Chtěl pozdravit, když vystoupil z krbu a sklepal si z ramen zbytečky stříbrného popela, ale včas se zarazil. Před očima měl prapodivnou podívanou – Snape napůl seděl a napůl ležel na pohovce, o jejíž roh se opíral. Vedle něj spočívala otevřená kniha, ruce měl volně položené v klíně a nebylo pochyb o tom, že spal. Páska se mu svezla z obličeje a Harry tak měl po dlouhé době nerušený výhled na tvář mistra lektvarů, která byla ve spánku uvolněná.

Pousmál se, opatrně odložil pracovní tašku na zem a zul se, aby jeho kroky na podlaze nevydávaly žádný zvuk. Nechtěl ho probudit, pohyboval se tiše a obezřetně, když se velmi pomalu posadil vedle něj. Připadal si poněkud nepatřičně, když se jal zkoumat vzhled druhého muže, ale zároveň si nedokázal pomoci. Vídal ho dříve každý den ve škole, chtěl porovnat změny, jež se na jeho tváři projevily a které díky pásce téměř neviděl. V těch krátkých okamžicích, kdy ji měl sundanou, se mohl tak akorát soustředit na změny v očích, ale ty od posledního pokroku žádné nenastaly. Duhovka se z bílé změnila na jakýsi slonovinový odstín, jenž byl sotva patrný, ale předpokládal, že je na správné cestě. Stačilo jen přijít na vhodný poměr přísad, ale to se ukazovalo těžší a složitější, než původně předpokládal.

Sledoval tvář, která, orámovaná černými vlasy, ve spánku vypadala hezčí, než když byl lektvarista vzhůru. Nyní ji nestahovaly přísné črty, nebyla zformovaná do chladné masky, jíž Harry považoval za Snapeovu obranu. Vrásky na čele se téměř vyhladily, nápadné zůstaly jen u očí skrytých za dlouhými klenutými řasami a dvě ostřejší okolo úst. Nedokázal říci, že by byl Snape hezký, ale ztráta strohosti jako by jej projasnila, jako kdyby se alespoň částečně pokoušela jeho duše vyjít na povrch a ukázat světu, že její majitel není jen protivným člověkem, ale osobou, která je zahořklá díky nepěkné minulosti.

Vyzařovalo z něj však neoddiskutovatelné charisma, které zatím viděl jen u velmi malého počtu mužů. Jistě by mezi ně mohl počítat Brumbála, který se, dokud byl naživu, i přes vysoký věk stále pyšnil noblesou a elegancí, nemohl si toho samého nevšimnout i u Luciuse Malfoye nebo Kingsleyho Pastorka či Siriuse. Ale ani z jednoho z nich to nesálalo tak, jako ze Snapea. Nerozuměl tomu. Byl si celkem jistý, že kdyby se do stejné situace dostal on, minimálně by zešílel, pokud by si rovnou nesáhl na život. Ale bývalý profesor se i přese všechno dokázal stále držet s hlavou nahoru, i když měl nestřežené okamžiky, v nichž si Harry všímal bolesti a dalších emocí.

Bylo mu jasné, že muž nedokáže uspokojivě používat svou nitrobranu, protože jinak by byl skoupý i na ty nepatrné úsměvy, jimiž ho někdy obdaroval. O to více si jich cenil, neboť se blížila doba, kdy se magické jádro opraví natolik, aby ji znovu začal ovládat.

Povzdechl si. V posledních dnech se Snape stejně neusmíval, a kdyby to v malém domě bylo možné, řekl by, že se mu i snaží vyhýbat. Nerozuměl tomu, netušil, co bylo spouštěčem té nečekané odtažitosti. Sice mu stále pomáhal, ale téměř nemluvil, sám od sebe prakticky vůbec. Zdálo se mu, že za tím muselo být mnohem více než jen setření slz. Chybělo mu jejich povídání, místo kterého mezi nimi vládla napjatá atmosféra. Absenci těch drobných, přesto upřímných úsměvů, vnímal jako osobní ztrátu.

Hrudník muže se zdvihl v silnějším nádechu a ústa se mu pootevřela. A Harryho v tu chvíli napadla hříšná myšlenka. Zaměřil se na úzké, avšak příjemně vykrojené rty, pohledem je obkroužil a zauvažoval, jaké by to bylo, kdyby je ochutnal. Srdce se mu při té ideji rozbušilo rychleji, v podbřišku ho zašimralo. Jak by mohl chutnat jeho polibek? Byl by stejně strohý jako on sám, nebo by byl naopak jemný a vláčný? Jak měkké by ty rty mohly být? Pasovaly by k těm jeho?

