„Začíná sněžit," poznamenal Harry, když spolu sestoupili tři schody před domem. Roztáhl široký deštník, pod nějž se pohodlně vešli oba a naznačil Severusovi, aby se jej chytil za paži. „Škoda, že není jaro. Ty stromy, co tu mám, sice moc před sluncem nechrání, ale když kvetou, tak nádherně voní."

„Musí to být... příjemné," odtušil Severus, nevěda, jak na to prohlášení reagovat.

„No, tak třeba to zjistíš sám, pokud přede mnou dřív neutečeš," pronesl vesele a vykročil, aby se mohli ze zahrady dostat ven a vmísit do ulic. Nečekal na odpověď a pokračoval: „Ta páska je pro mudly začarovaná tak, jako kdybys měl na sobě sluneční brýle. Mudlovští slepci to tak nosí, říkal jsem si, že to bude přijatelnější." Povzdechl si. „Už tak na sebe vážeme zbytečnou pozornost, ale tohle je aspoň spolehlivě umlčí."

„Pozornost? Jakou zbytečnou pozornost?" zeptal se a mimovolně se napjal. Mohl by ho snad někdo poznat?

„No, někdy mi připadá, že mudlové s určitými názory zůstali viset někde ve středověku. Je až nechutné, jak se dokáží tvářit, když zahlédnou něco, co není... běžné nebo podle jejich měřítek normální," řekl kysele a mimovolně si vzpomněl na tetu Petúnii a strýce Vernona.

Ti dva byli typickým příkladem mudlů, o kterých mluvil. To, že je čaroděj, nedokázali skousnout, dokonce se z něj nejednou snažili jeho schopnosti dostat násilím, a to ještě před tím, než mu přišel dopis z Bradavic. A to byl tenkrát ještě malý kluk, který netušil, že jednou bude mít zájem o muže. Kdyby to bylo patrné už tehdy, byl si jist, že by se to z něj nesnažili vymlátit, nýbrž by se ho zbavili rovnou.

„Asi úplně nerozumím, co máš na mysli," poznamenal s pokrčením ramen, ale mírně se uvolnil.

„Není běžné, abys tu potkal dva muže, co spolu někam jdou pod jedním deštníkem a málem se drží za ruce," vysvětlil někam k mokrému chodníku.

„Můžu jít sám," navrhl pevným hlasem bez jediné emoce. Nechtěl se ho pouštět, bylo příjemné kráčet a nemuset před sebe natahovat ruce, aby do něčeho nevrazil, ale zároveň mu netoužil způsobit jakékoliv nepohodlí mezi sousedy.

Harry na něj zdvihl překvapený pohled. „Ne, tak jsem to nemyslel," ubezpečoval ho rychle a na důkaz svých slov na malou chvíli přikryl volnou rukou dlaň, jíž měl na svém předloktí. „Jen... jsem nechtěl, aby ses cítil nepříjemně. Mně jsou ty jejich pohledy ukradené, dávno jsem si zvykl... že úplně nezapadám, ale..."

„To je v pořádku, Danny," uklidnil ho tiše. „Já jejich pohledy nevidím, takže mě to nezajímá." Natočil k němu obličej a koutky zdvihl v úšklebku. „A pokud bude někdo drzý nebo se nevhodně tvářit, tak řekni. Sundám si pásku a nechám ho, aby se mi podíval do očí."

„To zní jako dobrý plán," prohlásil Harry s úsměvem. „Doufám, že ho nebudeme muset vyzkoušet. Nerad bych měl u domu zástup lidí, co by se také chtěli podívat."

Severus na chvilku zůstal zaraženě mlčet a jen se nechal vést po chodníku. Vnímal tichý dech muže vedle sebe, poslouchal mumraj okolo, který byl sice hlasitější, ale on jej téměř vytěsnil. Soustředil se jen na hlas vedle sebe, který působil jako léčivý balzám na jeho poraněnou duši. Pod nohama cítil vlhké listí a slyšel cákání a šumění vody z louží, jež rozrážela auta na silnici. Sem tam k jeho uším zalétl útržek rozhovoru lidí, co procházeli okolo, ale tak krátký, že jen sotva zachytil víc jak pár slov.

