Pokračovala jsem lesem, který se rozléhal okolo celého jezera. Mohla bych jít i přes hory, cesta je tím kratší, ale nechtěla jsem si ničit tak krásné šaty kvůli dlouhému výstupu . Cesta lesem se mi zdála nejbezpečnější. Neslyšela jsem za sebou žádné kroky, můžu se ztratit ve tmě. Odhalila bych mého pronásledovatele, prozradil by se zářícíma očima. Ale to stejné dělalo problém i mně. Tahle mě mohli snadno najít oni.

Zrychleně jsem dýchala. Možná jsem už paranoidní. Zdálo se mi, jako bych okolo sebe slyšela tiše našlapující kroky a tichý smích. Otočila jsem se ve chvíli, kdy jsem na svém krku ucítila horký dech. Připravila jsem si ruku, abych udeřila. Roztřeseně jsem ji zvedla a neohrabaně se otočila. Má ruka pročísla vzduch. Přede mnou se nacházelo jen prázdno.

Ruce se mi klepaly. V krku jsem cítila knedlík, který mi zabraňoval dýchat. Chytla jsem za hrdlo. Otočila jsem se zpátky. Nohy v korálkových sandálech jsem kladla před sebe. Zrychleně jsem oddechovala. V krku jsem cítila Liin dnešní oběd.

Přemýšlela jsem, co je vlastně zač. Podobá se Lisse, ale její oči vypadají hrůzostrašně. Z Lissiných plavých vlasů jsem měla pocit, že mě na tváři laská teplé slunce, ale její blonďaté vlny by mě dokázaly seškvařit na doutnající uhlík. Jsou si tolik podobné, skoro jako dvojčata, ale zároveň tolik odlišné. Lissa možná ani netuší o existenci její druhé dvojnice.

Narážela jsem na spletité cestičky porostlé bujným křovím. Do odhalených nohou se mi zarývalo trnité ostružiní a maliní. Sykla jsem. Po holeni mi stékal rudý pramínek teplé tekutiny. Otřásla jsem se.

Najednou mě pohltila zima, jako kdyby slunce navždy zašlo. Svět pohltila temnota. Skoro jsem cítila, jak stíny vylézají ze svých úkrytů a zaplavují celý svět. Okolo mých nohou se mi omotaly jejich silné drápy a zaryly se mi hluboko do masa. Rozeběhla jsem se.

Do tváře mě šlehaly větve porostlé svěže zelenými listy. Jejich šlehnutí mě na tváři pálilo. Spalující bolesti jsem se nepoddávala. Místo toho jsem pokračovala dál, dokud jsem nedoběhla na mýtinu.

Rozložité stromy na mě házely tmavé stíny. Stahovaly se okolo mě, lapily mě do svých osidel. Přikrčila jsem se. Odolávala jsem jejich sevření. Hlava se mi točila. Svět přede mnou mi najednou připadala jako velký kolotoč. Všechno se točilo. Stíny mě pomalu doháněly.

Natáhla jsem ruce před sebe. Viděla jsem rozmazaně, jako by se barvy přelévaly jedna do druhé. Potřásla jsem hlavou. Okolo mě se rozléhaly hlasy. Tisíce šeptajících hlasů. Šeptaly si o mně.

Okolo paží mě stiskly studené ruce. Tentokrát jsem na krku ucítila chladnost. Prostor naplnil krutý smích. Smál se ustavičně. Zacloumala jsem sebou. Když se mi podařilo se vyprostit z jeho sevření, couvala jsem a chtěla se ukrýt z jeho dosahu pryč. Můj dech se zadrhl. Polkla jsem. Zezadu jsem narazila do něčí postavy. Upadla jsem. Tentokrát se okolo mě obmotaly živé ruce a přitiskly si mě na hruď.

„Dhalio," pohladil mě po vlasech, „jsi v pořádku?"

Opřela jsem se o jeho tělo. Zajela jsem si rukou do vlasů a pevně je sevřela, jako bych si je chtěla vytrhat. Zasténala jsem. Mé oči začaly zase vnímat. Zamrkala jsem. Tohle se mi v poslední době stává často.

V hlavě se mi rozsvítilo. Vzpomněla jsem si na to, co se psalo v dopise od tajemné dívky v černém plášti. Atlantský kámen zasvěcený Smrti. Provázel nebožtíky na jejich poslední cestě. Právě jsem se setkala se Smrtí. Dýchala mi na krk. Při jejím doteku se mi po těle rozlézala zima, z okolí se vytrácel život. Jako by nastala má poslední hodinka.

Atlanťané smrti nepřikládali moc velký význam. Považovala ji za koloběh života, protož byli hluboce spjati s přírodou. Rodina se s nebožtíkem rozloučila, vystrojila mu poslední cestu, ale pak žila dál. Na minulost jsme se neohlíželi. To se ale časem změnilo, jinak bychom nepřísahali lidské rase pomstu.