Překvapilo ho, že ho představa líbání Snapea nevyděsila, ale naopak mu sevřela útroby v očekávání. Přistihl se, že už se téměř naklání, aby se jich mohl dotknout, převést myšlenky v čin, okusit horko jeho dechu a setkat se s druhým jazykem. Tepová frekvence mu ještě narostla a vnímal, že se mu třesou ruce. Probudil by se, kdyby ho políbil? Jen se nepatrně dotknout, jak by to zjistil? Ale kdyby se probral, jak by reagoval?

Už se téměř dotýkal svým nosem toho druhého, když se vzpamatoval. Opřel se o čalouněné opěradlo, vytáhl si nohy nahoru a frustrovaně si zajel prsty do vlasů, než si objal kolena. Co ho to napadlo? Líbat Snapea? Co by si tak o něm pomyslel? S hořkostí došel k závěru, že by ho zřejmě považoval za úchyla a mohl by být rád, kdyby ho jen ze sebe shodil.

Přesto v něm ta nenadálá tužba zažehla jakýsi plamínek zvědavosti, kterou chtěl později prozkoumat. Dříve na lektvaristu nepohlížel s jiným než s profesionálním a vděčným, s postupem času pak přátelským zaujetím. Ale najednou se mu do podvědomí dostala i jiná náklonnost, možná jistá forma přitažlivosti, která mu však nebyla příliš po chuti. Ne proto, že by mu vadilo, kdyby se časem do něj zamiloval – i když to nepředpokládal –, ale pokud věděl, neměl šanci. Snape přece miloval jeho matku, jaká by byla možnost, že by se mohl zajímat i o muže? Navíc zrovna o něj?

S jeho štěstím? Nulová. S hořkostí si vzpomněl na Georgova slova, kterými mu sděloval, že má objekt zájmu možná blíže, než si myslí, a musel se tiše uchechtnout. Toto bylo ještě více nepravděpodobné, než že by skutečně pozval na rande Malfoye, i kdyby byl jeho typ. Naposledy se podíval na lektvaristovu tvář, než se zvedl, aby udělal čaj. Byla to už jejich rutina, ačkoliv ode dne, kdy Snape nedopatřením rozbil čajový servis, se nedala považovat za nejpříjemnější část dne.

Mávl hůlkou, nechal kouzla, ať vše přichystají sama a postával u linky, čekaje, až bude vše přichystáno. Zlobilo ho, že neví, co se přesně stalo a proč rodící se přátelský vztah mezi nimi ochladl. Udržovalo ho to v nepříjemném napětí a i s přihlédnutím k jeho pracovním povinnostem, díky nimž byl unavený, ho stálo nemalé úsilí, aby udržel milý tón. Předpokládal, že by všechno možná vyřešilo pár dní volna, třeba ta situace nebyla taková, jak mu to připadalo, ale dovolenou nebude mít dříve než po Vánocích, které budou až za několik dní. A nebyl si jist, zda do té doby nevyskočí z kůže.

Severuse probudil cinkavý zvuk, jenž ho vymrštil do sedu. Automaticky si sáhl na zápěstí, zkoumaje čas, zatímco otáčel hlavou, jako kdyby se snažil rozhlédnout. Potřásl nad tím znechuceně hlavou a pocítil lehké pohlazení látky na obličeji. Rychlým pohybem nahmátl pásku padající mu do klína, aby si ji nasadil cestou k lince, aby připravil čaj.

„Ahoj," ozval se Harry a odlevitoval podnos na stůl.

„Ahoj," odpověděl zaraženě. „Už jsi doma?"

Pokrčil ramena. „Skončil jsem trochu dřív. Dáš si čaj?"

Přikývl. „Udělal bych ho."

„Já vím," opáčil a počkal, než se Snape usadí, pak si sedl taky. Otráveně se zatvářil na látku, co měl přes oči, ale nekomentoval to. „Nechtěl jsem tě budit."

„Nechtěl jsem usnout," zamumlal a objal prsty šálek, „ale vše potřebné jsem –"

„Nevadí, že jsi usnul, pro Merlina," skočil mu do řeči. „A kdyby nebyly přísady hotové, tak by se nic nedělo. Ale zaráží mě to. Něco se děje? Necítíš se dobře?"

