Povzdechla jsem si. Stála jsem u své velké skříně. Získala jsem všechno, co jsem potřebovala. Nic už mě tady nedrží a má mise volá. Čím dřív se na ni vydám, tím rychleji se budou moci ostatní vrátit domů.

Zašátrala jsem rukou před sebou. Cítila jsem naše pouto se sestrou. Stříbrná nit se slabě chvěla. Pociťovala jsem z ní očekávání. Třásla se, tušila, že se brzy setká se svým druhým koncem. Zesilovala, ale zároveň slábla. Soustředila se pouze na svou druhou polovinu, kdyby ji někdo přetrhl, nebránila by se, nebojovala by, pouze by zhasla.

Přenesla jsem se svou myslí do světa lidí. Sestra byla šťastná a živá. Neměla o mně, o své druhé polovině, ani tušení. Bavila se se svými přáteli. Nikoho jiného nepotřebovala. Žila u našich lidských prarodičů. Z našeho pouta ke mně docházely její pocity. Štěstí, radost a láska. Zamilovala se.

S výdechem jsem ji zase opustila a sklonila se nad svůj batoh. Už celý den jsem se rozmýšlela, co si zabalím. Bylo mi jasné, že ve svých šatech tam chodit nemůžu. Budou mě pokládat za blázna.

Hmátla jsem do své skříně. Vytáhla jsem pár ponožek, jeden svetr, staré džíny, kabát a spodní prádlo. Zabalila jsem si i krabičku s mušlemi a se svou korunkou. Nic jiného mi po matce nezbylo. Nechtěla jsem se na ni dívat, pomyšlení na ni mě bolelo.

Utřela jsem si své oko. Sklouzla mi z něj jedna slza. Opouštím všechno. Místo, kde jsem vyrůstala. Místo, kde jsem našla odpovědi na své otázky. Místo, které mě připravilo o svobodu. Uvěznilo mě tu.

Jak se vůbec žije tam nahoře? Naše rasa se stále řídila starými pravidly. Přežívali jsme z toho, co nám zbylo ze staré Atlantidy. Panovala u nás pravidla starověku. Pro některá upjatá a omezující, ale nikdo neměl na výběr. Většina se musela podřídit.

Otočila jsem se na okno. Za ním proudila voda. I ona mi bude chybět. Ale aspoň neucítím ten svazující pocit, který mě svíral v hrudi. Neumožňoval mi, aby se svobodně projevila.

Slyšela jsem, že ve světě lidí svítí neonová světla. Z domů na ulici se line rychlá hudba, na kterou všichni tancují. Babička říkala, že tohle už existovalo i za ní. Moje matka tam prý často chodila. Vracela se domů pozdě v noci. Tam potkala i mého otce.

Vyprávěla babičce, že to bylo, jako by do ní uhodil blesk. Najednou do ní sjel pocit oslepující lásky. Přestala vnímat ohlušující hudbu a každý její pohled odteď patřil jemu.

Tak se tedy princezna Soulcita Atlantská zamilovala do člověka. Z jejich lásky jsme vzešly my dvě se sestrou. Dvě dívky, které dostaly za úkol zachránit Atlantidu. Dvě spojené duše, jenž té jedné její duše právem nenáležela. Ta moje totiž patřila princezně Dianě. Ale já jsem se občas cítila svá.

Přejela jsem prstem po kameni. Zatřpytil se jako moře, do kterého přes den dopadají sluneční paprsky. Kámen házel po mém pokoji třpytivé odrazy. Pohlédla jsem do něj. Už roky čekám, kdy mi konečně vyjeví onu vidinu. Teď ten den právě nastal.

Drobná rusovláska si skousla ret. Usmála se na chlapce před sebou. Šeptal jí do ucha zamilovaná slovíčka ve francouzštině, kterým nerozuměla. Ale ona se s každým slovem červenala stále více. Po tvářích se jí rozlila nepřehlédnutelná červeň.

Pohodila rudými vlasy. Uvolnily se jí z copu svezly se na její záda. Rozlily se na nich jako plameny, které ji měly strávit každým okamžikem. I její povaha taková byla.

Bránila by své blízké do posledního dechu. Obětovala by pro ně cokoliv, což také později udělala. Svou jedinou a opravdovou lásku nechala zabít proto, aby zachránila sobecké Atlanťany, jež její rod nenáviděli.

Chlapec zastrčil dívce pramínek vlasů za ucho a políbil ji na nos. Sklonila hlavu a usmála se. Zbožňovala ho, stejně jako on ji. Svět je stvořil pro sebe. Vzájemně se doplňovali, věděli, na co ten druhý myslí. Nic si vzájemně nevyčítali ani nezatajovali.

Chlapec ukázal směrem k rozkvetlému parku. Vítr k nim donesl vůni zeleně; Soulcita v tom rozpoznala růže, lilie, orchideje, šeřík a palmy. Nadechla se jí a se smíchem se rozběhla do parku.

Kličkovala mezi stromy, dělala kotrmelce a hvězdy, schovávala se, dokud ji chlapec nechytil. S pištěním se mu snažila vymanit. Svíral ji pevně, odmítal ji pustit, nechtěl ji už nikdy opustit. Nikdy v životě. Navždy patřili k sobě.

Soulcita k němu zvedla rozzářené oči. Odráželo se v nich světlo pouličních lamp. Den pomalu bledl, na obloze se objevily první stříbrné hvězdy. Některé slabě poblikávaly, jiné vytrvale zůstávaly na svých místech. Rusovláska k nim natáhla ruku.