Dhalia. To jméno mi zlověstně znělo v uších. Kdyby jeho majitelka nebyla krutá, představovala bych si, jak tohle jméno melodicky šeptá vítr. Dívčino jméno je lehoučké jako zatřepotání motýlích křídel. Ale díky jejímu temperamentu to jménu dodávalo jiný význam. Takový zlověstný, jako by mě probodávaly oči samotné Smrti.

Zvedla jsem oči ke svému zachránci. Hleděla jsem do modrých duhovek. Obyčejně modré oči, nijak zvláštní. I jeho pokožka měla narůžovělý nádech. Všechno na něm hrálo životem. On přímo dýchal životem. Sálal z něj oheň, jeho teplo jsem cítila ma miliony kilometrů daleko.

„Myslím že ano," odpověděla jsem mu s vykulenýma očima. Jeho oči si mě pátravě prohlížely. Objevil se v nich nedůvěřivý výraz. Sklonila jsem pohled k zemi. Co se mu na mně nelíbí? Možná vystupování. „Proč na mě tak zíráš?" probodla jsem ho rozzuřeným pohledem. „Pusť mě! Okamžitě!"

Opatrně mě postavil do trávy. Přiložila jsem si ruku k rozbolavělému krku. Prohlédla jsem si ho pořádně. Souměrný obličej mu rámovaly medové vlasy, které měl vzadu svázané do krátkého ohonu kouskem koženého provázku. Jeho nos byl dlouhý, ale někdo mu uštědřil pořádnou ránu, protože vedl křivě. Jeho obličej mi připadal povědomý. Augustyn.

„Gusi?" vytřeštila jsem oči.

Nechápavě si mě prohlížel. Nasadil ostražitý výraz. Prohlížel si mě pozorněji. Zkoumal linii mých rysů, až skončil u šatů, které toho odhalovaly příliš mnoho. Černý plášť se mi svezl z ramen.

„Dhalio, opravdu se mi nezdáš v pořádku? Nejsi příliš unavená? Mám o tebe starost. Chováš se divně," vypravil ze sebe. Ošila jsem se. Měla jsem pocit, jako by mi jeho oči hleděly příliš hluboko do duše.

„Jak divně? Co tím myslíš?" hlesla jsem.

Uprostřed čela se mu vytvořila ustaraná vráska. Když mi přiložil dlaně podél obličeje, sálalo z něj neuvěřitelné horko. Jeho dech vonící po pomerančích mě pohladil na lících. Zavřela jsem oči. Kolébala jsem se ze strany. Pod jeho pohledem jsem se cítila nesvá. Dech se mi zrychlil. Necítila jsem z něj chlad. Ani nebyl bledý jako většina z naší rasy. On nepatřil tak úplně k nám. Jeho matka musí být člověk, proto zdědil tvář otce. Když se Atlanťan zplodí dítě s člověkem, potomek získá rysy z naší rasy.

Usmál se. Jeho teplé rty se přibližovaly k těm mým. Začala jsem sebou házet. Jeho ruce mě naprosto znehybnily. Přitiskl se ke stromu, jeho ruce okolo mě vytvořily neprostupnou klec. Neměla jsem kudy vyklouznout. V mých očích se objevilo zděšení. Poznal to, ale přesto nepřestal. Díval se na mě lačným pohledem.

Jeho rty se prudce přitiskly k mým. Líbal mě horlivě. Donutil mě, abych rty rozevřela jako poupě od růže. Mými žilami koloval adrenalin. Obtočila jsem mu ruce okolo krku. Zasténala jsem mu do úst. Jeho rty se vpíjely do mých. Skousnul mi dolní ret a mně se podlomila kolena. Zhroutila jsem do trávy. Neváhal, náš polibek nepřerušil a ihned se ke mně sklonil, aby mě zvedl.

Stála jsem na roztřesených nohou a zády se opírala o strom. Do zad mě drásala jeho hrubá kůra. Prudce jsem se nadechla. Teď se pro mě staly prioritou jeho polibky. Pomalu se jimi dostával až k mému krku. Jeho dlaň nebezpečně bloudila v mé podkolenní jamce. Sunula se stále výš a pomalu odhrnovala látku rudých šatů, až je vytáhnul skoro až k pasu.

Rty mě u skoro bolely a měla jsem opuchlé. Přes oči jsem mžourala. Zaklonila jsem hlavu dozadu. Získal tak bližší přístup k mému hrdlu. Jeho polibky ukojily mou touhu. Nechápala jsem, kde se ve mně taková lačnost vzala. Cítila jsem vzrušení a opojení.

Zabořil mi ruce do dlouhých vlasů. Jeho prsty se mi obtáčely okolo dívčiných vlasů. Já jsem nebyla Dhalia. Tohle tělo mi nepatřilo. Místo mě tady měla stát ona a užívat si jeho polibky, ale okolnosti se změnily. Užívala jsem si to, i když jsem uvnitř sebe cítila, jak moc je to špatné. To jí patřily všechny sladké polibky, které mi obětoval. Naše jazyky se propletly ve smrtícím tanci s ladnými kroky. Čekala jsem, kdo vyhraje, ale nehodlala jsem se tak lehko vzdát.

