Ještě pár hodin jsem stála na balkoně. Ulice města pomalu utichaly, až se všechen ruch bez znamení vytratil do vzduchu. Nakonec jsem zůstala jen já a obklopující mlčenlivé ticho. Připadala jsem si jako v zahradě věčného spánku. Tichá a nikým nerušená.

Tisíce spletitých ulic pode mnou spalo. Venku neproletěl ani jeden ptáček. Auta utichla. Po uplynulém čase mi připadalo divné neslyšet jejich drnčivý zvuk a skřípění brzd. Ocitla jsem se v zamlženém snu, kde nic, nikdo a čas nehraje roli. Zůstala jen tíživá samota.

Nicholas se už před nějakou dobou vytratil pryč. Zbyl tu po něm jen závan mentolové vůně. Vymanila jsem se z jeho konejšivého objetí pryč. Postupovala jsem až k okraji, kde jsem se chytla zábradlí. Jemný vítr mi cuchal vlasy. Zavřela jsem oči.

Stáli jsme v tichu. Všechno přerušovalo jen Nickovo mělké dýchání. Nechal mě samotnou, abych si utřídila myšlenky. On se dnes pokusil posunout vpřed, já sama jsem však ani netušila, co vlastně chci. Nejraději bych se zahrabala do jeho objetí. Měla jsem však smůlu. Svou šanci jsem už vypotřebovala, když jsem ho odmítla.

Se skelným pohledem jsem se otočila k jeho vysoké postavě. Mlčky hleděl do dálky, ani jednou neuhnul pohledem. Skenoval pár řadových domků. Všechny byly natřené na modro s bílými okny a červenou střechou. V očích se mu zaleskly křišťálové slzy. Polknul a ony se vytratily.

Každý máme své slabé stránky, které nás dělají zranitelnými. Ale jiné jsou opravdu slabé. Do těch nás nejčastěji bodají naši nepřátelé, občas i zrádní přátelé, v očekávání, že nás poraní a zanechají nám šrámy na duši.

Jiní na sobě nedají nic znát a své srdce si chrání urputněji než kdy jindy. Nicholase bych zařadila do těch silných osob. I když ho vlastně skoro ani neznám, vždy jsem ho viděla vtipkovat. Má stejnou povahu jako Augustin. V jejich srdci by nejraději chránili všechny své sestry, i když ty se o sebe dokáží postarat samy.

„Myslím si, že už raději půjdu," hlesnul a obrátil se ke mně zády, než bych stihla zahlédnout něco víc. Dech se mi zrychloval. Neodpověděla jsem mu. Jen jsem tiše přihlížela, jak za sebou sklapnutím zasunuje skleněné dveře od balkonu.

Lampa uvnitř pokoje zhasla. Světlo se vytratilo do neznáma, jako zhasnutá žárovka, jako blízký člověk, který díky náhlé smrti odejde. Ale naděje se okolo mě stále ovíjela v pevném obětí. Tančila mi mezi prsty a dožadovala se mé pozornosti. Nemohla jsem ji však uchopit, jak bych si přála. Stále mi proklouzávala mezi prsty. S pootevřenými rty jsem sledovala své počínání.

Stála jsem na jednom místě a stále se držela zábradlí hodně dlouho. Rýhy na zábradlí se mi otiskly a vpalovaly do dlaní. Odtáhla jsem ruku, jako bych se popálila. Sykla jsem. Železo opravdu žhnulo.

Sledovala jsem krvavý východ slunce. V dálce se zaleskla hladina oceánu. Všechno se opět znovu dalo do pohybu. Na světlo se vyloupl nový den ze své tlusté skořápky. Sliboval každému nový začátek, jako to slibuje naděje. On se ale nikomu nezapřísáhl, že bude pro všechny šťastný, jak to ostatní očekávali. Cítila jsem z něj spíše hořkosladkou chuť plnou strastí a chyb.

Všechno se nám v poslední době hroutilo před očima. Každý si hleděl svého, i když jsem táhli za společnou věc. Většina se starala pouze o sebe, což mělo za následek to, že jsme si přestávali věřit.

Vyklonila jsem své tělo do prázdného prostoru. Hlavou jsem komíhala ve vzduchu a shlédla dolů. Zatajil se mi dech, srdce se rozběhlo a dech se opět zrychloval. Pode mnou stála tmavovlasá osoba s úšklebkem na tváři. Další páry svítících očí se schovávaly v tmavém podloubí. Trhla jsem sebou.

Její duhovky se do mě divoce zavrtávaly. Zračil se v nich chladný pohled bez citů, jako by jí bylo všechno jedno. Ani ostatní se nenamáhali si sundat brýle jenom proto, že je někdo sleduje. Na ulicích panovalo prázdno a oni se na chvíli stali jejich majiteli.

Sestra Chantal na mě zavrkala pár nesmyslných slovíček. Normální člověk by je na takovou vzdálenost nezaslechl, ale já jsem ji porozuměla dostatečně. „Podívejte se na roztomilou princezničku, jak se vyklání z okna. Jako by jí to všechno patřilo. Ale všechno má svůj konec."

