Mladý černovlasý muž pomalu kráčel odpoledním mumrajem lidí ženoucích se kdovíkam. Předpokládal, že mnoho z nich bylo na cestě z práce, spěchajících, aby stihli nakoupit, než se vrhnou do kolotoče vaření večeře, starání se o děti a dalších nezbytných potřebností, než se budou moci posadit na pohovku v obývacím pokoji a sledovat svůj oblíbený seriál. Někteří ještě vyvenčí své psy, pak uspí děti a se svými partnery se pomilují před spaním.

Uznával, že měl o příjemném večeru dost naivní a pohádkové představy, bylo mu jasné, že takto to nefungovalo všude. Uvědomoval si, že někde se lidé budou hádat, někde bude další člověk zapíjet svůj žal, někdo se bude strachovat o svého bližního. Takto by si však představoval svůj poklidný večer on. Přijít z práce, absolvovat procházku se svým milencem a čtyřnohým mazlíčkem, společně se navečeřet, a pak si povídat nebo se dívat na film. Zakončit to přitulením, cítit tlukot druhého srdce, proplést ruce v gestu sounáležitosti. Nic z toho však neměl. Doma ho nečekal ani pes, natož partner, jen stále tichý malý domek, který si po skončení války a dostudování školy pořídil.

Zakašlání ozývající se někde pod ním upoutalo jeho pozornost a přerušilo tok neveselých myšlenek. Zmateně se rozhlédl a utáhl si černou šálu blíže ke krku. Nevzpomínal si, že by chtěl jít po nábřeží Temže, proto ho překvapilo, že stojí u jednoho z mnoha pouličních osvětlení, které v odpoledním šeru začínalo vysílat své umělé paprsky na dlážděnou zem. Zima klepala na dveře, vzduch byl studený a prosycený vlhkostí, která byla navždy nerozlučně spjata s londýnskou pověstí. Vítr posouval jednotlivé lístečky spadlé ze stromů, kde se držely zuby nehty do poslední možné chvíle. Několik z nich zavadilo o schoulenou postavu sedící na zemi, podloženou na první pohled nedostatečně teplou dekou, která znovu zakašlala, když k ní sklopil zrak. Aniž by nad tím přemýšlel, vhodil do malého plastového kelímku několik drobných mincí, které nosil po kapsách. V nádobce to povzbudivě zacinkalo.

„Omlouvám se, víc nemám," zamumlal a chtěl pokračovat v chůzi. Hodlal zmizet za nejbližší roh, aby se mohl přemístit před dům.

„Děkuji vám, pane," zachraptěl mužský hlas vděčně. Bylo evidentní, že je nastydlý a v jeho tónu zazněl třas, nejspíše vyvolaný zimou.

V něm něco povolilo, udělal dva kroky zpět. „Smím se na chvíli přidat?" zeptal se, veden jakýmsi osamělým popudem. Nevěděl, zda si chce povídat nebo jen tak mlčet, ale zdálo se dobré na chvíli zastavit a sdílet ten čas s někým jiným, s někým cizím.

Ne, že by jich denně nepotkával dost - po absolvování bradavické školy se nakonec rozhodl pro jinou životní dráhu, než měl původně v plánu. Porážka Voldemorta, ke které byl dohnán, aniž by po tom toužil, v něm něco zlomila. Necelý rok, co strávil po boku Hermiony a Rona hledáním viteálů, mu znechutil vše, co s válkou nebo zločinem souviselo. Opustil sen stát se bystrozorem. Vložil svou píli do učení, vypiloval lektvary, s Nevillem po boku pronikl do tajů bylinkářství. Místo výcviku bystrozora se přihlásil na studium lékouzelnictví. Místo chytání zločinců se rozhodl zachraňovat životy jinak, stal se lékouzelníkem Potterem.

A s jistým zadostiučiněním si uvědomil, že ho ta práce naplňuje, ačkoliv směny ve třetím patře, které se týkaly otrav způsobených lektvary a bylinami, byly někdy náročné a vysilující. Bavilo ho potkávat nové lidi a pomáhat jim. Bylo to osvěžující a každý úsměv vyléčeného pacienta mu zalil útroby hřejivým pocitem. Možná proto ho zaujalo zakašlání muže, kterého by jinak přehlédl.

