Dny probíhající ve stereotypním oparu se překlenuly v týdny. Stromy se zazelenaly, květy opadaly, jaro se přehouplo v začátek léta. První dny Harry doufal, že se Severus vrátí. Sice věděl, že k němu domů netrefí, ale doufal, že by se mohl přemístit alespoň do Londýna a použít náramek, podle nějž by ho dokázal najít. Začal číst Denního věštce, nad kterým už dávno zlomil hůl, ale ačkoliv se každé číslo odhodlal přečíst od prvního do posledního písmenka, o Severusovi v něm nebylo ani slovo. Podle toho usuzoval, že buď se jeho zrak stále nezlepšil natolik, aby byl schopen nebo ochoten se se do kouzelnické společnosti vrátit, nebo – a to si odmítal připouštět – se mu něco stalo. Věděl, že do svého domu se dostal – jinak by mu peníze neposlal –, avšak tím jeho povědomí o něm skončilo. Nebýt několika drobností, které po něm zůstaly, myslel by si, že to všechno byl jen obzvlášť krutý sen.

Jak ubíhaly týdny, doufat postupně přestával, maje na paměti, že to přece čekal hned od začátku, takže by s tím měl být smířený. Avšak zoufale nebyl. Chyběl mu. Stýskalo se mu po něm, po jeho přítomnosti, hlase, poznámkách, polibcích i objetích. Po jeho suchém humoru, po té sarkastické části osobnosti, která se s uzdravením magického jádra opět konečně vrátila, ačkoliv v menší míře.

Ponořil se do práce, aby nemusel na nic myslet, ale ani to ho neuspokojovalo dostatečně, neboť v zaměstnání nemohl být pořád. Musel také někdy spát a odpočívat, navíc ani vedení nesouhlasilo s tím, aby měl tolik přesčasů, o které se dobrovolně hlásil. Až s pohrůžkou nuceného volna mohl nechat myšlenky se soustředit nad pacienty pouze při standardní pracovní době, po níž se vracel do prázdného domova, kde měl dojem, že na něj padají zdi.

Často se přistihl, jak jen sedí na gauči, zírá do zapnuté televize, která mu dělala jedinou společnost, aniž by vůbec tušil, co v ní hraje. Neměl chuť na nic a na nikoho, k jídlu se nutil a jen odpočítával minuty, které zbývaly k tomu, aby si mohl dát sprchu a zalézt do Severusovy postele. V ní se tulil k polštáři, který už dávno ztratil lektvaristovu vůni a pokračoval v zírání, tentokrát však do zdi, než konečně usnul a mohl se ráno vrátit do práce.

Nejhorší však byly volné víkendy. Při těch myslel, že zešílí. Viděl ho všude, při každé činnosti. Neubránil se myšlence na to, že by si konečně spolu mohli užít pěkné počasí, na rozdíl od zimy, kdy byli nuceni skoro pořád zůstávat v domě, rychle však takové idey zaplašil. K čemu by mu byly? Severus o něj nestál. Dávná minulost v něm přetrvala až příliš silně, než aby se dokázal přenést přes to, že ho vyléčil zrovna on. Harry však zoufale nechápal proč.

Myslel, že mu za ty měsíce, co se trpělivě a poněkud neohrabaně seznamovali a sžívali, ukázal, že není ten arogantní parchant, za kterého ho měl během studií. Evidentně myslel špatně, ale to tu bolest z odchodu nezmenšovalo. Nechápal to. Vždyť i on se přes to přenesl, proč nemohl i Severus? Místy měl chuť se prostě přemístit do Tkalcovské ulice, zaklepat na ten dům a hezky od plic na Severuse vychrlit všechno, co ho trápilo, všechen vztek, který k němu pociťoval, protože mu odmítl dát šanci. Nikdy však nedošel dál než na vlastní zápraží. Příliš se obával dalšího odmítnutí, než aby to chtěl vůbec zkoušet.

Udržoval v sobě jakýsi poslední plamínek naděje, že mu to třeba dojde. Že se ozve, napíše dopis, přemístí se do Londýna, ukáže se ve společnosti... prostě cokoliv, co by mu ukázalo, že je v pořádku a má smysl o něj bojovat. Ten plamínek odmítal úplně uhasit, ale postupem času jeho svit a žár slábly, až byl tenký jako nit, držící pohromadě na jediném vlákně.

Akorát vykonával svou oblíbenou činnost – tupé zírání před sebe –, když se jednoho pátečního večera ozvalo zaklepání na dveře. Muselo se připomenout několikrát, než byl schopen ten zvuk identifikovat. Nikdo za ním nechodil. S nikým se nestýkal. Neměl na nikoho náladu. Jako ve snách vstal, došel ke dveřím, mysle si něco o domovních prodejcích, kteří se v okolí občas vyskytovali, a překvapeně zalapal po dechu. Jakmile otevřel dveře, proletěla okolo něj rudá kometa, ocitl se v pevném objetí a na rty se mu přisála sametová jemnost.

