Celé tělo mě bolelo. Měla jsem pocit, že mi po celém těle hoří tisíce ohňů. Slabě jsem zahýbala rukou. Skoro jsem necítila nervy. Z úst mi vyšlo slabé zakňourání. Někdo mi otíral čelo studeným hadříkem, aby zmírnil horečku. Uklidňovaly mě pravidelné pohyby, jak mi po rameni kroužila drobná dlaň.

Zhroutila jsem se vyčerpáním už druhý den za sebou. Kámen si bral více energie, než bych kdy očekávala. Dělal mě slabou. Ale já jsem potřebovala sílu pro nadcházející úkol. Teď jsem ale měla i jinou prioritu. Pokud nezískám Miu na svou stranu, můžu si jít rovnou kopat hrob. Ostatní Atlanťané mě zabijou.

Před očima se mi zjevila inkoustová tma. Mezi tmou chvíli pableskoval obrys štíhlé dívky s rudými vlasy. Byla to věrná kopie královny Lioness v mladší verzi. Mrkala očima. Trhla jsem sebou.

Její oči mě popichovaly. Nutily mě k větším výkonům, které byly pod mou sílu. Zatla jsem ruce v pěst. Zlostně jsem ji propálila očima. Nadechla jsem se a vydechla. Její klidná a provokující sebejistota, že každý udělá, co chce, mě iritovala. Snažila jsem se svou mysl posunout dál, ale brzy jsem toho litovala.

Před očima se mi jako obrázky z filmů formovaly výjevy. Rozzuřené oči Atlanťanů se mi zabodly do hrudi, kde se nacházelo bušící srdce. Toužili po pomstě. Pronikavost jejich duhovek mě ochromila. Sklouzla jsem pohledem k jejich tváři. Cenili na mě zuby ve vražedném úsměvu. Chtěla jsem pryč, ale mysl se tady zastavila, zatímco výjevy se promítaly dál.

Hladina praskla. Brandon zabral nohama. Temnou vodou jsme stoupali nahoru. Už jsem skoro dosáhla na vzduch, když bledá ruka prorazila sklo hladiny. Kolem se rozlétly střepy a krev. Ruka se natahovala po nás. Skoro už nás dostali.

Nic jiného si nevybavuju. Promnula jsem si spánek. Bolestně mi v něm třeštilo. Bolest se rozlévala dál. Skoro až ke konečkům prstů. Stulila jsem do klubíčka. Bolest mi tepala i na tváři. Zaléval mě spalující oheň. Trhavě jsem se nadechla a otevřela oči. Očima jsem zabloudila k oknu.

Překrývaly je tmavé závěsy. Sluneční paprsky přes ně nepronikly. Odrážely je. V pokoji panovalo šero. Ležela jsem na posteli s modrým povlečením ze sametu. Peřina mi zakrývala tělo až ke krku. Stlačila jsem si svůj spánek. Pronikavě jsem zaskučela. Natáhla jsem se po čisté vodě na nočním stolku. Hltavě jsem pila.

Udusila jsem tak pálení, jež mi stravovalo krk. Zase jsem volně dýchala a nechroptěla. Odhrnula jsem deku ze svého boku. Přitiskla jsem si dlaň na rty, abych ztlumila zalapání po dechu a výkřik, který se mi dral ze rtů.

Část pravého boku mi zakrýval obvaz nasáklý krví. Zatmělo se mi před očima. Nedělalo mi problém, abych se dívala na krev, ale tohle bylo i na mě moc. Zasténala jsem. Co se mi stalo? Nic jsem vůbec nepostřehla, jen jsem upadla do prázdnoty a probrala se až tady.

Dveře se tiše pootevřely. Dovnitř nakoukla hlava s blonďatými vlasy. Natáhla jsem k ní ruce, za které mě vzala, když se posadila na kraj postele. Hleděla jsem Lisse do očí. Zabodla je do země. Na tváři se jí vyjímal bolestný výraz. Zrychleně jsem dýchala. Odvracela jsem svůj pohled od rány na boku. Nutila jsem se tam nedívat, ale nešlo to.

„Liss," špitla jsem tiše. „Jak? Co je to... Jak se to stalo?" Povzdechla si.