„Dnes mám asi problém chápat, co mi říkáš," přiznal Severus nakonec. „Buď mluvíš v hádankách anebo nemám poničené jen jádro, ale i mozek." Potřásl hlavou a nechal se odvést o krok vedle, domyslel si, že před nimi mohla být louže, již bylo třeba obejít. „Proč by se někdo chtěl nechat vyděsit mýma očima?"

„A proč by se měli děsit?" nechápal Harry. „Vždyť jsou jen zvláštní, ale to neznamená, že vypadáš jako bludička nebo něco na ten způsob." Pousmál se. „Nikdy dřív jsem to neviděl a věřím, že by asi spousta lidí na tebe hleděla s rozpaky, ale... Děsivé to vážně není."

Pomyslel si, že děsivé spíš dokázaly být ty černé, jež měl dříve. Pamatoval si, jak jimi dokázal zírat tak, že by jimi v momentě zvládl zabít deset lidí najednou. Snad nikdy neviděl ty černé oči milé, pouze tvrdé, ocelové, přesto hluboké, sršící nekonečnou inteligencí. Jen jednou je viděl projevit kladnou emoci. Ve chvíli, kdy umíral, byly jeho onyxy plné slz a náklonnosti, z myslánky pak pochopil, že náklonnost choval k jeho vlastní matce. Bylo uklidňující tehdy zjistit, že i takový muž, jako je Snape, umí cítit i něco jiného než nenávist, vztek a mrazivou netečnost.

Po letech strávených na ulici se však Snape naučil – ačkoliv Harry nepředpokládal, že dobrovolně – alespoň nějaké pocity ventilovat. Dříve by nevěřil tomu, že ho uvidí se usmívat jinak, než jízlivě nebo pohrdavě. A zjistil, že ten drobný úsměv ze sotva zdvižených koutků mu imponuje, dělalo mu dobře, když ho na něm viděl. Z toho sklepního netopýra, jakým dříve býval, to najednou udělalo o mnoho lidštější bytost.

„Budu ti muset věřit," řekl tiše a cukl sebou, když mu na tlejícím listí podjela noha. Zavrávoral a chytil se Harryho pevněji, čímž se nakonec zakymáceli oba, ale neupadli.

„V pořádku?" zeptal se Harry, sotva zadržuje smích ihned poté, co se srovnali. V mysli se mu vykreslila představa, kterak oba padají na zadek a kdovíproč mu to přišlo vtipné.

„Ano," ubezpečil ho Severus kysele. Nenáviděl tu bezbrannost, kterou cítil. Kdyby měl svůj zrak v pořádku, mohl by si všimnout, že má pod nohama něco, co klouže. Danny ho sice vedl svědomitě a on mu věřil, že ho nenechá do ničeho narazit, přesto byl nejistý, když kráčel neznámými místy.

Harry se na něj zamyšleně podíval a odhrnul si vlasy z čela, kam mu je nenechavý vítr pořád házel. „Proč vlastně nemáš hůlku?"

„Zlomila se," odpověděl se špatně skrývanou bolestí v hlase. Pro kouzelníka byla vždy rána, když o svou hůlku přišel – bylo to, jako kdyby mu někdo uřízl kus vlastního těla. Chyběla mu, tolik let mu věrně sloužila, až o ni přišel, když na ni spadl při své chabé obraně před Nagini.

„Myslel jsem slepeckou hůl," upřesnil a potlačil nutkání druhého muže obejmout. Ta lítost, kterou byla jeho slova protknuta, ho citelně zasáhla. Vzpomínal si na to, jak špatně nesl zničení té své, ačkoliv Hermioně tehdy tvrdil, že se o nic nejedná. „Víš, takovou tu bílou, dlouhou. Vím, že mudlovští slepci ji používají, aby před sebou mohli odhalit překážky."