„Je to veřejné místo," řekl muž s pokrčením ramen a narovnal se, „můžete si dělat, co chcete."

Hlas měl hluboký a nečekaně příjemný, i když byl poznamenán chrapotem z nachlazení. Něco mu to připomínalo, něco zasunuté v jeho vzpomínkách, ale pro tu chvíli nad tím nepřemýšlel. Co však Harryho překvapilo, až sebou neznatelně trhnul, byla špinavá páska přes oči, která se po stranách ztrácela v zacuchaných, mastných černých vlasech, které sahaly pod ramena. Ze zarostlého obličeje znatelně vystupoval hákovitý nos. Celkově byl muž špinavý. Slabé oblečení, tak nevhodné do místního chladu, bylo potrhané a jedna bota, která se při jeho narovnání odhalila, ukazovala odlepenou podrážku. Ruce v bezprstých rukavicích měl propletené mezi sebou - zda nervozitou nebo snahou si je zahřát, Harry netušil. Obličej porostlý černým vousem se naklonil, natočil k němu své ucho, možná ve snaze zachytit jeho dech, zjistit, zda tam stále stojí.

„Otázkou je," promluvil muž znovu, „proč byste to chtěl dělat." V jeho hlase poznal přání, ať odejde, v obličeji němou prosbu, ať zůstane.

„Jste nemocný," odpověděl mimoděk a dřepl si vedle. Rozhlédl se, nikdo mu nevěnoval pozornost, nábřeží se téměř vylidnilo, nebe zbarvilo svou plochu do tmavě modré. Opatrně vyklepl hůlku z rukávu, seslal na zem neverbální magií mírné ohřívací kouzlo a usadil se.

Opět zakašlal. „Očividně."

„Máte nějakou rodinu?" otázal se, když si zkřížil nohy pod sebou a přes prsty si přetáhl rukávy bundy. Nedokázal pochopit, jak ten muž vedle něj dokázal v chladu vydržet.

Napjal se. „Do toho vám nic není," zašeptal tiše.

„Myslel jsem, že bych vám pomohl ji kontaktovat. Jistě by -" začal vysvětlovat, ale dál se nedostal.

„Nemám nikoho," odsekl rychle a sklopil hlavu, prsty v jeho klíně se do sebe silně zaklesly.

„Promiňte. Nechtěl jsem vyzvídat," řekl upřímně. Nebyl si úplně jist, proč se o toho otrhaného muže zajímá. Možná jen potřeboval naplnit potřebu sociálního kontaktu, která se zvyšovala pokaždé, když se vracel do chladného domova. A něco v tom hlasu mu připadalo známé, třepotalo se to na okraji jeho podvědomí, jen to nedokázal uchopit do prstů. Zatoužil zjistit více, připomenout si vzpomínku. „Máte ještě nějaké potíže, kromě kašle?"

„Proč se staráte? Podle hlasu jste mladý. Jděte domů, potěšte svou ženu, neztrácejte čas se mnou." V hlase mu probleskla emoce, kterou Harry nedokázal identifikovat. Postrádal oční kontakt, který by mu napověděl.

„Jsem lékař," odpověděl ledabyle a ignoroval bolestný pocit někde u srdce. Neměl koho potěšit. „Nemusím vás ani prohlédnout, abych viděl, že jste prochladlý, zřejmě se o vás brzy pokusí horečka, pokud ji už necítíte. Kašel brzy sedne z průdušek na plíce. Pokud nebudete v teple a suchu, dostanete zápal plic." Na chvíli se odmlčel, nechtěl ho vyděsit, ale potřeboval mu dát najevo, jak vážné to může být. Vložil do svého tónu naléhavost. „Můžete na něj zemřít."

Hlavu nezvedl. „Výborně," hlesl odevzdaně a zatřásl se.

„Pomůžu vám," nabídl mu a natáhl se, aby se povzbudivě dotkl jeho ramene, na poslední chvíli ruku stáhl. Muž ho neviděl. Jeho dotek by si mohl vyložit úplně jinak, než byl myšlen.

