachytávala o nohy. Přebíhala silnici, auta na ni troubila. Nevšímala si toho. Spěchala na pláž. Už z dálky viděla, jak se hladina v měsíčním světle leskne. Zatajila dech.

Do nohou ji škrábal písek, když si sundala kožené sandály. Přesně takhle se oblékaly Atlanťanky dříve, když žily na vrcholu svého života v Atlantidě. Prsten, který ji doteď tlačil na prstě, předala své dceři. Otočila se ke svým pronásledovatelům. Stále klidná.

Vystoupili za stínu. Zalapala po dechu, když poznala jednoho z nich. Jeho plavé vlasy se nedaly přehlédnout.

„D-Davide?" zašeptala. Jejího bratra doprovázelo dalších pět mužů s nabitými pistolemi.

„Soulcito, sestřičko drahá, rád tě vidím," zablýsklo se mu v očích. „Jak sis jistě domyslela, byl jsem to já, kdo nahlásil to malé dítě. Neprozradilo se samo. Asi se ptáš, co mě k tomu vedlo. Je to jednoduché. Pomsta. Nemyslíš si, že si ji ostatní zaslouží? Chovali se k nám jako ke sluhům. Přehlíželi nás kvůli tomu, co se stalo před třemi tisíci lety."

Oči se jí rozsvítily hněvem. Soulcitu spaloval hněv. On všechno zkazil. Její milovaný bratr, který jí jako dítěti kupoval sladkosti. Nedokázala uvěřit, jak moc se změnil.

„Zasloužili jsme si to," hrdě zvedla hlavu. „Král udělal chybu a já se ji snažím napravit, jen ty opět všechno zkazíš," vřískla nahlas. Z hlavy jí spadla kapuce a odhalila její zrzavé lokny. Blýskala se jí v nich korunka s mušlemi a kameny. Královská korunka.

Hodila jí po své dceři. Jakmile se dotkla kůže miminka, dívenka se rázem rozplynula. Těžce oddychovala. Poslala ji za ostatními. Tohle byl symbol toho, že ji našli. Ona zemře, smířila se s tím.

„Musím s tebou nesouhlasit," pronesl David sladkým hlasem. „Přehlíželi to, jak se pro ně královna Lioness obětovala. To proto neskončili všichni mrtví. Její oběť přinesla jisté vykoupení pro prince Andreho, ale nestačila už pro Dianu. Je mi to líto, ale musím se s tebou rozloučit. Vždy jsem tě měl rád, ale ty ses přidala na špatnou stranu. Tvoje dvě dcery dopadnou stejně."

Mávnul rukou. K Soulcitě se přiblížil jeden muž. Ozval se výstřel. Pozorovala, jak k ní míří ostrá kulka. Vše se rázem zpomalilo, dokud bílou řízu nezbarvila červeně rubínová krev. Soulcita klesla do písku. Její zrzavé lokny se kolem ní rozprostřely. Ohnivé a nebezpečné jako příslib pomsty, který vypustila z úst, než naposledy vydechla.

OPRAVENO: 13.04. 2020 

Ahoj!
Vítejte u mého dalšího příběhu. Tentokrát je to fantasy, moje první. Docela se na něj těším, protože tohle vlastně píšu poprvé. Už mám předepsaných pár kapitol, které budou vycházet jednou za týden v sobotu. Budu ráda za jakoukoliv podporu, názor či kritiku.

Mimochodem, za krásný cover, se kterým si dala práci, děkuji SamLockhard. ❤

✴Peti✴