„Ach." Připadal si jako idiot, mělo mu to dojít. Mladík nepokládal netaktní otázky. „Vlastně nevím. Nevěděl jsem, kde bych ji měl získat. Pak jsem si asi zvykl na život bez ní." Mírně se ušklíbl. „Pokud mě ale všude budeš vodit, tak za pár dní polevím v opatrnosti a nezvládnu ani dva kroky, aniž bych si nerozbil hlavu."

Harry ztuhl a zastavil se v polovině kroku. „Promiň. Nechtěl jsem, aby ses cítil nepříjemně."

Začal se odtahovat a v duchu si vyčinil. Vždyť to měl, pro Merlina, čekat. Co si myslel? To, že se mu Snape představil pod jménem svého otce, přece neznamenalo, že to byl někdo jiný. Měl si uvědomit, že člověk, který dlouhá léta trávil život tím, že okolo sebe budoval neprostupnou hradbu, jím také zůstane. Nemohl očekávat, že Snape bude snášet s radostí jakékoliv projevy... čeho vlastně? Nemohl to nazvat náklonností, jen se chtěl zachovat mile a pomoci mu. Zdálo se mu jednodušší ho prostě vést, než ho nechat tápat, narážet a zakopávat o odpadky na zemi.

„Necítím," řekl Severus tiše a stiskl jeho zápěstí.

Vnímal, jak se na něj zaměřil pohled mladíka, ale hlavu k němu neotočil. Proklínal sám sebe za to, že nepřemýšlel nad svými slovy. Myslel to jen jako rýpnutí, které nemělo skrytý význam. Byl vděčný za to, že ho Danny vedl a nenechal jej upadnout, ale nevěděl, jak to dát najevo. Jeho srdce se tetelilo, když se mohl opírat o jeho předloktí a konečky prstů občas zavadit o chladnou kůži na zápěstí. Bylo to pro něj něco nového, tak dlouho se ho nikdo nedotýkal, že si teď každý dotek zatraceně užíval. A ve chvíli, kdy se začal odtahovat, se mu srdce rozbušilo z představy, že by snad o tu možnost mohl přijít a měl by opět kráčet sám. Zoufale nechtěl, proto polkl svou hrdost a zastavil ho.

„Jsi si jistý?" zeptal se Harry neutrálním hlasem, ze kterého Severuse bodlo u žaludku.

Urazil ho? Nebo se ho dotkl? U Salazara, potřeboval na něj vidět, vědět, jak se tváří, zahledět se do očí barvy... jakou má vlastně Danny barvu očí? Jak měl zjistit reakci, když na něj neviděl a Danny do svého hlasu nepustil žádné emoce? Z ničeho nic ten hlas působil tak chladně, až se málem zapotácel. Znělo to jako švihnutí bičem, postrádal tu otevřenost, se kterou k němu obvykle hovořil. Obrátil se k němu, srdce mu zběsile tlouklo a namáhavě polkl, stále drže jeho zápěstí ve svých prstech v obavě, že by mu mohl zmizet.

„Naprosto," ubezpečil ho Severus a pokusil se o jakýsi vlažný úsměv. „Nemyslel jsem to... jak to vyznělo." V duchu si rval vlasy. To prostě nedokáže vyslovit jednoduchou omluvu?

„Dobře," odtušil Harry. „Víš, jsem v téhle situaci poprvé. Neznám tebe, ty neznáš mě. Je mi jasné, že to nebude jednoduché. Ale já nevím, co se ti honí v hlavě. A oba silně postrádáme oční kontakt, který by nám napověděl, jak svá slova myslíme." Zhluboka se nadechl a vložil do svého hlasu stopu naléhavosti. „Tobiasi, já vím, že mi nevěříš. Nedivím se ti. Ale jsem si jist, že časem ti ukážu, že mi věřit můžeš. Do té doby bych ale ocenil, kdybys byl trochu sdílnější, co se tvých... pocitů týče."

