Probudily mě sluneční paprsky na mých očích. Oko mi slzelo. Obrátila jsem se na druhý bok. Sluneční paprsky mě však hladily i z druhé strany. Cítila jsem jejich žár, jak si pronikaly cestu přes bundu, kterou jsem byla přikrytá. V noci jsem se klepala zimou. Vlastně jsem o sobě skoro ani nevěděla, ale na rukách a po těle mi naskákala husí kůže. Třásla jsem se zimou.

Chlad mě pomalu okusoval, tvořil na mém těle modré modřiny. Skoro se dostal až k mému srdci, které obalil ledovou krustou. Až k ránu jsem začínala rozmrzat a probouzet se zpět k vědomí. Celou dobu jsem strávila v nicotě, společnost mi nedělala ani Diana. Odešla si odpočinout, aby mě mohl její šťouravý hlas ráno vytrhnout ze sladkého spánku.

Zlatý kotouč slunce se pohyboval nad obzorem stále více. Okolo stoupala k nebesům mléčně bílá mlha. Vlny moře, věrné strážkyně malého ostrůvku, se na chvíli uklidnily. Užívaly si blažený pocit, že i my za chvílí zmizíme a oni tak zpět získají svůj ztracený klid. Po dvou rušných dnech po něm toužily více než po čemkoliv jiném. Byly zvyklé na to, že všichni žijí v lidském světě. Od potopení Atlantidy na malý ostrůvek nikdo kromě nich nezavítal.

Byly zvyklé, že musí odlákat jen pár zvířat pryč. Před lidským zrakem je na dlouhou dobu skryl sám oceán. Nás pustily jen díky naší krvi. Ale jak se na ostrov dostal Nicholas a mrtvá těla Astrid s Madeleine, jsem opravdu netušila. Možná v tom vězely prsty Chantal nebo moc korunky. Přeci jen toho dokázala více, než jsem si od ní přála.

Shodila jsem ze sebe svou bundu a cizí černou jako nejtmavší noc. Okolo mě se šířil nepatrný šramot. Zatímco já jsem si hověla stále ve spánku, ostatní už si uklízeli věci. Slunce připalovalo. Na čele a ramenou Lissy se lesknul pot. Posadila jsem se na kolena protáhla si záda. Ozvalo se bolestivé lupnutí. Sykla jsem.

Nikdy jsem nespala na prašné zemi, i když v měkké trávě. Cítila jsem se, jako by mě někdo přejel, rozdrtil a poté znovu složil dohromady. Nohy jsem měla jako z rosolu. Při každém kroku se mi klepaly. Pohybovala jsem se ztuhle. Někdo by si mě mohl splést s robotem.

Špatně ses vyspala? uchechtla se Diana. Z jejího hlas zněl posměšek. Povzdechla jsem si, ale nejdříve jsem to nijak nekomentovala, dokud mi neuštědřila šťouchanec v mysli. Zasyčela jsem na ni a chytla se za spánek.

„Nemůžeš být aspoň někdy milá, prosím?" zkusila jsem ji přemluvit vemlouvavým hlasem.

Jako odpověď mi přišlo další kopnutí. Z hrudi se mi už tentokrát ozývalo vrčení. Diana se teď v mé hlavě smála na celé kole. Založila jsem si ruce na hrudi na znak svého nesouhlasu s jejím chováním. Nijak to nebrala na vědomí.

Měla by ses starat lépe o své povinnosti. Správná princezna je už se svítáním na nohou, vyčetla mi. Teď její hlas zvážněl, což jsem u ní moc často nepotkávala. Protáhla jsem se znovu, abych si ulevila od ztuhlosti ramen.

„Poslední slušná princezna v našem rodě, která si tento titul zasloužila, zemřela před sedmnácti lety. Soulcita Atlantská je mrtvá. To, že s ní sdílím podobu, ji rozhodně nevrátí zpět. Ani to neznamená, že bych zdělila její kvality a vlastnosti," odfrkla jsem si.