Severuse zalila vlna tepla ze starostlivosti jasně zřetelné v hlasu. „Nemůžu v noci spát," řekl nepříliš ochotně. „Už asi tři dny," dodal, snaže se o bezstarostný tón, který mu příliš nevyšel.

Harry se na něj zamyšleně díval. „V čem je problém?"

„To brnění je příliš silné," vysvětlil někam do svého šálku a ušklíbl se. „Abych řekl pravdu, je to, jako kdyby se mi po hrudníku proháněl testrál."

„Proč jsi něco neřekl?" zahudral Harry. „Otoč se se židlí," požádal, zatímco už svou odsunul a přistupuje k němu, kouzlil diagnostické zaklínadlo.

„Nechtěl jsem tě otravovat," hlesl, když se mladík zastavil před ním.

„Tak mě příště otravuj, buď tak hodný," požádal ostřeji, než měl v úmyslu. „Rozepni si košili, prosím."

„Proč?" Nechtěl. Zoufale netoužil vystavovat své hubené tělo a zjizvený krk před svým hostitelem.

Harry si povzdechl, ale trpělivě čekal. „Víš, jak jsem ti vysvětloval, jakým způsobem fungují magická vlákna?" Počkal na přikývnutí. „Jedno z těch hlavních se snaží dostat na své místo, ale nedaří se mu to, protože ho blokují další. Proto to tak nesnesitelně brní." Zastrčil si hůlku do kapsy a přešlápl. „Říkal jsem ti, že občas využívám stejné principy, co mudlové. Někdy ta vlákna prostě potřebují pomoci. Stačí mi pár vrchních knoflíčků." Protočil očima, když se Snape stále neměl k pohybu. „Já tě nevykoukám a jestli ti to pomůže, klidně můžu zavřít oči, stejně je k tomu nepotřebuju."

„Jen jsem se zamyslel nad tvými slovy," odpověděl bezvýrazně a s vnitřním nádechem učinil, o co byl požádán.

Srdce se mu divoce rozběhlo, když ho Danny obešel a ucítil, jak mu posouvá vlasy na stranu. Seděl rovně jako svíce, prsty zatínal do židle a doufal, že ho vlastní tělo nezradí. Musel se kousnout do tváře, když na svém krku ucítil teplé prsty. Nikdy nevěřil, že by něco tak prostého jako letmý dotek, mohl být tak intenzivní, až mu to způsobovalo fyzickou bolest. Vnímal, jak mu prsty zkoumá ramena, šíji a vrchní část zad, cítil je i u klíčních kostí. Mladík střídal intenzitu doteků, někdy se to zdálo jako pohlazení nejjemnějším peřím, jindy zatlačil tak silně, až to skutečně bolelo. Ale to nebylo nic proti tomu, jaký ohňostroj vjemů vířil v jeho těle. Byl tak blízko, že se mu ježily chloupky vzadu na krku, kdykoliv se horký dech otřel o jeho pokožku. Netušil, co je horší, jestli ty přesné doteky, co mu vysílaly do těla mravenčení, nebo ta blízkost, avšak zároveň vzdálenost za neprostupnou hradbou.

Toužil se otočit, sáhnout po něm, obejmout ho, přitisknout své rty na jeho, zjistit chuť polibku, vyplenit jazykem ústa, z nichž vycházel ten medový hlas. Neudělal nic, seděl bez hnutí s očima rozšířenýma, bílé klouby prstů ostře kontrastovaly s rukávy černé košile. Nevnímal, co mu Danny říká, nedokázal se soustředit na nic jiného, než na palčivou bolest, která mu svírala srdce, ačkoliv si stále odmítal přiznat její důvod.

Harry čím dál víc sklesle sledoval Snapeovo držení těla. Nemohl si nevšimnout, jak je napjatý. Pomohl vláknu se dostat do správného směru, spokojeně zaznamenal, jak se rozzářilo a pomalu vrátil černé vlasy zpět na ramena, přitom mu upravil shrnutou košili zpět. A rozhodl se zariskovat, z té nevědomosti byl otrávený a zklamaný. Nohou si přitáhl židli, posadil se a přisunul přímo za něj a ruce spustil z ramen na hrudník, začínaje pomalu zapínat jednotlivé knoflíčky.