„Já se pokusím," slíbil tiše. „Nejsem příliš zvyklý s někým mluvit, zvlášť o svých myšlenkách a pocitech."

„Já po tobě nechci žádné tajemství, pro Merlina," zasmál se Harry a Severus cítil, jak pomalu taje. To už byl ten Danny, se kterým se seznámil. „Jen chci, abys byl upřímný a řekl mi narovinu, když ti bude něco vadit. Je to přijatelné?"

„Ano," odpověděl. Kdovíproč si připadal jako školák na hruškách, přitom k tomu neměl důvod.

„Děkuju." Zazubil se. „Tak teď bych ocenil, kdybys trochu povolil moje zápěstí, už docela solidně modrá." Severus s omluvou poplašeně uvolnil stisk a chtěl ruku stáhnout úplně, ale Harry ho místo toho chytil za dlaň. Přestalo sněžit, deštník schoval do kouzlem zvětšené kapsy a zamyšleně se na druhého muže podíval. „Cítíš se na přemístění?"

„Nevím," přiznal s pokrčením ramen.

„Tak to zjistíme, chci tě někam vzít," řekl zvesela, stiskl jeho dlaň pevněji a o malý okamžik později už na chodníku zůstaly jen čtyři neznatelné stopy, jež zmizely pod navátým listím.

Žaludek se Severusovi mírně zhoupl, ale tentokrát už nepociťoval naléhavou potřebu zvracet. Přesto ho následoval na roztřesených nohách hned poté, co se mladík ujistil, že je v pořádku. Jejich ruce zůstaly spojené a jemu to vůbec nepřekáželo, naopak, když ho pustil a ruce mu nasměroval před sebe na kus jakéhosi železa, bodl ho nevysvětlitelný pocit ztráty.

„Hned jsem zpět," ujistil ho Harry, a než se Severus stačil otočit za jeho hlasem, slyšel už jen spěšné vzdalující se kroky.

Na malou chvíli ho obestřela slabá panika. Kam šel? Kde ho nechal? Vrátí se? Vrať se, pro Merlina! Ledový kus železa, kterého se držel, jako kdyby vysílal mrazivé jehličky až k jeho nitru, kde jimi obaloval rozechvělou duši. Bál se, že ho vzal na cizí místo a rozhodl se ho tu nechat, neměl daleko k tomu, aby se roztřásl, avšak sám netušil, zda zimou nebo obavami. Lehce ohmatal nejbližší okolí a zjistil, že stojí u nějakého zábradlí. Silný vítr pohazoval s jeho vlasy sem a tam, jednotlivé prameny mu padaly do obličeje a domyslel si, že musí být někde vysoko. Nohy pevně zarazil do země. Co kdyby udělal krok špatně a někam spadl? Z hlubin pod sebou slyšel nejasný hluk, který ani svým zbystřeným sluchem nedokázal nikam zařadit. Kam ho to, zatraceně, vzal?

Zdálo se mu, že tam stojí sám už celé věky, zběsile doufaje, že se vrátí. Dech se mu zrychlil a zkrátil, srdce nekontrolovaně bušilo, ale Danny stále nešel. Zatínal ruce do zábradlí tak silně, až mu zbělely klouby, kousal se do vnitřku tváří, aby ze sebe nevydal jediný zvuk. Odolával pokušení na něj zavolat, nechtěl se ztrapnit a ukázat svou obavu. Nehodlal ze sebe udělat ustrašeného zbabělce, ačkoliv čím delší ten čas byl, tím těžší bylo se udržet.

Nakonec to už nedokázal vydržet, nervozita vybičovala adrenalin na maximum. Otočil se ve chvíli, kdy se kroky opět ozvaly a přibližovaly se.

„Danny?" zachraptěl obezřetně.