„Nepotřebuji pomoc," odpověděl, ale umanutost, kterou chtěl do svého tónu nechat problesknout, se ztratila ve všeříkajícím záchvatu kašle. „Nechci pomoc," pokračoval, když se uklidnil. „Nechci mluvit. Běžte domů."

„Samozřejmě." Zvedl se na nohy. „Budete tu zítra? Donesu vám něco na ten kašel."

„Nebudu," řekl muž očividnou lež.

„Dobře. Stejně přijdu, zhruba ve stejném čase." Zamračil se. „Už je tma. Máte kam jít?"

„To, zda je tma nebo světlo, není podstatné. Jsem slepý. V mém životě je pouze tma." Zvedl k němu hlavu a vyslovil další lež: „A můžete být v klidu. Sice nevím, co vás k vaší starostlivosti vede, ale mám kam jít."

Povzdechl si. Ale na jednu stranu mu rozuměl. Bylo těžké si udržet nějakou hrdost, když musel být na ulici. A jemu na ní zřejmě záleželo. „Přijdu zítra," zopakoval a vykročil. V polovině kroku se zastavil, odmotal z krku šálu a přidřepl si přímo před muže. „Něco vám tu nechám. Mohlo by vás to trochu zahřát. Děkovat nemusíte." Nechal ji spadnout do mužova klína a dokázal si představit výraz překvapení, který se na jeho tváři objevil. Poodešel dost daleko, aby si byl jist, že je bezdomovec přesvědčen o jeho odchodu. Otočil se a neubránil se úsměvu, než se opět rozešel, aby se vydal domů.

Slepec pod lampou seděl dál, v rukách držel šálu a vdechoval její vůni. Nemohl se toho nabažit. Šála byla měkká a ještě v sobě měla teplo druhého těla, které se rychle vytrácelo, ale ta dokonalá vůně zůstávala. Cítil nějaký drahý parfém, dost podobný tomu, co dříve používal on. Ale když si pořádně přivoněl, dokázal pod ním zaznamenat i osobitý pach muže, který si k němu přisedl. Nerozuměl mu. Musel být mladý, jistě měl rodinu nebo alespoň přítelkyni, za kterou by měl pospíchat, místo toho věnoval svou pozornost jemu.

Neodolal, aby do toho hřejivého kusu látky nezabořil celý obličej. Bytostně vnímal, jak se jednotlivé tóny vůně setkávají v jeho nose, a pocítil zvláštní bolest u srdce. Jak dlouho to bylo, kdy s ním naposledy někdo promluvil, aniž by nedal silně najevo znechucení? Tak daleko už jeho paměť nejspíš nesahala. Snažil se zapomenout na dobu, která předcházela jeho nynější rozervané existenci. Na dobu, kdy byl všemi nenáviděný, ale stále měl svou hrdost, byl sám sebou alespoň v některých aspektech. Měl kde žít, měl co jíst, měl alespoň nějakou úctu. Všechno ztratil v jediném dni. Od té doby jen čekal na smrt, která však stále nepřicházela.

S jistým sarkasmem sám sobě podotkl, že se vlastně nic moc nezměnilo. Stále byl nenáviděný. Avšak tehdy mohl být alespoň čistý. Povzdechl si, když si uvědomil, že šála bude za několik hodin stejně špinavá jako on sám a její vůně se ztratí v nepříjemném pachu, který okolo sebe šířil. Ale dokud to půjde, chtěl ji nasávat, chtěl se s ní pomazlit, s tím jediným světlým bodem v jeho temném životě.

Severus Snape si zoufale přál, aby muž nepřišel. Zároveň doufal, že své slovo dodrží. Kdyby mu zůstávaly ještě nějaké slzy, plakal by.

Ahoj.

Vítám vás u nového příběhu. Zase jsem si vybrala poměrně těžké téma, tak jsem sakra zvědavá, jak se s tím popasuju. :D
Budu ráda za každou odezvu.
Kapitoly budou vycházet každý pátek.

Přeji pěkný víkend.

Womi