Ze začátku z něj slova vycházela těžce, ale George se ukázal jako dokonalý posluchač. Trpělivě nechal Harryho vyprávět, v patřičných situacích pokládal doplňující otázky, mlčel, když to bylo potřeba. Hladil ho po zádech, nepustil ho ani na malou chviličku. Harry mu v té chvíli připadal jako štěně, kterému někdo velmi ublížil. Nechal ho vyplakat, objímal ho až do chvíle, kdy mu vyčerpaně usnul v náruči. Přehodil přes ně deku, uvelebil se pohodlněji a dlouho hleděl zamyšleně do stropu, než sám usnul neklidným spánkem, z nějž se probral jako první. Opatrně, aby ho nevzbudil, se vysoukal z nepohodlné pozice a s tišícím kouzlem šel připravit snídani.

Harryho probudila lahodná vůně, z níž se mu v ústech tvořily sliny ještě dřív, než vůbec otevřel oči. Vymotal se z deky, široce zívl a zamžoural na George, který akorát připravoval čaj, a usmál se. Zdálo se mu až skoro k neuvěření, jak lehce se u něj pohyboval, věděl, kde se co nachází, choval se jako doma. Asi jako on v Doupěti nebo u něj v bytě. Úsměv se změnil v jakousi bolestnou grimasu. Byli by pro sebe dokonalí, kdyby se k přátelství přidaly city.

„Už jsi vzhůru," konstatoval zrzek, aniž by se otočil a přerušil tak Harryho úvahy dřív, než stihly nabýt konkrétnějších rozměrů. „Dobré ráno."

„Ahoj," zachraptěl. „Skočím si do koupelny a pomůžu ti. Měl jsi mě vzbudit." Zamrkal, protřel si štípající oči. „Zatraceně, nevyndal jsem si večer čočky. Hned jsem zpět."

„Žádný spěch," ujistil ho a hodil na pánev několik vajec.

„Jsem tu," řekl Harry o několik minut později a s potěšeným úsměvem nasál vůni snídaně. Zjistil, že není, s čím by mohl pomoci, tak se opřel bedry o linku a sevřel kuchyňskou desku do rukou, neboť netušil, co s nimi. „Promiň mi ten včerejšek."

George se na něj na okamžik otočil, než se vrátil pohledem na pánev, hlídaje volská oka, aby se nepřipálila. „Ty brýle ti nesluší. Je to strašný nezvyk po těch letech, co je nenosíš," utrousil s povytaženým koutkem. „A za co přesně se mi omlouváš?"

Rozpačitě si prohrábl vlasy na zátylku a mimovolně posunul brýle po kořenu nosu výš. „No, ehm... za všechno?" navrhl nejistě. „Určitě jsi sem nepřišel proto, abys mě viděl tak... jak jsi mě viděl."

„Jak se to vezme," odpověděl a shrnul vejce na velký talíř. Vzápětí ho i se slaninou a topinkami odlevitoval na stůl, jako další za ním plachtil čaj. Došel k Harrymu, položil mu ruce na ramena, zapíchl se do jeho pohledu. „Už jak jsem přišel, jsem říkal, že neodejdu, dokud mi neřekneš, co se děje. Jasně, myslel jsem, že to bude jako vždycky – že si to spolu rozdáme a povídat si budeme až potom," prohlásil a v očích mu zajiskřilo. „Ale nakonec mi vůbec nevadí, že to dopadlo takhle. Jsi pro mě důležitější než sex. A vážím si toho, cos mi řekl." Neodolal, rozcuchal mu vlasy. „Pojď se najíst. Jsi nějak moc hubený a to se mi nelíbí."

„Ty mi skládáš jeden kompliment za druhým," opáčil sarkasticky. „Vypadám strašně, brýle mi nesluší, jsem moc hubený..." vyjmenovával a jednotlivá slova doprovázel prsty na ruce. „Neznat tě, řekl bych, že se mě snažíš sbalit."

Pokrčil rameny a zasmál se. „Třeba jo." Usadili se přes roh vedle sebe, aby pohodlně dosáhli do jednoho talíře. „Jsi nešťastný. Proto ti to nesluší."

„No, s tím teď moc neudělám. Ale jedna věc mě napadla," naznačil tiše a vidličkou převaloval kousek slaniny po talíři. „Ještě pořád v Rumunsku potřebují lékouzelníka? Docela uvažuju, že... teda, pokud tvoje nabídka pořád platí," zamumlal myšlenku, která ho napadla v koupelně. „Tady už mě nic nedrží, takže..."

„No, vlastně jsem chtěl o něčem podobném mluvit," prohlásil ledabyle. „Určitě by ses měl zvednout a někam jít. Ale obávám se, že Rumunsko to není."