Tvá matka pro Atlanťany ztratila cenu, jakmile se její bezvládné tělo dotklo písku, udeřily její poslední hodinky a z jejích úst se vytratil dech. Zaplatila nějakou cenu za to, aby udržela chladnokrevné Atlanťany dál od lidí, zajistila ti bezpečí a dodala správný průběh proroctví. Tím její povinnosti skončily, obeznámila mě hrdě Diana s tím, co už jsem dávno věděla.

„Ale co s tím vším máš společného ty?" udělala jsem hloupou.

Možná to, že bych se ráda vrátila do svého domova, dostala druhou šanci na život a hlavně vlastní tělo. Nemůžeš teď nikoho zklamat, když jsi všechno rozjela. Už je skoro po všem, Crystaline. Ani ne za chvíli staneš na půdě Atlantidy, zaprskala na mě Diana.

„Děkuji ti za informace. Teď bys možná mohla jít na chvíli spát, abych si odpočinula. Dobrou noc, Diano," vykazovala jsem ji silným hlasem.

Já jsem ještě neskončila! Ale jak myslíš. Poté si nestěžuj, že jsem ti nesdělila dostatečné informace, usmála se chladně bez emocí, než se odebrala do zadní části mé mysli, aby mi dopřála trochu soukromí.

Opatrně jsem sešla kamenné schody vytesané do skály. Pod útesem se nacházela malá skrytá pláž s kamenitým pískem. Na schodech jsem našla vypálené skvrny od soli. Při přílivu voda dosahovala až sem. Na ostrově se mi všechno zdálo divné, protože se nic neřídilo podle zákonitostí, které jsem znala po celý život. Připadalo mi, že i banány zde nerostou na stromech, ale na keřích. Zatímco keřové bobule bych našla na stromech. Všechno se točilo opačně, jako by se země na chvíli vychýlila ze své osy.

Do bosých nohou se mi zabořilo tisíce ostrých kamenů jako bodavé jehličky. Střídavě mě bodaly do chodidel a paty. V pravidelných intervalech se zas a znovu ozývala bodavá bolest. Rychlostí jsem pokračovala do oceánu. Pár kousků oblečení jsem ze sebe rychle svlékla a nechala si jen bílou průsvitnou spodničku, která, ani nevím proč, mi zbyla po návštěvě Atlantidy v těle Dhaliy.

Brodila jsem se safírově modrou vodou. Bolest rychle odplula, jako se sama zrodila. Zaklonila jsem hlavu dozadu a užívala si měkké pohlazení příchozích paprsků. Kapky vody se na kamenech blyštěly jako nejdražší démanty. Atlantský kámen ze sebe už nevydával paprsky jako před časem. Jeho zář mě neoslňovala. V klidu si hověl na mém prstě, jen se občas zablesknul. Vycítil, že se pohybujeme blízko jeho domova. Už brzy se možná setká s ostatními kameny, pokud je královna Lioness nestihla všechny zničit.

Přes hučení vln ke mně dolehla opojná melodie starých časů. Proplétala se každým životem od počátku věků. Tvořila životy, legendy i příběhy. Dokonce je i vyprávěla. Stanula jako svědek u všech důležitých událostí života a dějin. Právě teď mi sem přinášela starý odkaz Atlantidy a jejích slavností. Pohlédla jsem do kamene a za doprovodu podmanivé hudby sledovala šťastné Atlanťany v ulicích. Stala jsem se jejich součástí.

Barevné šaty, lehké jako vánek, nadnášel vítr. Zahlédla jsem celou paletu všemožných barev i odstínů. V rohu muzikanti vyhrávali na harfu a starověké nástroje. Ženy se točily do nepravidelných kruhů. Byly čiperné a plné života. Jejich svižné kroky si razily cestu dál a dál. Boky si z každým dalším ladným zhoupnutím více podmanily oka mužů. Málem jim vypadly z důlků.

Na něžných tvářích žen se třpytil prášek. Dodával tak jejich vzhledu na tajemnosti, záhadnosti a magii. Jejich vlasy si zdobily zářivé čelenky ze zlata, stříbra a drahých kamenů. Každá z nich dnes byla výjimečná a krásná, jak si to její matka představovala. Dnešní den patřil mezi jejich nejšťastnější. Před třemi lety si královna Lioness vybrala za manžele jejich krále. I dnes všechny dívky po ostrově slavily, aby si je jejich muži vybrali.