Přála se jich dotknout, aspoň na chvilku pocítit jejich uklidňující a rozjasňující záři. Pro každého hvězdy znamenaly něco jiného. Ji utěšovaly, když byla smutná a bezradná. Když si nevěděla rady, hledala v nich odpověď. Ač se na první pohled hvězdy mohly zdát složité, ona z nich vyčetla všechno. Staly se pro ni jediným svítícím bodem v temnotě.

Chlapec ji zvedl za pas. O kousek se k nim přiblížila. Natahovala ruce, aby zachytila jejich záři. Tajemně se usmála. Do té doby netušila, že za chvíli bude hvězdám blíže. Neměla ani tušení o tom, že za chvíli její štěstí skončí. Svět se zboří jako domeček z karet. Nikdo tomu nezabrání.

Vyklouzla chlapci z náruče. Věnovala mu malý polibek na tvář. Přitáhl si ji pevněji k sobě a vyžádal si víc. Soulcita nekompromisně zavrtěla hlavou. Rozhodla se jít domů. Klížily se jí oči únavou. Na nohách se sotva udržela. Zavřela oči a opřela se o chlapcovu hruď. Pohladil ji po vlasech. Ona se pousmála. Rozeběhli se ruku v ruce po ztemnělé ulici. Na obloze zářila luna. Brzy se měl konat úplněk. Zahalila ji temná mračna. Temné časy se blížily, ale oni nic netušili, vůbec nic.

Otočila jsem kroužek kamenem dolů k dlani. Výjev před očima mi zmizel. Zavřela jsem oči. Doléhaly na mě smíšené pocity. Pořád jsem cítila pocity své matky. Kámen mi ukázal něco z její minulosti, ale tím mou ránu z její ztráty ještě více prohloubil.

Měla jsem si z toho, co mi vyjevil, něco odnést. Nějaké ponaučení. Pochytila jsem ho hned na začátku. Schovávalo se jich tam ale víc. Jedno z nich bylo, že všechno můžeme v jedné minutě ztratit. Všechno se zboří jako domeček z karet a nám nic nezůstane kromě vzpomínek.

Ale taky to, že s láskou překonáme všechno. Láska hory přenáší. Bez ní bychom zůstali ztracení. Bloudili bychom světem jako tělo bez duše. Ona ale i léčí. Když někoho opravdu milujete, ztratíte s ním pojem o čase. Ostatní pro vás nic neznamenají. Jste schopni pro něj obětovat cokoliv.

Popadla jsem do ruky svůj batoh. Přehodila jsem si ho přes záda a naposledy zabloudila pohledem po svém pokoji. Všechno opouštím. Bude lepší, když se nerozloučím. Akorát mi to trhá srdce. Všechno.

Zavřela jsem svou skříň a otočila se na patě. Zůstalo tu po mně všechno. Tak tedy sbohem, hlesla jsem v duchu. Jednou se vrátím pro ostatní. Dovedu je zpátky k Atlantidě. Zachráníme ji. Dokážu to. Přísahám. Nezklamu jako moje matka.

„Crystalko," oslovila mě babička, „tak odcházíš. Je pravda to, co se říká. Přeji ti hodně štěstí. Nezapomeň, velká síla přináší i mohutné břemeno. Nikdy se ho nemusíš zbavit. Stačí, když tě někdo z tvých přátel zradí.

„Babičko," vrhla jsem se jí do objetí, „nezapomenu na tebe. Vrátím se co nejdřív. Přijdu, abys spatřila svůj domov. Vidím na tobě, že si myslíš, že se toho nedožiješ, ale já ti to slibuji. Přivedu i svou sestru. Mám tě ráda. Sbohem."

Otočila jsem se na podpatku a utírala si své slzy. Tímto se stávám nezávislou. Nikdo a nic mě už nezastaví. Vyklouzla jsem z našich dveří a rozčeřila vodu. Plavala jsem směrem k chrámu.

Chtěla jsem se na něj naposledy podívat, ale nehodlala jsem jít dovnitř. Nepotřebovala jsem se rozloučit s královnou Lioness, bude mě doprovázet na každé mé cestě. Cítím to a ona to navíc slíbila.

Mávla jsem na skupinu lidí na schodech. Seděli tam s batohama na zádech. Poznala jsem mezi nimi i dva nové přírůstky. Sestřenici a bratrance Lissy s Brandonem. Oba dva přistoupili s Lissou přistoupili ke mně.

„Ehm," odkašlala si, „tohle jsou Astrid s Augustynem, strážci tvé sestry. Chystají se jít s námi, aby ji mohli hlídat. Budeme se samozřejmě držet dál, jak sis přála. Budu tvé přání dodržovat, abys měla se svou sestrou soukromí."

Přikývla jsem a vyndala ze svého batohu třpytící se mušle. Každému jsem do ruky vtiskla jednu. Odpluly jsme směrem k hladině. Jsem připravena. Jen směle do toho.

Dotkla jsem se hladiny. Mušle ji rozřízla. Vytvořil se tak malý otvor pro člověka. Usmála jsem se a potichu zajásala. Mušli jsem si zavěsila na krk, ostatní taky. Napjala jsem se a kopla nohama. Vynořila jsem nad hladinu a nadechla se čerstvého vzduchu. 

OPRAVENO: 21.04. 2020