Nevyznala jsem se v ní. Působila vzdáleně, jako by se ztrácela ve svých myšlenkách. Sevřela mé dlaně pevněji. Držela se mě jako záchranného lana. Stisk jsem jí opětovala. Její oči se bolestně zaleskly.

„Je mi to tak líto, co se ti stalo. Kdybych dávala větší pozor, možná by to nic... To je jedno, už to napravit nemůžu," zaryla si nehty do paží. Zůstávaly tam po nich krvavé půlměsíčky, ze kterých vytékala krev. Kolébala se ze strany na stranu.

„Co to říkáš, Lisso? Já nic nechápu. Raději mi řekni, jak se to stalo. Nic ti vyčítat nebudu. To bych si ani nedovolila. Pokud tady někdo za něco může, tak já. Všechno jsem zkazila," opravila jsem ji. Byla to pravda. Všechny jsem je uvrhla do nebezpečí a stvořila z nich vyvrheli.

„Včera, než nám Brandon stihl všechno vysvětlit, jsme ztratili spoustu času. Nikdo z nás mu nechtěl věřit. Mysleli jsme si, že jste se zbláznili. Jediná Chantal něco pochytila, jakmile se nad hladinu vynořila hlava s tmavými vlasy. Chantal zběsile couvala. Byla to její sestra."

„Cože?" zalapala jsem po dechu. „Jak může mít Chantal sestru? Myslela jsem, že její matka neměla žádné jiné, že jejich řád nemůže."

„Ne, narodily se jako dvojčata. Sarinna od řádu utekla a žila na vlastní pěst. Teď touží po pomstě, protože lidé zabili jejich matku, stejně jako tu tvoji. Ve čtrnácti letech odešla a Chantal ji od té doby neviděla.

Všichni z nich zamířili k nám. Brandon s Astrid a Gusem se vrhli do malé potyčky. Ostatní proti nim neměli šanci, ale z jejich řad se našli i tací, kteří bojovali dost dobře. Já s Chantal jsme se tě snažili dostat do bezpečí. Upadla jsi do bezvědomí.

Je mi to líto, ale nedávala jsem pozor. Otočila jsem se, když Chantal zaječela. Z rukou jí vyzařovala energie. Čelila jsem Sarinně. Hleděla jsem jí přímo do očí. Chantal vystřelila z rukou energii, aby před námi vytvořila neprostupnou stěnu.

Sarinna to postřehla. V rukou držela střep z hladiny. Vrhla ho. Letěl. Všechno jsem pozorovala zpomaleně. Střep tě zasáhl do boku. Ihned se vynořila spousta krve. Ten druhý, nečekaný, tě pouze škrábnul na čele. Na boku ti zůstane pěti centimetrová jizva."

Klesla jsem zpět do peřin. Mé ruce vyklouzly z těch Lissiných. Poslouchala jsem její dlouhý monolog. Jizva. To jediné mi teď utkvělo v hlavě. Jizvy jsem nesnášela. Pro mě znamenaly bolest, i když pro hrdiny jejich statečnost. Já jsem je brala jako břímě.

Lissa mi do rukou vtiskla malé zrcátko. Zamyšleně jsem si prohlížela svůj obličej. Nic nového jsem nenašla, dokud jsem nedorazila k čelu. Na čele se táhlo tenké škrábnutí. Další jizva ve tvaru spirály. Do uší se mi nahrnula krev. Polkla jsem. Jsem navěky poznamenaná osudem. Označil si mě.

Sklonila jsem pohled k zemi. Pohrávala jsem si s lemem od pyžama. Dolehla na mě tíha situace. Nevyznala jsem se v sobě. Emoce jsem od sebe nerozeznala. Cítila jsem frustraci. Vztek, který mě zevnitř spaloval. Strach, který mi naplnil prázdná místa v mysli. Smutek, protože moje rodina a přátelé jsou v nebezpečí. Zmatek, protože jsem si nebyla ničím jistá.

„Nic ti nevyčítám. Udělala jsi všechno, co jsi mohla. Nikomu to nedávám za vinu. Jen jsi mě chránila. Za to ti děkuji," promluvila jsem po dlouhém tichu bezbarvě, bez emocí. Nic jsem necítila. Všechny emoce ze mě vyprchaly. Lissa přikývla.