Z mramorových balkónů se sypaly čerstvé voňavé květiny. Vůně lilií, symbolu nevinnosti, a rudých růží, symbolu smyslnosti a krásy, pohltila celou ulici. Opojná vůně si razila cestu směrem k oceánu, kde se rozutekla na širé moře. Věže Atlantidy se třpytily a blýskaly v záři slunečních paprsků.

„Crystal!" rýpl do mě vysoký dívčí hlas.

Odtrhla jsem oči od kamene a podívala se nad sebe. Od schodů se na mě skláněla Lissa. Nedočkavě mi naznačila, ať si pospíším, protože je čas vyrazit. V rychlosti jsem na sebe hodila pár kusů oblečení.

„Máme společnost," informovala mě Chantal. „Tvůj strýc si opět nedá pokoj a sledoval nás až na ostrov. Je načase mu zapálit pořádně pod koleny. Musíme jít.

Vchod do Atlantidy se nachází na druhé straně ostrůvku. Stačí jen sejít po schodech, kde jsi byla a jít podél útesu. Trochu se namočíme, ale vchod do jeskyně se nachází blízko."

Přede mě se zařadila Chantal s Brandonem. Gus naši skupinu uzavíral. Při kontaktu s chladnou vodou jsem se zatřásla. Tady byla o mnoho studenější než na pláži. Moře se rozbouřilo. Divoce mi naráželo do kolen, až mi málem podtrhlo nohy. Na poslední chvíli jsem se chytla útesu. Kámen se mi drolil pod rukama. Brandon se mě snažil opatrně přidržovat a já jsem postupovala dál.

Chladná voda mi prosákla až na holou kůži. Ráno jsem si džíny vyměnila za silnější a pružnější kalhoty. Nevím, jestli se mi to teď hodilo. Kalhoty mi stále těžkly a stahovaly do rozbouřených vln. Ty se okolo mě obtáčely v divokém víru, jako by mě chtěly pohltit do svých sevření a už nikdy nevydat. Znala jsem jejich nebezpečnost i chtivost, jak si nevinné osoby nárokovaly i vůči tomu, že měli celý svůj život před sebou. Nic je na tom nezajímalo.

Pod hladinou by lidé nevydrželi ani deset minut. Po pěti dlouhých minutách jim začaly odumírat plíce. To nepříjemné pálení a dušení, když jste měli pocit, že vaše poslední hodinka nadejde nevidět, jsem zažila na vlastní kůži. Nikomu bych to nepřála, ani svému nejhoršímu nepříteli. Utopení jsem považovala za nejhorší smrt vůbec. Nemohli jste si vybrat, jestli umřete nebo budete dál žít. Temná silná voda rozhodla za vás, ani se vás neptala na nezbytné otázky.

Nebe se opět zatáhlo podmračenou barvou. Na odhalenou kůži mi dopadla kapka dešťové vody. Rozprskla se na tisíce malých. Sledovala jsem, jak mi jako křišťálové krůpěje vlahého jarního deště stékají po bledé kůži. Působily jako rozsvícené diamanty poslední naděje. Nikdy jsem totiž netušila, jestli se opravdu znovu vrátím zpět do světa lidí. Možná za námi Atlantida dveře zavře navěky.

Zámek nás pohltí. Navždy budeme zamčeni ve zlaté klícce jako chovní ptáčci pro zábavu. Atlantida byla mnoho let opuštěná. Nikdo v ní dlouhé roky nepobýval. Jistě by se klíč nikdy nenašel. A kdybychom se odtamtud pokusili dostat, ještě by si nás brzy vyhledala. Ale i její síla nesahá všude. Najdou se ukrytá místa, kam ani moc starověké Atlantidy nesahá.