„Mělo by to být lepší. Snížím koncentraci lektvaru, aby se postup vláken zpomalil a nestalo se to znovu. Potřebuji, abys mi řekl, když bude něco špatně," informoval ho bezvýrazným hlasem.

„Dobře," souhlasil chraptivě a doufal, že se ho přestane dotýkat. Zároveň si zoufale přál, aby opěradlo židle mezi nimi nebylo a on se mohl opřít do jeho hrudi.

„Tobiasi, co dělám špatně?" zeptal se tiše s hlavou téměř u jeho ucha. Neušlo mu, že se otřásl a nálada mu opět klesla.

„Nemyslím, že bys dělal něco špatně," odpověděl rychle, „všechny postupy dodržuješ –"

„Já nemluvím o lektvarech." Dopnul poslední knoflík, ale ruce nestáhl, nechal je volně položené na jeho hrudi.

„A o čem tedy?"

„O tobě."

„O mně?" vydechl nechápavě.

„Něco se stalo," podotkl Harry smutně a odolal pokušení si opřít bradu na jeho rameni. Místo toho rozostřil pohled před sebe. „Nevím co, ale nelíbí se mi to. Chtěl bych vědět, co jsem udělal špatně, že ses tak stáhl do sebe."

„To se ti –"

„Víš, já nejsem nejchytřejší člověk na světě. Ale – a teď to, prosím, neber jako urážku – nejsem slepý. Ale i kdybych byl... Všímám si, že pokaždé, když se tě dotknu, tak sebou přinejmenším cukneš, jako kdybych měl dračí spalničky." Mimovolně mu zaryl nehty do hrudi. „Myslel jsem, že už mi věříš. Mrzí mě, že to tak není, ale přežiju to. Jen mi vadí, že nevím, co se stalo." Začal se odtahovat a překvapeně zalapal po dechu, když ho za zápěstí chytily Snapeovy ruce.

„Tak to není," odporoval tiše.

„A jak tedy? Vysvětli mi to. Tahle... nálada se mi nelíbí," přiznal po pravdě. „Je to unavující, nevědět, na co myslíš a ani to nemoci odhadnout z tvého obličeje, protože ho skrýváš za páskou a za nějakou zbytečnou kamennou maskou." Prudce vydechl a klesl bradou na jeho rameno, zavíraje oči. „Emoce nejsou zlé, Tobiasi."

Severus jej mimoděk stiskl pevněji a lehce se opřel o jeho tvář, kterou měl tak nebezpečně a hříšně blízko. „Nejsem zvyklý je příliš projevovat," prohlásil neochotně, „protože pokaždé, když jsem to udělal, vymstilo se mi to. Buď jsem si nedal pozor na jazyk a někoho jsem urazil tak, že už to nešlo vzít zpět, nebo jsem ukázal svou slabost. Zvykl jsem je proto držet pod pokličkou a nedávat tak najevo nic, co jsem nechtěl." Mírně sklopil nevidoucí pohled a pustil jeho zápěstí, své ruce složil v klíně. „Není to nic osobního vůči tobě. Nechtěl jsem tě urazit. V průběhu let jsem si však okolo sebe vypěstoval, řekněme, jakousi bublinu, do které se nikdo dobrovolně netoužil dostat. Nejsem tak zvyklý na doteky nebo jiné projevy běžného lidského chování." Doufal, že se s jeho vysvětlením spokojí. Nelhal mu, jen mu neřekl vše.

„To je celé?" ujišťoval se Harry skepticky a pomalu stáhl ruce, avšak hlavu ponechal na Snapeově ramenu. „Proč se to... hm, zhoršilo ten den, co –"

„Protože jsem se cítil trapně," vyhrkl a jen silou vůle se udržel, aby nevykřikl, že důvodem je vztah, který mladík má. „Omlouvám –"

„Dobře. Díky, že jsi mi to řekl." Usmál se a neochotně se odtáhl a postavil. „Zkusím si to příště nebrat osobně." Vrátil židli na místo. „Půjdeš se mnou?"

„Jistě. Beze mne bys to ještě popletl a místo snížení koncentrace bys ji zvýšil," zamumlal povýšeně a Harry si byl jist, že kdyby měl tu otravnou pásku z očí dole, viděl by v nich pobavené jiskřičky.

„Samozřejmě, bez tebe jsem ztracen," prohodil teatrálně a ušklíbl se. „Tak dej hlavně pozor, abys nezakopl o vlastní nohu," vrátil úder a zvonivě se rozesmál.