Zašeptala jsem jeho jméno. Přišlo mi na jazyk samo. „Endorane!"

Zastavil se uprostřed pohybu, ale brzy získal na svým tělem kontrolu. Silněji mě přitlačil na strom a pohladil mě po vnitřní straně stehen.

„Zopakuj to, prosím," následně mě naléhavě políbil. Jeho prsty našly vázání na šatech a pomalu ho rozdělávaly. Strnula jsem. Tohle bylo špatné. Opravdu špatné. Odtrhla jsem se o od něj.

„Tohle nemůžeme, Endorane, je mi to líto," zašeptala jsem. Jeho oči zrudly vztekem. Vystřídalo se v nich několik emocí. Ale nakonec se v nich usídlil vztek. Smutně jsem se na něho usmála.

„Proč, Lio? Ještě před chvílí ses mi v náruči svíjela blahem. Proč si prostě nepřipustíš, že něco cítíš? Nejsi chladná jako kámen, jak se ostatní snažíš přesvědčit. Dýcháš a prožíváš city."

„Prostě to není správné, jsme... přátelé," vysoukala jsem ze sebe.

Netušila jsem nic o jejím vztahu k chlapci, ale tohle se mi zdálo správné. Ona se měla sejít s králem. A místo toho jsem se líbala s ním. Ztrácela jsem čas a tím se tak připravovala o odpovědi na své otázky.

„Ne, to není pravda. Včera, kdy jsme se oddali společné vášni, jsi mi ve tmě šeptala něco jiného. Slíbila jsi mi, že ho opustíš! Je to snad proto, že nejsem král? Slíbila jsi mi to," zněl tolik zničeně. Lámalo mi srdce, když jsem někoho viděla tak nešťastného. Záleželo mu na ní, i když mu zlomila srdce.

„Ty to ale nechápeš. Lapila mě do svých osidel láska. Propadla jsem jí i jemu. Já ho miluji," usmála jsem se zasněně. Hádám, že Dhalia krále nemilovala, ale o tom jsem vlastně nic nevěděla. Dělala jsem to jen proto, abych odehnala jeho přízeň. Zavrtěla jsem hlavou.

Okolo mě se mihla postava ve zlatém plášti. Oči se mi rozšířily údivem. Vzadu na plášti se skvěla výšivka bílých přesýpacích hodin. Jako bych před očima viděla, jak se písek po zrnkách sype do druhé části hodin. Čas odtikává, neztrácej ho. To si dovolit nemůžeš, zněla mi v hlavě melodická slova. Prudce jsem se otočila.

Postava se po lese pohybovala rychle. Zaznamenala jsem jen zlaté pableskování, jako by se lesem proplížilo pár slunečních paprsků, a rozmazanou šmouhu. S údivem jsem ji sledovala. Na chvíli se přestala pohybovat. Stočila ke mně své stříbřité oči jako měsíční paprsky. Kapuce jí sklouzla z hlavy a odhalila tak záplavu havraních vlasů. Natáhla ruku s prstem mým směrem a pokynula mi. Hleděla jsem na ni jako omámená.

„Ale ty miluješ mě! Slyšíš mě!" zacloumal se mnou Endoran prudce, až mi lebka v hlavě zachrastila.

Jedním pohybem jsem ho od sebe odstrčila. V tuhle chvíli pro mě představoval jen dotěrnou mouchu, která mě otravovala svou přítomností. Vykročila jsem k ženě. Její oči si mě prohlížely z pod hustých vlasů. Přehodila si kapuci přes hlavu a znovu se rozběhla.

Nasadila jsem ostřejší tempo. V boku mě píchalo, málem jsem se únavou sklátila k zemi. S námahou jsem oddechovala. Nádech a výdech. Přidala jsem do kroku. V krku mě vyčerpaně pálilo.

Zakopávala jsem o kořeny a ostatní překážky, než se konečně zastavila na velké mýtině obklopené borovicemi. V očích mě pálilo a slzelo. Chytla jsem za bok a zhroutila se do ne zrovna důstojné pozice. Pomalým krokem se blížila ke mně. Potřásla jsem hlavou, až mi rozpuštěné vlny vklouzly do očí.

„Asi bych se měla představit, Dhalio či Crystaline, když já tvé jméno dobře znám," zapěla. „Jsem Loutkářka, tak mi říkají, ale v lidském světě mi přezdívají Osud."

Zvedla jsem hlavu. To ona tahá za nitky v životě. Loutkářka vás vede jako loutky na představení. Všichni jsme pro ni jen hračky, nad kterými se baví

OPRAVENO: 08.05. 2020