Uklouzla jsem. Dlaň i s prsty mi sjela po kamenitém a ostrém povrchu. Vykřikla jsem, vypískla. Vlny pode mnou se chtivě rozbouřily. Slastně mi olizovaly kolena, jako by se nemohly dočkat, až mě konečně pohltí do svého ocelového sevření. Zamávala jsem rozedřenýma rukama do krve. Pročísla jsem jen vzduch.

„Crystal!" zachytil mě Brandon těsně nad zemí.

Nosem jsem kopírovala hladinu vody. Kapička slané vody mi ulpěla na nose, jak voda vystříkla, aby mě lapila. Brandon mě opatrně zvedl. Chytla jsem se ho okolo ramen, abych znovu neuklouzla a nespadla. Někteří se tvářili trochu vyděšeně, Mia nezúčastněně.

„Jsi v pořádku?" otočila se na mě Chantal zkoumavým pohledem. Odhrnula mi z očí pár vlasů a zkontrolovala mi teplotu čela. Zůstávala pořád stejná. Přikývla jsem.

„Jasně, já jen..." sklonila jsem pohled k vodě. Vytřeštila jsem oči. Pod hladinou se pohybovalo několik tmavých stínů, jako by se do moře vylila černá barva. Zamotala se mi hlava. Stíny se mi proplétaly okolo nohou ve smrtícím tanci. „...omdlela."

„Málem teda," opravila jsem se. Brandon povytáhl obočí. „Můžeme vyrazit. Jdeme," pobídla jsem Chantal, abychom brzy dorazili na místo.

Světlo baterky se skomíravě rozbíhalo. Zablikalo, než se se naplno rozběhlo. Kotouč světla osvítil celou jeskyni. Tady mi voda sahala jen po kolena. Probrodila jsem se na suché místo, ze kterého ven trčel kámen. Sedla jsem si. Z mokrého oblečení mi crčely proudy vody. Z kamenného stropu byly pověšené stalaktity a stalagmity. Chantal něco stále hledala. Freya jí zadumaně pomáhala.

„Ehm, co hledáte?" vyrušila jsem je z jejich počínání.

Ani jedna mi nejprve nevěnovala žádné slovo. Freya poté zvedla hlavu. Chvíli hleděla skrze mě do zdi, jako bych byla duch. Nebo jako kdyby viděla nějaké hrozivé zjevení s vyceněnými tesáky. Její pohled se stočil k mé maličkosti, její oči se rozzářily. Tancovaly v nich jiskřičky naděje, že konečně našla to, co hledá.

„Crystaline, Coraline, pojďte prosím sem," vybídla nás Freya nadšeně.

Chantal něco horlivě ukazovala na kamenné zdi. Mia se při vyslovení svého pravého jména zamračila, ohrnula ret a vycenila tesáky, daleko ostřejší zuby než mají lidé. Paprsky Atlantského kamene se rotzařovaly stále více.

Freya ke mně rychlým pohybem zamířila. Vzduch pročísla ostrá čepel blýskajícího se nože. Předloktí mi zachvátila spalující bolest. Zkroutila jsem se na zem. To samé potkalo i Miu, ale v daleko mírnějších rukou Chantal. Ona na zem nepadla v bolestech, ani nesykla. Držela se s přimhouřenýma očima, s rukou jenom cukla.

Rubínově červená krev dopadla na šedě ostrý povrch. Ozvalo se tříštění, jako by se právě probouzel dlouho spící drak. Ze stropu začaly padat stalaktity. Celá jeskyně se třásla další salvou. Kryla jsem si hlavu. Mia mě rychle popostrčila k vytlačeným dírám ve tvaru kamene. Automaticky do nich zasadila Atlantský kámen. Vše jsem zopakovala po ní. Safírově modrá záře se teď mísila se smaragdově zelenou. Další otřes. Kameny ustoupily a před námi se otevřel průchod.

Oslepila mě zlatavá záře přicházejících paprsků. Zamrkala jsem. Přede mnou se rozlily zlatavé mžitky. Mé srdce se rozplesalo. Krev mi divoce bušila v žilách. Kapky rosy na právě se rozevírajících květinách se leskly jako tisíce démantů.

„Jsme po tři tisících letech opět doma," vydechla šťastně Lissa. 

OPRAVENO: 19.05. 2020