„Moc mě to mrzí, Tobiasi," omlouval se a hlas měl opravdu zkroušený. Sáhl po jedné z jeho rukou a vtiskl mu do dlaně papírový kelímek s horkým nápojem. „Opatrně, ať se nespálíš." Zhluboka se nadechl. „Byl jsem koupit punč, je tu stánek, odsud sotva dvacet kroků, ale byli přede mnou lidi. Nechtěl jsem tě znepokojit," pokračoval nejistě. Všiml si Severusova vyděšeného pohledu, a i když byl pryč sotva pět minut, až v té chvíli si uvědomil, že to druhému muži muselo připadat mnohem delší.

„Nic se nestalo," vydechl a obemkl okolo hřejivého kelímku i druhou ruku. Byla to příjemná změna oproti ledovému kovu. „Jen... mi příště, prosím, aspoň řekni, kde jsme."

„Vůbec mi to nedošlo," zahučel nešťastně a postavil se vedle něj, lokty opřel o zábradlí, dívaje se dopředu. „Myslím, že budu zkouška tvé trpělivosti."

Severus opatrně ochutnal nápoj a pousmál se nad jeho sladkou chutí. „To zvládnu," ujistil ho a stejně jako on se opřel.

„Chodím sem rád," přiznal Harry pomalu po chvilce ticha. „Je tu půlkruhová vyhlídka na mudlovský Londýn. Okolo jsou i lavičky, ze kterých se dá dívat, ale jsou teď dost mokré. My jsme schovaní za stromem, je to celkem bezpečné místo na přemístění." Usmál se a napil zchladlého punče. „Nejradši to tu mám za silného větru. Mám pak skoro pocit, že letím na koštěti."

„Rád létáš?" zeptal se Severus. Potřeboval více jeho medového hlasu, a ačkoliv zrovna tento koníček nechápal, byl ochoten slyšet z těch úst cokoliv.

„Moc," přitakal a povzdechl si. „Zbožňuji ten pocit svobody, když letíš, vítr tě šlehá do obličeje a ty jsi tak vysoko, že lidé a starosti jsou menší než tečka za větou. Jenže na to nemám čas." Po očku se zadíval na lektvaristu vedle sebe a vzpomněl si, jak v prvním ročníku soudcoval jejich zápas ve famfrpálu. Nemohl si vybavit, jestli ho ještě někdy později viděl na koštěti, ale díky tomu zápasu věděl, že to umí. „A co ty? Umíš létat?" zeptal se zvědavě, i když odpověď znal.

„Umím, ale létání není něco, v čem bych pěstoval zálibu," odpověděl a zlehka se ušklíbl. Famfrpál považoval vůbec za ztrátu času, navíc, pokaždé když si na něj vzpomněl, před očima se mu ukázal James Potter se svým arogantním úsměvem, do kterého mu chtěl šlápnout. A o několik let později se mu tím připomínal i druhý, mladší Potter, ačkoliv si sám pro sebe kysele přiznal, že ten ho neiritoval tolik. „Pokud jsem měl na výběr, volil jsem jiný způsob cestování."

„Škoda, že ti nikdo neukázal, jak může být létání krásné," zamumlal Harry, dopil punč a všiml si, že Severus má ten svůj také vypitý.

Natáhl se pro kelímek, prsty se zlehka otřel o hřbet jeho dlaně a ucítil, jak se muž pod dotekem zachvěl a otočil k němu hlavu. Téměř zoufale zavyl, postrádaje možnost se mu podívat do očí. Přál si vidět emoce, které by se v nich odrážely, dávajíce mu najevo, jestli to, co dělá, je správné. Pak si však uvědomil, že je to jeho jediné štěstí a srdce mu pokleslo. Sbalil kelímky, uchopil bledé zkřehlé prsty do svých. Vážně se na jeho tváři mihl slabý úsměv? Nebyl si jist, ale přesto věřil, že se koutky sevřených rtů skutečně prohnuly směrem nahoru. Kdovíproč se mu v hrudi rozlil hřejivý pocit.

„Třeseš se. Vrátíme se do tepla." Počkal, až přikývne, než je přemístil zpět před dům.