Potřásl hlavou. „Nechápu."

„Trochu jsem přemýšlel. Jo, já vím, že obvykle na lidi nepůsobím, jako kdybych to uměl, ale mám i světlé chvilky." Gestem ruky zarazil Harryho protesty. „Víš co, nebudu ti lhát. Ta představa, že ty a Snape... se mi dvakrát nelíbí. Nějak si ho nedokážu představit jinak než jako parchanta. Neberu mu zásluhy a statečnost, věřím, že to, co se mu stalo, ho změnilo... Ale přesto ho nemám rád a teď na něj mám ještě větší vztek."

„Georgi –"

„Navíc nedokážu pochopit, jak po tom, co jsi měl takového krasavce, jako jsem já –" zazubil se, „– můžeš chtít někoho s tak velkým nosem."

Harry už nevydržel a rozesmál se. „Jsi idiot. Jsi sice hezčí, ale..." Zvážněl. „Musel bys ho poznat. Vzhled není všechno a to, co nemá na vzhledu, má tady," poklepal si prsty na srdce, „a tady," vysvětlil, ukazuje na hlavu.

„Budu předstírat, že jsi právě nenaznačil, že jsem dutý jako bambus," ušklíbl se. „Ale to je teď jedno. Prostě ho nemám rád. Ale ty ano. Asi to nikdy nepochopím, jenže na mně nezáleží." Zapíchl svůj pohled do Harryho smaragdů. „Měl bys jít za ním."

„No jasně, už startuju koště," odsekl Harry a odložil nakousnutou topinku. „Máš dojem, že toužím po tom, aby mě poslal k čertu i osobně?"

„Já si nemyslím, že tě pošle do háje," odporoval tiše. „Z toho, co jsi říkal... tě asi má rád taky, ne? Nebo jsi měl jiný pocit?"

Harry se zamyslel. Nemohl říct, že by ze Severuse necítil náklonnost, zvlášť po tom prvním polibku, díky němuž si vysvětlili nedorozumění, jež mezi sebou měli. Nechtěl věřit, že by to na něj jen hrál. Věřil, že by to poznal, vždyť lektvarista byl pro něj v posledních dnech jako otevřená kniha. Sice se mu už jádro uzdravilo a mohl aktivně využívat znalosti nitrobrany, avšak po těch měsících, kdy to nedokázal, už byl Harry schopen většinu emocí rozeznat. A byl přesvědčený, že mu Severus v ničem nelhal, kromě jména na začátku. Ne, Harry si byl jist, že k němu druhý muž něco cítil.

„Ne," zamumlal, „ale to, kdo jsem, je silnější. Prostě nechce Pottera, dal to snad jasně najevo. Kdyby chtěl, mohl se vrátit. Napsat mi, kontaktovat mě. Neudělal nic. Nic!" Mimoděk zaťal nehty do dlaní, až se mu do nich vyryly rudé půlměsíce. „A já bych měl jít za ním?"

„A cos čekal?" odpověděl s povytaženým obočím. „Vážně sis myslel, že by zrovna Snape jen tak přiznal barvu a přiběhl by?"

„Co tím chceš říct?" zabručel a založil si ruce na prsou. Chuť na lákavě uvařenou – a již vystydlou – snídani už ho přešla, proto talíř přisunul k zrzkovi.

„Podívej, já se Snapea nehodlám zastávat. Ani náhodou. Osobně si myslím, že je to kretén, když se prostě sbalil, zmizel a opustil tě. Ale trochu mu rozumím." Pohodlně se opřel, ukusoval topinku, na kterou si nabral slaninu a vejce a na chvilku se zamyslel, aby si v hlavě urovnal slova. „Uvědom si, co se mu stalo, co všechno prožil. Tvůj otec mu přebral holku, šikanoval ho. Díky Siriusovi ho málem zabil Lupin, ale nakonec ho tvůj táta odtáhl do bezpečí. Ty-víš-kdo zabil tvou matku, zůstal jsi ty a on tě musel chránit, protože mu to nakázal Brumbál." Povytáhl obočí a zjemnil výraz při pohledu do otrávené tváře přítele. „Od začátku jste si nesedli, ale on pro tebe stejně nasadil krk. Stalo se mu něco, z čeho by se každý normální člověk zbláznil nebo by si sáhl na život. A pak se pravděpodobně zamiloval do někoho, kdo pro něj poprvé po tolika letech neměl jen pohrdání nebo nedůvěru, ale byl na něj tak hodný, jak to umíš jenom ty." Cukl koutky v neveselém úsměvu. „Potíž je v tom, že ale nevěděl, že jsi to ty."

