„Ahoj, mami,“ řeknu a kleknu si k ní. „Jak se daří?“ pokračuju. „U mě to celkem jde. Už to všechno překonávám mnohem líp. Jak říkal Danny, chtělo to prostě čas. Pořád mám sice záchvaty úzkosti, ale... je to lepší. Jsi na mě pyšná? Aspoň trochu?“

Odpovědí mi je jen ticho. A mlčení znamená souhlas.

Trochu se pousměju. „Mám tě ráda, mami.“

Obejmu náhrobní kámen.