„Sarinna," vypustila jsem její jméno z úst s jedem v puse.

„Ona mě zná. Ale sláva zjevně netrvá věčně. Z princezničky se nám totiž stala troska odsouzená k zániku. Brzy za ni bude má sestra i dýchat." Z jejích úst vyšel štěkavý smích. Třásla jsem se strachy po celém těle, a i když jsem se snažila bojovně vystrčit bradu, pořád jsem se chvěla.

„Chantal do toho netahej," vykoktala jsem ze sebe. To už však zmizeli, ani jejich oči mě z temnoty nepozorovaly. Vypařili se jako pára nad hrncem, ani jsem nepostřehla jejich únik. Nadechla jsem se a opět zase vydechla.

„Jen si nemysli, tohle není konec, ale teprve tvůj hořkosladký začátek. Budeš mě prosit na kolenou, abych tě ušetřila," posmívala se mi dál. Zaprskala jsem. To už však i ona zmizela, než jsem jí její poznámku stihla oplatit.

Nebe na východě se zbarvilo do krvavě rudé. Vypadalo to, jako by na nebi svedli svou závěrečnou bitvu andělé s démony. Jejich rubínově rudá krev stékala v čúrcích po nebi a zbarvila jeho azurově modrou barvu do tmava. I nebe odmítá nabrat do sebe svou čistotu a chce zůstat po delší dobu poskvrněné něčí obětí.

Vklouzla jsem dveřmi zpět do pokoje, kde panovalo šero. Od úst mi stoupaly chomáčky páry, i když venku bylo léto. S tichým vrznutím a trhnutím jsem za sebou zavřela dveře. Mia a její záplava rudých vlasů se choulila na gauči. Její ruka visela na zem, kde se pevně držela té Maddyiny jako záchranného lana.

Madeleine si zatáhla do pokoje ležení a natáhla si ho na měkký koberec. V místnosti se ozývalo jen jejich mělké oddechování. Záviděla jsem jim, že se dokázaly uspat potom, co jsme všechno zažili. Madeleinina tvář se ve spánku uvolnila a vyhladila. Už nepůsobila tak strnule.

Freyina víčka se zavírala. Seděla opodál opřená o zeď. Přes drobné tělo si přehodila slabou deku. Stále sklouzávala po zdi, až její hlava s kadeřemi usadila na naleštěné podlaze. Všichni jsme byli unavení.

Pár kroky jsem se dopotácela ke křeslu. I mně se víčka zavírala. Schoulila jsem se do klubíčka, přikryla se dekou a během minuty se pohroužila do zasněných krajin. Z mého těla odcházela vyčerpanost a všechny buňky v těle se mi opět samou radostí regenerovaly.

Mé sny mi v posledním měsíci připomínaly nepřehlednou změť všehosi, od každého trochu. Většinou jsem běžela po prašné polní cestě. Proti mně vyskovaly přesýpací hodiny. Čas se v nich přesýpal smrtelnou rychlostí. Poté se tam objevila stařenka v šátku a rozevlátých šatech. Hrozila mi holí a neustále na mě křičela ta samá slova svým vysokým hlasem s pištivým tónem. „Pospěš si! Čas se sype a mnoho ho už nezbývá! Skončíš, skončíš, zatracená princezno!"

Z mého pronásledování mě až vysvobodila čísi ruka na mém rameni. Zběsile jsem se otočila. Hleděla na mě Chantalina jemná tvář. O Atlanťanech jsem jí raději nechtěla říkat. Rozhodla jsem si to nechat pro sebe, abych ostatní nevyděsila. „Běž do koupelny, než se ostatní vzbudí, sbal si vše potřebné na cestu. Za pár hodin vyrážíme."

Hleděla jsem na ni s pootevřenou pusou, ale poslechla jsem ji. V koupelně jsem se dostatečně probrala pod proudem vody. Namočila jsem si a umyla vlasy. Provedla jsem základní hygienu a učesaná jsem vyrazila zpět za ostatními.

Po mně do koupelny vešla Mia. Madeleine ji přidržovala za ruku, aby nespadla, protože ona se jen tak tak držela na nohách. Třásla se po celém těle, hluboké kruhy pod očima. Vytrpěla si toho hodně a moje a Freyina přítomnost jí v tom dvakrát nepomáhala. Freya se za ní dívala se smutkem v očích.

Lissa obcházela ostatní po apartmá a budila je. Mně nevěnovala ani jeden pohled. Gus s Brandonem stáli sklonění nad mapou a plánovali další kroky naší záchranné mise. Nick stále ještě spal na druhém křesle, nikdo ho zatím zřejmě nevzbudil. Zamířila bych k němu, kdyby mě neodchytila Chantal.