Neodolal, usmál se a obmotal své ruce kolem krku návštěvníka. „Georgi..." zamumlal a vděčně zabořil nos do jeho ramene. „Co tu děláš?"

„Jsme s Charliem na víkend u rodičů. Tak jsem si říkal, že když na mě kašleš a nepřijdeš za mnou do Rumunska, budu tě muset zkontrolovat," vyčinil mu, ale jeho slova postrádala jakoukoliv útočnost. „Ron si stěžoval, že ses mu za celou dobu neozval a že ses pokaždé, když se tě pokusil někam vytáhnout, na něco vymluvil." Odtáhl se a pohlédl mu zpříma do očí. „Prý se chováš divně. A jak tak na tebe koukám, vypadáš příšerně. Takže neodejdu, dokud mi neřekneš, co se děje." Ušklíbl se. „Mým odjezdem to asi nebude."

„To je milé, že mi bez pozdravu vynadáš a ještě mi řekneš, jak hrozně vypadám," utrousil a odtáhl se, dotčený tón však zjemnil úsměvem. „Taky tě rád vidím. Pojď dál a zavři za sebou."

„No, tys mě taky nepozdravil, tak jsme si asi kvit," pobaveně poznamenal, ledabyle nohou přirazil dveře a následoval ho do kuchyně.

„Co si dáš?" zeptal se Harry zamyšleně. „Moc toho tu nemám, ale něco by se našlo. Čaj, kafe, whiska –"

„Tebe," řekl narovinu a zezadu ho objal, tiskne jej ke kuchyňské lince. Bez zaváhání mu začal líbat krk na místě, o kterém věděl, že ho má citlivé a rukama zabloudil pod tričko na břicho. „A potom třeba kafe. Na tom nesejde. Chyběls mi," zašeptal sametovým hlasem do jeho kůže a usmál se, slyše Harryho vzdychnutí.

„No, já se nemusím vařit, to je fakt," uznal zastřeně, otočil se a on sám přirazil zrzka ke skříňce.

Na malou chvilku pocítil osten provinění kvůli Severusovi, ale rychle ho zaplašil. Nechtěl ho, tak proč by nevyužil toho, že má možnost přijít na jiné myšlenky s někým, kdo mu je blízký? Proč by měl George odmítnout, když ho Severus opustil a dal mu najevo svůj nezájem? Na co by měl stále jen prodlévat v mizérii? Zrzek mu nabízel objetí, uvolnění, dával mu najevo, že je pro něj žádoucí a chtěný. Kdo by se mu mohl divit, že po tom s jistým nadšením skočil?

Ani nezaznamenal, že se posunuli na gauč, trička ponechávajíce někde na zemi mezi sedačkou a jídelním stolem. Vnímal jen horké doteky, líbaje měkké rty, dech se zrychloval. Kalhoty následovaly zbytek oblečení, už jen spodní prádlo zbývalo, ale nechtěl tak spěchat. Toužil si užít ten pocit, že je chtěný. S každým dotekem vláčněl, vzrušení se stupňovalo, s každým polibkem a pohlazením jazyka jeho hrdlo upouštělo více vzdechů. Ale také vnímal, že tomu něco chybí.

George byl velmi šikovný milenec, za ty roky, co se spolu scházeli, přesně věděl kam sáhnout, kde být jemný, na kterých místech být drsnější. Znali svá těla navzájem dokonale, poznali svá tajná přání, vyzkoušeli spoustu věcí, aby sex udělali zajímavějším. Ale Harry zjišťoval, že mu to v této chvíli nestačí. Chybělo mu to chvění, jež cítil během milování se Severusem. Scházelo mu třepotání srdce, které by mu dalo najevo, že se jedná o něco víc, než jen o sex ze vzájemné tužby. Dokud nepoznal, jaké to je, splynout s někým milovaným v jedno tělo, neměl pocit, že by bylo něco špatně. Teď ano. Po jednom zážitku se sice nemohl považovat za žádného odborníka, přesto zjišťoval, že tohle už nedokáže.

Zmučeně zasténal, narovnal se a posadil na paty, chytaje George, jemuž se akorát chystal stáhnout ten poslední kousek látky zahalující nedočkavé mužství, za ruce. „Promiň. Nemůžu. Nedokážu..." špitl zoufale. Cítil, že se mu do očí tlačí slzy a připadal si jako naprostý idiot. Nenáviděl se za to, že se nechal ovlivnit vzpomínkami na Severuse. Nenáviděl Severuse, protože kvůli vzpomínkám na něj právě ublížil jedinému člověku, kterému na něm v posledních letech skutečně záleželo.

„Udělal jsem něco?" otázal se George zmateně. Posadil se, pustil jednu ruku, aby si odhrnul vlasy z čela, než ji opět chytil. Harry zavrtěl hlavou a sklopil pohled. „Tak to je vážný," zabručel, naklonil se a přitáhl si ho blíž, aby ho objal. Pokud se cítil uražený nebo dotčený, nedal to najevo. „Tak spusť. Kdo si získal srdce Harryho Pottera? A proč není s tebou?" Nereagoval na to, že Harry v jeho objetí ztuhl. „Já to očividně nejsem."