„Nechápu, kam tím míříš," přiznal zmateně Harry.

„Prostě se na tebe upnul jako můra ke světlu, čemuž se vůbec nedivím. Osobně si myslím, že kdybychom se vídali denně, tak jsem se do tebe zamiloval sám už před lety," prohlásil pobaveně a lehce znachověl. „Podle mě, když jsi mu konečně řekl pravdu, tak byl prostě v šoku. Proto se nesbalil hned, proto se s tebou vyspal a odešel až potom. Určitě si to prostě potřeboval všechno nechat projít hlavou, promyslet si, co dál –"

„Nějak tomu rozumíš –" odfrkl Harry posměšně.

„– a vsadím druhé ucho, že zjistil, že tě miluje, ale nemá odvahu za tebou jít, tak dělá to, na co byl zvyklý. Prostě ignoruje sám sebe – a v tomhle případě i tebe – a emoce dusí v sobě," pokračoval, aniž by se nechal přerušit.

Harry vyskočil na nohy a začal přecházet okolo linky sem a tam. „Já neříkám, že to nedává smysl," brblal s nádechem hysterie. „Ale co když se pleteš? Co když si to všechno jenom namlouvám – a ty se mnou –, protože tomu prostě chci... chceme věřit?" V očích se mu zaleskly slzy. „Co když k němu přijdu a on mě prostě pošle někam, protože je to prostě Snape a já Potter? Co když –"

„Tak aspoň zjistíš, že je to skutečně kretén a není pro tebe dost dobrý," zarazil jeho otázky, které beztak bez bývalého profesora nedokázali zodpovědět. „Tak jako tak je to lepší, než se tu užírat v nejistotě."

Harry si založil ruce na prsou. „Nepůjdu za ním. Nechci, aby mě poslal do háje. Už to udělal jednou, stačilo mi to."

„V tom případě za ním půjdu já," oznámil to s takovou definitivností, až Harry zalapal po dechu.

„Nevíš kam," odporoval. „A i kdybys věděl –"

Georgovi docházela trpělivost. Vstal, silně chytil přítele za ramena a na poslední chvíli si zakázal s ním zatřást. „Tak předně – vím, kde bydlí, protože jsi mi to včera řekl. A i kdyby ne, nezapomeň, že Ron a taťka pracují na ministerstvu. Zjistit adresu bývalého Smrtijeda není nic těžkého."

„To bys neudělal," hlesl vyděšeně, chytaje jeho předloktí.

„Věř mi, že udělal," ujistil ho chladně. Povzdechl si. „Harry, co je to s tebou? Vždyť jsi vyřídil Ty-víš-koho. To se vážně bojíš jednoho umaštěného profesora?"

„To je něco jiného," zamumlal se staženým obočím. „Kdyby mě Voldemort zabil, nic bych necítil. Pokud by mě Severus definitivně odmítl, musel bych s tím žít a pomalu umírat." Zamrkal, vpil se do jeho pohledu. „Vem mě s sebou. Slibuju, že nebudu fňukat a bude to mezi náma jako dřív. A třeba –"

„Ne," odvětil měkce. „Ty si teď půjdeš dát horkou sprchu. Jestli chceš, přidám se a namasíruju ti ramena." Zasmál se a pohladil ho po tváři. „Potom se oblékneš a přemístíš se přímo ke Snapeovi. Já se stavím v bytě a v Doupěti, a pak se sem vrátím." Ignoroval Harryho vrtění hlavy. „A pokud tě ten bastard odmítne, vezmu tě s sebou do Rumunska. Platí?"

„Slibuješ?" špitl zastřeně. „Protože tě vezmu za slovo."

„Samozřejmě. A teď už jdi do té sprchy."

Harry váhal. Zoufale do Tkalcovské ulice nechtěl, skutečně netoužil zjistit i osobně, že o něj Severus nestojí. Na druhou stranu cítil, že by nejspíš bylo vhodné tuto část definitivně uzavřít, aby mohl udělat tlustou čáru a odrazit se dál. Upnul se na přítelův slib. Začít znovu mimo Británii se mu zdálo jako přijatelná náplast. A věřil, že s Georgem by spolu mohli vycházet přinejmenším několik měsíců, ačkoliv se nemilovali. A během té doby by se mohla stát spousta věcí, která by jejich budoucnost naznačila o něco více.

„Dobře," zamumlal nakonec neochotně a pomalu se od něj odpojil, aby splnil jeho rozkaz. Ve dveřích se zarazil. „Ani jsem se tě nezeptal, jak se máš," zaúpěl provinile.

„Mám se skvěle. A ty to přestaň zdržovat a padej do té sprchy."