„Jsou asi tři hodiny odpoledne. Každý jsme spali plus mínus sedm hodin, takže bychom měli být schopni cesty. Ty, až se setmí, zamíříš s Miou, Freyou a Gusem k vašemu domu. Mia si potřebuje vyzvednout své věci. Atlantský kámen a nějaké věci na cestu. Poté se setkáme o dva bloky dál. Doufám, že máš vše sbalené."

Přikyvovala jsem a nevnímala jsem ji. „Co na to říká Mia?"

„Mlčky souhlasila se vším. Chce se zúčastnit mise, pokud jí po tomhle všem necháme na pokoji."

„Jasně, zařídím se podle všeho, jak si to ona přeje," povzdechla jsem si a rozhlédla jsem se po celém pokoji.

Na podlaze leželo na kupě pár připravených batohů. Většina z nich byla naplněna jídlem, dekami a obvazy s léky. Přeběhl mi mráz po zádech. Pokud se všechno povede, jak má, už dnes v noci opustíme Sydney a všichni se vrhneme střemhlav do akce.

Ve mně se třásla malá dušička. Už opět bych se nejraději schovala do kouta a nechala ostatní, aby pro mě riskovali krk. Chantal ke mně natáhla ruku a položila mi ji na rameno. Setřásla sem ji ze sebe. Tváře mi zrudly hněvem a v očích se mírně zablýsklo. Styděla jsem se za sebe. Jsem zbabělec. Byla jsem a vždy budu jako můj prapředek, poslední král pozemské Atlantidy.

„Děje se něco?" prohlížela si mě Chantal starostlivě. Její starost mě až dojímala. Zabořila jsem si hlavu do dlaní. Z červených a napuchlých očí se mi spustily první horké slzy.

Teprve teď jsem začala opět něco cítit. Předtím jsem se pohybovala automaticky, mé city byly utlumeny pokaždé, když jsem se podívala na někoho mé duši blízkého. Chovala jsem se a cítila se jako robot. Neprožívala jsem svůj život jako dříve. Konala jsem smysluplně, jak se ode mě očekávalo.

I když jsem zpočátku myslela, že mě smrt prarodičů nezasáhla, mýlila jsem se. Teprve teď jsem si připustila, že se něco stalo. Všechno na mě dolehlo. Chantal na mě chvíli zírala, ale poté mě vtáhla do prudkého objetí a konejšivými slovy se pokusila zmírnit můj žal.

„Jsem zbabělec," vzlykla jsem nahlas. Všichni v pokoji se na mě jako jeden muž otočili, jako by nikdy neviděli plačící dívku. Sledovali mě s nevěřícím pohledem a pootevřenou pusou. Gusovi skoro zaskočilo sousto. Na poslední chvíli ho spolkl a rozkašlal se na celé kolo.

„Ne, nejsi zbabělec. Každý jsme jiný a o tobě to platí dvojnásobně. Vždycky ses od všech odlišovala svou povahou. Byla jsi vyjímečná už od narození. Na světě bys nenašla dva stejné lidi se stejnou povahou. To však není tak docela pravda. Vem si Nicholase a Guse. Vypadá to, jako by se pro sebe narodili," šeptala mi Chantal do ucha.

„To říkáš jen proto, abys mě utišila. Nejsem ničím vyjímečná," usmála jsem se na ni přes slzy.

„No dobře, s vyjímečností máš pravdu, protože každý člověk je vlastní originál. Bohové nás stvořili tak, abychom splnili svá poslání a úkoly. Nic jiného v tom nehledej. Jen ty jsi dostala na bedra trochu těžší úkol," zasmála se tichým, stále však zvonivým smíchem.

„Co mám tedy dělat?" zatvářila jsem se zkroušeně.

„Běž a splň a udělej všechno, co dokážeš. Tak něco dokážeš a splatíš váš dluh za prokletí, které se táhne vašimi generacemi. Budeš volná a všichni ostatní taky."

„Dobře."

O pár minut později jsem stála před hotelem. Nade mnou přeletělo pár racků. Křídla je ladně nadnášela. Jeden z nich ve vzduchu obkroužil křivku, jež se táhla donekonečna. Sledovala jsem vlnící se čáru. Odtrhla jsem od ní oči, až když jsem zaslechla zavrzání dveří.

Mia s nepřítomným pohledem sestupovala směrem k mému tělu. Freya se táhla v jejím stínu s hlavou sklopenou. Připadala mi jako ocásek, který se táhne za všemi a neustále je sleduje slídivým pohledem. Gus se jim držel stále v patách.

Z domu jsme se vydali tichým krokem. Těla prarodičů už zmizela a na podlaze se nenašla ani kapka. Každý jsme si na zádech nesli batoh, když jsem za sebou zaslechla hlasité kroky, výstřely a výkřiky.

„Utíkejte!" vykřikla jsem. Nasadila jsem sprint. S pícháním v boku jsem proběhla dva bloky. Nezastavovala jsem se a ani neotáčela. Gus mi opatrně naznačil, ať Miu prostrčím druhým východem. Proti nám stáli další dva muži. 

OPRAVENO: 16.05. 2020