„Kéž bys to byl ty," šeptl bez rozmýšlení. Ani se nepozastavil nad tím, jak rychle George poznal pravou příčinu – znal ho opravdu dobře. „Ty mě máš aspoň rád, to by bylo snesitelnější." Útrpně zavřel oči a v duchu si nadával. Věděl, co bude následovat – palba zvědavých otázek. A nebyl si jist, zda je připraven o svém tajemství komukoliv říkat.

„Prosím tě, kdo by tebe neměl rád?" podivil se s povytaženým obočím. Harry na to jen pokrčil ramena. George ho pohladil po tváři, zvedl se a došel do kuchyňské části, cestou mu podal oblečení a navlékl si své. Orientoval se tu jako doma, takže mu netrvalo dlouho, než se k němu vrátil s dvěma hrnky horkého kakaa. Vložil mu jeden do rukou, polštářek z gauče přeměnil na chlupatou deku a uvelebil se s vlastním šálkem vedle něj. Napřáhl ruku, objal ho, přehodil přes ně pokrývku. „Povídej."

Harry se k němu vděčně natiskl, opřel si hlavu o jeho rameno. „To nepochopíš."

„Víš, že mně můžeš říct všechno," připomněl mu nevtíravě. „Ať mi řekneš cokoliv, zůstane to u mě. A i kdybys mi řekl, že ses zamiloval do Umbridgeové, tak se ti nebudu ani smát, ani tě nebudu odsuzovat," řekl s naprostou vážností, která absolutně nekorespondovala s jeho minulostí, kdy byl schopen i tu nejserióznější věc obrátit v žert. Ta schopnost jako by v něm zemřela spolu s jeho dvojčetem.

„No, ropucha to zrovna není, ale netopýr by byl nejspíš ten správný výraz," hlesl ztěžka. Možná měl George pravdu. Měl k němu nejblíž, nikdy mu neublížil, nikdy ho nezradil. A on už byl na konci sil. Dech se mu zadrhával, žaludek se kroutil a podvědomí vysílalo neodbytné signály, jež ho upozorňovaly na to, že sám se z toho brzy zblázní. Svěřit se někomu, koho znal dlouhé roky víc než jen dobře, nakonec neznělo až tak hrozně.

„Netopýr?" ujišťoval se s cukajícími koutky a hravě do něj drcl. „Není na tebe netopýr, ehm... poměrně malý?"

„No, já vážně nemyslím zvíře," uchechtl se, ale ihned zvážněl. Pořádně se napil, pousmál se nad teplem z horkého nápoje, které se v jeho nitru snoubilo s tím, které v něm vyvolal George svou účastí a snahou mu zlepšit náladu.

„Tak už mě nenapínej. Kdo je ten šťastný?" dorážel zvědavě. „Hádám, že orientaci jsi nezměnil, takže šťastná to nebude."

„No, to fakt ne," opáčil a zhluboka se nadechl. „Snape."

„Co s ním?" ptal se zmateně.

„To je odpověď," vysvětlil tiše s pohledem upřeným na hladinu kakaa. „Miluju Snapea."

George se zarazil a zkřivil čelo. „Ale... jak by to mohlo být možné? Vždyť... je přece mrtvý. Sám jsi viděl, jak zemřel..." nadnesl opatrně.

„No, to je sice pravda," připustil, „ale on přežil. Oslepl a přišel o možnost kouzlit. Nezapomeň, že jeho tělo se nikdy nenašlo." Zavřel oči, připomněl si, jak ho potkal poprvé. Špinavého, zarostlého, hladového a nemocného. Kdyby tehdy nezakašlal, nevšiml by si ho. Otřásl se, když si uvědomil, co by to znamenalo. „Já... náhodou jsem ho potkal. A vyléčil ho, nebo aspoň částečně."

„Myslím, že mi toho budeš muset říct víc. Vůbec tomu nerozumím," přiznal rozpačitě.

„Je to na dlouho," zamumlal Harry. „A připadám si blbě. Místo toho, abychom si užili, se tu snažím nerozbrečet a vyprávím ti –"

„Harry, copak mě tak málo znáš?" povzdechl si, opíraje si bradu o jeho střapatou hlavu. „Evidentně se trápíš. A já nechci, aby ses trápil. Nemám tě přece jen na sex, i když uznávám, že bych byl rád, kdyby sis to rozmyslel. Ale nejde mi jenom o to. Pomáháme si navzájem už dlouho. Na způsobu nesejde, hm?"

„Ach jo. Teď se cítím ještě hůř," zasténal. Vzal oba prázdné hrnky, položil je na stůl. Natáhl se pro hůlku, zvětšil pohovku, aby se na ni pohodlně vešli. „Obejmeš mě?" požádal poněkud stydlivě a vděčně se zavrtal nosem do jeho hrudi poté, co George rozpažil. Zdálo se mu přijatelnější vyprávět tak, aby se mu nemusel dívat do očí. „Akorát nějak začínala zima..."