„Víš, asi je čas vidět ostatní. Chantal ti všechno vysvětlí," popošla ke dveřím.

Nenásledovala jsem ji. Místo toho jsem odhrnula temné závěsy na oknech. Na ulicích panoval zmatek. Lidé si zvědavě prohlíželi přicházející hosty. Atlanťané upřeně hleděli před sebe. Ani jeden z nich nevěnoval lidem pohled. Zatím vyčkávali, ale to se za chvíli změní, nastanou krvavá jatka.

Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Panovalo v něm napětí. Vzduch vibroval. V lidech rostla nechápavost. Něco tušili. Skupina se snažila tvářit nenápadně. Oči si schovali za tlustá skla černých brýlí proti slunci. Zkoumali lidskou rasu, hledali jejich slabosti, aby mohli zaútočit bez slitování.

Z nebe se snášely provazce hustého deště. Kapky se rozprskly o chodník. Dopadaly na hlavy příslušníky mé rasy. Ti si ovšem okolo sebe udržovali sucho. Po vlasech tmavovlasé dívky nestékala ani jedna kapka. Už jsou ve městě.

Prolomili okovy svého vězení. Nastal čas pomsty. Někteří by se k nim přidali. Jiní se příliš báli, raději chránili svou rodinu. Připadalo mi to jako ticho před krutou bouří.

Mlčenlivé ticho brzy nahradí křik. Z lidského světa zbyde pouze zkáza a obrázek té velkoleposti, jakou si vybudovali lidé. Můj dočasný domov se promění v naprosté nic. Trhla jsem sebou. Před očima se mi míhal obraz krajiny bez života a občas jen trosky něčeho velkého.

Tmavovlasá dívka zvedla pohled. Její bledá pokožka se v šeru vyjímala. Její oči se do mě zabodly. Zkoumala mě stejně důkladně jako lidskou rasu. Rychle jsem skryla za závěs. Jejímu podrobnému pohledu jsem ovšem neušla. Cítila jsem i přes závěsy, jak se do mě zavrtává.

Klid, jen klid, všechno napravím. A Sarinna tě neohrozí, i když si ji právě viděla, opakovala jsem si jako modlitbu. Raději jsem spěchala za Lissou do vedlejší místnosti. Všichni si hřáli ruce o hrníčky s čajem. Na stole ležel jeden osamělý. Pořád se z něj kouřilo. Přejela jsem očima po ostatních. Vzalo je to všechny stejně jako mě.

„Chantal?" obrátila jsem se na ni. „Víš, jak je to všechno možné? Lidé naše vězení postavili tak důkladně. A oni ho prolomili. Chodí si teď volně po světě. Lidé budou umírat."

„Přišla jsem na to. Bylo to jednoduché jako facka. Když tvoje slza plná zoufalství dopadla do moře, vsákla se do hladiny. Tvoje vroucná oběť a přání dopomohlo k tomu, aby se vyplnilo tvé přání. Díky slze. Díky pouhé jediné slze. Poseidon tě vyslyšel."

Chytla jsem se za hlavu. Stalo se to, v co jsem doufala, že se nestane. Za všechno můžu já. Samozřejmě že já. Kdo taky jiný? Nikoho jiného tady nevidím. Ale musím se to všechno pokusit napravit. S němou v otázkou v očích jsem prosila Chantal o pomoc.

„Dá se to napravit, ale nevím, jestli to bude fungovat. Vyžaduje to spoustu obětí. Především odhodlanost, odvahu, obětavost a silnou vůli. Pokud tohle všechno podstoupíš, vše se vrátí do starých kolejí. Aspoň by mělo... Nemůžu však zaručit, že to bude fungovat."

„Já to udělám. Musím. Podstoupím všechno," vyhrkla jsem překotně. Astrid mě varovala pohledem, ať raději dál nemluvím.

„Má to jeden háček. Jestli nesplníš jeden úkol, všechno se ztratí a nastane něco jako konec světa. A malá drobnost. Osud si od tebe vyžádá něco, co je pro tebe důležité. Něco jako tvou pomyslnou oběť." 

OPRAVENO: 05.05. 2020